27.1.2021 | Svátek má Ingrid


POVÍDKA: Právě to, co se stát nemůže

6.6.2009

1.

Nesnáším sci-fi, štvou mě. A už vůbec nesnáším katastrofické sci-fi. Proč? Vždycky je to přehnané. A ne málo. Ne, nic takového by se ve skutečnosti nikdy nemohlo stát. NIC TAKOVÉHO SE U NÁS STÁT PROSTĚ NEMŮŽE.

To už jsou lepší třeba psychologické povídky ze školy. Anebo ty o holkách, anebo různé veršíky o citových životech nešťastných milenců, ne? Ale k věci: Takže fantasmagorie nemám rád, kdepak, a přenechávám je fantasmagorům a také devítiletým chlapcům. Těm to sedí, ti ať si píší - A VE SVÉM STYLU a třeba i při vyučování. Do sešitu.

Třeba i nějakou novou Válku světů, co já vím? Ale když mi tuhle jeden takový vykuk povídá (já jsem totiž školník, víte?): „Pane Kellner, ždyť ono se to může semlít kdykoli. Zaútočí Mars!“

No, tak jsem onoho vykuka měl na mou duši chuť nakopnout a…

2.

A dneska jsem jako obvykle v sedm ráno vstal - a pustil rádio. Hrála pěkná dechovka, fajn.

Venku nad Novým městem pražským slabě pršelo. Chmátnul jsem po čaji, když tu hudba ustane! Už vzápětí se ozval klidný hlas rozhlasového reportéra Keckinse: „Vážení posluchači! Jistě rádi omluvíte přerušení Ošatky ranních melodií, až vás ohromím senzační zprávou. Česká tisková kancelář dostala právě zprávu od našeho dopisovatele, že poblíže Berlína havaroval neznámý předmět doutníkového tvaru. Doktor Schwartz, který se jako první dostavil na místo katastrofy, byl nucen konstatovat, že nejde o arabskou zbraň ani o špionážní prostředek. Z artefaktu se navíc vysunula, a teď nežertuji, vážení posluchači, nežertuji, nicméně za tuto zprávu už neručím... Vysunula se...“

Rádio zmlklo. K čertu, zrovna teď. Ale tu se ozvaly jaksi pomatené hlasy a pak vyděšený hlas jiného hlasatele: „Promiňte... Totiž... Nedaleko Prahy bojuje policie a vojsko s neznámými nepozemšťany! Jsou to netvoři. Podobni ropuchám jdou a dlouhým jazykem chlemtají lidi. Pracují pro ně i nějaké stroje či co...“ A třásl se mu hlas… A tu se nad Prahou nečekaně zjevilo temné mračno. Hned bylo šero - a já ustrnul. Strašlivý výbuch rozmetal tři domy kilometr ode mne. A teď... Podivné doutníky jen prší z mraku dolů a kam dopadnou, jen se to začpí. A výbuch, vždy. Dým pak stoupá vzhůru a na oněch místech... Hrůza!

„Škrr, prsk-prsk,“ hovořilo ke mně rádio. „Vrážení... sluchači. Netvoři napadli Prahu. Boj bez výsledků. Ne! Ne! Ano, teď se jeden vynořuje ze zřícenin domů. Vidím ho. Strašlivá ropuší hlava, vypoulené oči, nekonečný jazyk... a skáče! Skáče. Blíží se k budově rozhlasu. Venku se střílí.“

I já už s hrůzou sledoval boj v ulicích, ale nepřestával naslouchat. „Proboha, teď se dívá na nás a... Drtí domy. Odhazuje auta.“ Bylo slyšet jakési příšerné zvuky, výstřely, temné detonace a sténání. Chvílemi i nevysvětlitelné chrochtání a syčení a víte, kdyby šlo jen o rádio, ničemu z toho bych nevěřil. Orson Welles kdysi... Před mýma očima však Praha propadala zkáze. Na místech dopadu doutníků se po výbuších zjevovali oni odporní nepozemšťané – v oblacích prachu – a trhavými pohyby a pouleje své ohromné bulvy postupovali vpřed bortivše domy, odhazujíce auta... Děs a hrůza! A přitom přišel útok tak najednou. Až jako by si ho napsal a „vyžádal“ nějaký naivní devítiletá chlapec...

