Ještě mívám světlé chvilky provázené bolestí, než morfium přinese zdánlivou úlevu. Brána věčnosti se neúprosně vkrádá do mé mysli, co nevidět se začne pomalu otevírat, i když zavírám oči. I tak vnímám na tváři své ženy Ruth, že vnímá totéž co já. Stejně tak mé tři dcery, které se u mé postele střídají. Žádná z nich nepláče. Jen úsměvem markýrují smutek, mlčky mne vyprovázejí. Ještě jsem nedospěl k sedmdesátce, a můj čas již vypršel. Mám rakovinu plic a Ruth už neříká, to všechno ty tvoje cigarety, Ruth mlčí. Ani já nemám na zbytečná slova. Řeč mě vyčerpává. Vše potřebné bylo vysloveno. Ruth zná moje přání být pohřben v dubových lesích na hřbitově v Chicagu.

Tichem se spolu loučíme a moje mysl bloudí v časech předešlých. Občas se probudím a oknem vnímám jaro, jaké se dokáže zmocnit Tucsonu, a moje představy doposud vnímají žár deroucí se do arizonské pouště. Náhle se propadnu do spánku a jsem doma v Alabamě. Mé dětství se nepodobalo dětství. Mé dětství se prosmeklo kolem, ani nevím jak. Práce na farmě nad námi černými visela jak bič. Nikdy nekončila. Matka rodila jedno dítě za druhým. Já jsem přišel na svět sedmý v řadě. V sedmi letech jsem byl dospělý. Sbíral jsem bavlnu jako druzí. Denně jsem natrhal 110 liber. I ve snu jsem vídal ty lány bílých chomáčů. Pak jsme se přestěhovali do Clevelandu v Ohiu. Tam jeden učitel nerozuměl mému jižanskému přízvuku a nechtěně mi změnil jméno. Namísto James mě zapsal Jesse Owens a už mi to zůstalo do konce života. Do těch časů se nevracím. Všechna ta tvrdá práce se ztratila. Je pryč. Nic z ní v mé mysli nezůstalo. Už neslyším jednotvárný motor nočního výtahu, který jsem obsluhoval, už nečerpám benzín u čerpací stanice, nedělám posledního poskoka, nedělám holku pro všechno. Všechny tyhle trable se ztratily v propadlišti času i s mou mladostí.

Ze vší té mizérie, kterou mi život připravil, jsem se podvědomě snažil utéct. Nepřemýšlel jsem o tom, radost mi dělal běh. Po vyučování mně dovolil učitel před školou trénovat. Rozběhl jsem se a běžel neznámo kam. Běžel jsem, co mi síly stačily, letěl jsem jako silný vítr. Nejraděj bych zůstal ve vzduchu navždy. Ale pokaždé jsem se vrátil. Nebylo kam doběhnout, nebylo z té cesty východisko. Narodil jsem se s černou kůží, segregovaný. Ve městě, ve škole, na každém kroku jsem se tak cítil. Jedině při běhu jsem s tím bojoval. Rychlost mi dala pocit svobody. Má kůže mě v tu chvíli neodlišovala. Když jsem na dráze přicházel ke startovní čáře, stál jsem mezi bílými. To skryté ponížení mně dávalo sílu, to byl ten motor, který mě hnal dopředu. Vyrazil jsem v chumlu s ostatními, ale v nohou jsem měl takovou lehkost, že jsem letěl jako pták. Ostatní zůstávali daleko vzadu. Běhal jsem stovku a dvoustovku. Měl jsem už světový rekord, když jsem byl vybrán do Berlína. Věřil jsem si. Cestou na olympiádu nás vede to nejlepší v nás, myslel jsem si a ostatní věci jsem podcenil. Měl jsem jen jedny staré tretry. Když to viděl trenér, koupil mi druhý pár.

To bylo v šestatřicátém. Tam jsem poprvé ve svých třiadvaceti letech pocítil na vlastní kůži, co to je nebýt méněcenný. Nebyl jsem ubytován odděleně, ale v hotelu s bílými. Takové pocty by se mi v Americe nemohlo dostat. Oslepil mne neuvěřitelný jas. Ocitl jsem se v jiném světě. Jako bych vzlétl do stratosféry, kam se může dostat jen hrstka lidí při velkém štěstí. Naplněný stadión vřel jako přetopený kotel. Někde na tribuně seděl Führer, o němž se proslýchalo, že hlásá čistotu árijské rasy. Každý si pod tím pojmem představil modrookého blonďáka. Židi nebo černoši neměli šanci. Shodil jsem teplákovou soupravu a šel jsem na skok daleký. Byla to moje nejsilnější disciplína. Rozběhl jsem se, ale byl to přešlap. To mě rozhodilo. Pokazil jsem i další skok. Plácnul jsem sebou na stadionu na trávník a zmocnila se mě panika, Hlavou mi letěly otázky, proč je svět ke mně tak nespravedlivý. Vtom ke mně přišel vysoký modrooký blonďák a představil se:

„Jsem Luz Long. Co je s tebou?“

Nevěděl jsem, co si mám o něm myslet. Překvapilo mě, že mi podal ruku. Chvíli jsem nechápal, jestli se mi vysmívá nebo mě lituje, a zaváhal jsem s odpovědí: „Co by. Je mi docela dobře.“