Mrak se již vzdaloval. Jen však proto, aby chrlil další netvory i nad dalšími městy. Rozhlas zmlkl za ohlušujícího rachotu: „Dnes nastal poslední den lids... Ááá! Pomoc. Vždyť to jsou... Škr! Fí!“ A ticho. Chytil jsem však speciálním přístrojem jiné stanice. Paříž: „Mrak chrlí doutníky. Vybuchují sotva se dotknou země. Jen místy zůstávají některé celé – a z těch pak vylézají ONI. Jsou obavy, aby se Eiffelka nezřřř...“ Londýn: „Do Temže dopadl se sykotem jako vroucí puma a jako takový také explodoval. Dostáváme zprávy i z jiných částí Anglie a dokonce i světa. Souhvězdí Delfína je pravděpodobně zdroj...“ Amsterodam: „Hráze nevydržííí. Ííí.Vlna! Všechno smete. Ty bestie zavinily potopu.“ New York: „... a je ohrožena nejvyšší budova města. Tyto mraky, jež vyslali obyvatelé souhvězdí Delfína, obklopily Zemi. Jsou plny doutníků a zaplavují jimi povrch. Teď se náš mrakodrap šikmííí a é...!“ Brasilia: „Chrocht, chrocht, sss...“ Je už snad toto město v Jižní Americe zničeno? Káhira: Nic. Hongkong: Nic. San Francisco: Nic. Kapské Město: „... Delfín! Fungují jako bubliny. Po dopadu explodují a vylézají z nich ONI! Z neznámých důvodů však některé doutníky nevybuchly a žáby se z nich vylupují jako z vajec. Na Stolové hoře...“ Řím: „Obavy o Koloseum a rovněž tak Šikmou věž v Pise, která se již zřítila. Dostali jsme také zprávy, že po celém světě vybuchly četné vodíkové, atomové a neutronové pumy. Zemětřesení v...“

To už bylo moc. Propadl jsem panice a jediným úderem zničil rádio. Kapské Město ani San Francisco mne už pranic nezajímaly. A ještě že nemám televizi: tam už bych teď nepochybně viděl jinší hrůzy. A složil se úplně. Jako smyslů zbavený jsem začal pobíhat po pokoji. Praha za oknem byla na mnoha místech poznamenána ohromnými spáleništi po dopadech doutníků, mnohde hořelo, ale nejstrašnější bylo nepředstavitelné množství nestvůrných ropuch, které bizarně čněly vysoko nad domy a razily si jimi cestu jako gigantické buldozery - ničíce vše. Netvoři vystřelovali patnáct metrů dlouhé jazyky a buď trhavými pohyby anebo neohrabanými skoky rychle postupovali. Po ulicích pobíhali Pražané také – a také jako smyslů zbavení, vynášeli z domů nábytek, anebo se snažili ujet z města pryč, při čemž docházelo k ohromnému množství havárií, ale i sebevražd. Šílení lupiči pobíhali ulicemi a kradli a stříleli. Vojsko, tanky a raketové zbraně, vše útočilo na příšery bez výsledku. Armáda byla odrážena a ničena a panika zavládla strašná. A totéž se nepochybně dělo na celém světě. Exploze jaderných zbraní musely nepochybně způsobit ohromné ztráty a nepozemšťané vyhodili do povětří i padesát atomových elektráren včetně Temelína, jak jsem se později dovídal. Několik států se paniky bezúspěšně snažilo využít k tomu, aby si podmanili země sousední, tisíce lidí prchaly na venkov, kde se jim však vedlo jen o málo lépe. Netvoři byli všude.

A živili se lidmi asi jako chameleón hmyzem. Po celém mém vyvýšeném domě se ozýval křik a několikrát mi dovnitř hvízdla oknem kulka. Konečně jsem se vzchopil. Z tajného úkrytu ve zdi jsem vyňal revolver, který jsem si schovával „na horší časy“, a vyběhl na chodbu. Hnal jsem se hloučkem zděšených lidí, když se ozval příšerně chrochtavý řev. S praskotem se přímo přede mnou rozestupovala stěna, sypalo se zdivo a ve štěrbině jsem uzřel odpornou tlamu nepozemšťana. Právě z ní se taky ve vteřině vysunul jazyk, uchvátil dva mé sousedy a zmizel. Zcepeněli jsme hrůzou – a jen já se dal po chvilce na útěk. Ropucha udělala zatím krok - a dům se zřítil. Jen vteřinu poté, co jsem skočil do svého vozu dole v garáži a vybouraje vrata vyřítil se ven. Nepozemšťan po mém autě mrštil jazykem, zasáhl však jen převrácenou tramvaj číslo 17 a vymrštil ji bezmála osmdesát metrů vysoko. S duněním a praskotem se pod nohama jiného netvora právě bortilo Národní muzeum. Petřínskou rozhlednu potkal osud Eiffelky. Karlům most se sesul, metro bylo zasypáváno a zašlapáváno a Svatovítský chrám se složil jako domeček z karet jen pod prackami jediné ropuchy.

A mé auto? Tou dobou si už razilo cestu strašlivým smetištěm zpřevracených vozů a jiného materiálu. Lidé z Prahy pomalu vymizeli. Buď prchli, anebo byli vyhubeni - a.jen místy zůstávaly v domech hloučky lidí zastávající názor, že ignorovat jakékoli pohyby bude nakonec nejbezpečnější.

Někdy a někde jsem ještě zahlédl i obsluhovaný kanón, jehož až šíleně statečná osádka pálila do netvorů, ale ty žáby už byly všude a bořily právě hradby Vyšehradu i budovu Hlavního nádraží. Zkrátka všechno. Praha při západu slunce zůstala už úplně zničena.

Řítil jsem se sám a sám stovkou po dálnici. A všude kolem mrtvoly, vraky automobilů a v dáli siluety netvorů, hrozivě se rozhlížejících. Co se vlastně stalo?

Hvězdáři několika světových observatoří už dříve zaměřili předměty pohybující se k nám nepředstavitelnou rychlostí od souhvězdí Delfína - a to byly ony „mraky“. Tělesa pronikla do atmosféry Země a co se stalo, už víme. Obyvatelé některé z planet uvnitř Delfína, anebo snad obyvatelé celého souhvězdí zaútočili na naši miniaturní Sluneční soustavu. Proč? A což i na jiných planetách nežijí civilizace, které by si zasluhovali podrobení? Vymýcení? Na tuto otázku by mi snad dokázal odpovědět právě jen nějaký devítiletá kluk, v jehož příběhu jako bych se rovnýma nohama octl.

Ale kdo nakonec říká, že se žáby zároveň nevysadily i na jiných planetách? Tyto příšery podobné ropuchám a vysoké téměř třicet metrů (o délce metrů padesáti) neúnavně vystřelovaly lepivé jazyky a pojídali obyvatele Země. Úmysl jasný - a nebylo už ani pochyb o vysoké inteligenci těchto nepozemšťanů. Toužili obsadit zeměkouli. Chtěli zničit veškeré obyvatelstvo. Nás.

Mraky plné doutníků se konečně vyprázdnily. Tušil jsem, že celý svět je již zničen. Marně a ještě marněji pálily tanky i stíhačky. Z celého slavného WORLDU zbude tedy jen smetiště s odpornou novou civilizací. A tu jsem prudce sešlápl pedál brzdy.

Dálnice byla zatopena! A z vody na mne upřeně hleděly bulvy nepozemšťanů. Začínalo pršet.

Voda brzy závratně stoupala, a tu jsem pochopil: Jsou to opravdu žáby! Žijí ve vodě! A narušily atmosféru tak, že bude lít a lít... až dokud svět nezmizí pod vodou.

Prchal jsem instinktivně výš. Ujížděl jsem tím přívalem, když stěrače už nepomáhaly. S vodou jsem zahlédl zápasit i několik lidí. Nová potopa světa!

Na Ruzyňském letišti, kam jsem se vrátil, stálo jen několik letadel. Jako školník jsem ovládal opravdu skoro všechno, ale především jsem vlastnil pilotní průkaz. Zabrzdím tedy, vyskakuji a vrhám se do letadla. Motor naskočí a vzlétám, zatímco Praha mizí pod vodou, ve které už se hnusní nepozemšťané vesele cachtají. Sám letím deštěm na východ a dole stoupá oceán. Nepředstavitelně lije. Ne zem už ani nevidím, ale stejně není oč stát.

A můj druhý dech. A můj druhý den? Dole se objevila Himálaj. Ano, vím celý čas opravdu dobře, kam letím, a koryty rozvodněných řek se valí voda. Všechno bere. Kolik letadel už v ní skončilo? A lidé? Netvoři požrali i ty poslední.

Konečně Ču-mu-lang-ma. Nejvyšší hora světa. Letadélko přistává na známé planince pode dvěma vrcholy. Ozbrojen kyslíkovým přístrojem vystupuji z kokpitu. Ptám se: co bude dál?

Dva dny jsem žil v té hrozné krajině a tam dole pršelo pořád. Ale kde se ta voda bere? To byla záhada. Třetího dne jsem už zase prchal: před hladinou nového světového oceánu. Kromě spousty harampádí však neplaval po jeho hladině ani jediný netvor. Jakpak to? A pak...

Voda vystoupila až k nejvyššímu vrcholku světa a nový oceán tak získal hloubku bezmála dvaceti kilometrů. Zima a nedostatek vzduchu mne však neohrozily, neboť atmosféra byla vytlačena oním tekutým živlem vzhůru! A tak i horský led roztál a na Everestu nastaly podmínky, jaké jsem pamatoval v nížinách u Řípu...

Nejvíc jsem však zůstal ohromen, když jsem po oceánu spatřil plavat mrtvoly oněch mimozemšťanů. Ani jeden nežil! Co je zahubilo? Paradoxně snad právě přemíra vody, kterou si snad sami vyrobili? Anebo změna podnebí? Pozemské bacily? Kdo ví.

Voda se převalila až celý jeden metr přes vrchol zatepleného Everestu – a pak přestala stoupat. A já v ní stál po pás a jako poslední živý tvor naší planety a ohromné špinavé moře mělo, jak jsem si pohotově vypočítal (opět však mozkem devítiletého chlapce) hloubku od jediného metru (to jen pod mýma nohama) až po 19 808 metrů (dno Mariánského příkopu).

Stal jsem se posledním člověkem a musel jsem zahynout. Slunce právě vycházelo.

3.

POST SCRIPTUM čili Astronomická zpráva vydaná v tisku planety X:

Na dosud obydlené oběžnici Slunce došlo k nehodě. Byla přepadena obyvateli planety ze souhvězdí Delfína – a vybita. Během zatopení vodou ovšem vyhynuli i sami útočníci. Zdejší tekutiny poté – přesně podle našeho předpokladu - vnikly do vulkánů, čímž došlo k výbuchu, a planeta se roztrhla. Její součástky se uchytily až u pusté Venuše. Okolo té budou i nadále kroužit. Na Zemi psali rok 2045 a stalo se jí totéž, co kdysi i planetě mezi Marsem a Jupiterem. Čest její památce. Amen.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.