„Nějak se ti nedaří. Něco tě trápí. Máš už poslední šanci.“

„To mi nemusíš říkat. To vím dobře i bez tebe.“

Uvědomil jsem si, že je to můj soupeř. Pomyslel jsem si: Co vlastně chce? Ale on se posadil vedle mne na zem a řekl: „Ty to máš v kapse. Máš dlouhé skoky. Posuň si náběhovou čáru, zkrať ji, ať nepřešlápneš. I tak vyhraješ.“

Poslechl jsem ho a tím jsem ho připravil o zlatou medaili. Ještě si ten skok vybavuji, byl přes hranici 26 stop. Když mne jako vítěze Luz Long přišel první obejmout před stotisícovým stadiónem, před Hitlerem a jeho suitou, někteří mu to vytýkali. Stáli jsme vedle sebe na stupních vítězů. Já jsem salutoval, on, jako Němec, hajloval. Tím začalo naše přátelství, které ukončila jeho předčasná smrt.

Odešel sloužit do wehrmachtu. Když vypukla druhá světová válka, napsal mi dopis: „Moje srdce mi říká, že to jsou poslední řádky.“ Jeho předtucha se splnila. V roce 1943 byl vážně zraněn během spojeneckého vylodění na Sicílii. Poté, co byl zajat, zemřel v tamní britské vojenské nemocnici. Červený kříž tam po válce našel jeho hrob. Ale já jsem mu stále psal a dostával od něj dopisy dál. Přicházely z onoho světa, dávaly mně hřejivý a dobrý pocit, že existuje naproti všemu zlu v životě opravdové přátelství.

Zdá se mi, že někdo v pokoji otevřel okno. Svěží vzduch mě pohladil po tváři, ale to nemusí být pravda. Vždyť neležím v posteli, nejsem nemocný, jsem mladý, stadión bouří Owens a právě mi pověsili na prsa zlatou medaili. V New York City byla na počest olympioniků přehlídka. Stál jsem v autě, které projíždělo Pátou avenue, někdo z davu mně podal papírový pytlík. Hodil jsem ho na sedadlo a opájel se nadšením davu. Až když průvod skončil a já vystoupil z auta, vzal jsem si ten balíček s sebou. Zjistil jsem, že v něm jsou peníze v hotovosti. Deset tisíc dolarů. Když se mě Ruth ptala, od koho mohou být, neměl jsem tušení. Přesto návrat do hotelu Valdolf Astoria byl dost zlý. Jako by mne srazili z nebeských výšin do bahna.

Vezl jsem pro Ameriku čtyři zlaté medaile, ale do hotelu mi přikázali vejít bočním vchodem a přivolali nákladní výtah. Čert to vem! Nemohl jsem nic, než zatnout pěst. Černá pěst je bezvýznamný symbol. Když ji otevřete a nemáte v ní nic, také nic neznamenáte. Černá pěst má jedině význam, když ukrývá peníze. V tom spočívá její síla. A ty jsem neměl. Nemohl jsem ani nadále jezdit v přední části autobusu. Musel jsem jít k zadním dveřím. Nemohl jsem žít, jak bych chtěl. Jako bych nebyl čtyřnásobný olympijský vítěz. Na stadionu nikomu z nás nepodal Hitler ruku, doma jsem nebyl pozván Rooseweltem do Bílého domu. Nebyla žádná televize, žádná reklama. Pro černocha žádná šance. Jen jsem si musel vyslechnout, že moje atletické umění je „zvířecí“. Většina mě jen poplácávala po zádech, ale žádný mi nenabídl stálou práci. Žij si, jak chceš. Dělal jsem, co se dalo. Sezonní práce i soutěžil se zvířaty. Nebylo to fér. Nikdo nemůže porazit plnokrevníka na 100 yardů. Vyrůstal jsem ve špatném čase. Na Ohio State University jsem musel bydlet v černé koleji mimo akademickou půdu, jíst v černé restauraci a na stipendium nejlepší černý sportovec na světě nemohl ani pomyslet.

A tehdy jsem se utvrdil v tom, že musím bojovat. Důležité bitvy nejsou zlaté medaile, ale ty neviditelné, nevyhnutelné uvnitř každého z nás. Naději a východisko jsem hledal u republikánů. Uznání od amerického prezidenta Eisenhowera přišlo až o dvacet let později.

Udělalo se mi líp. Otvírám oči. Ruth sedí u mého lůžka. Moje první a jediná láska. Potkali jsme se v Clevelandu. Bylo jí třináct, mně patnáct. Před olympiádou jsme měli tři děti. Usměje se na mě a vezme mé prsty do svých dlaní. Má teplé ruce, jako je a bývalo její srdce. Děkuju jí za všechno, i když už ji nevidím. Už budu muset jít. Brána se pomalu otevírá a za ní v dálce se rozžíhá jasné světlo. Najednou v té záři vidím, že na mě čeká můj věrný kamarád Luz. Tenkrát na stadionu bez jeho nezištné rady bych byl mnohem chudší. To zlato bych nezískal. Bez jeho přátelství by nebyl můj život tak dobrý, jak ve skutečnosti byl. Mám radost, že ho vidím, chtěl bych na něj zavolat, ale nemohu promluvit, ztratil jsem hlas. Tak volám, i když to neslyším: „Luzi, můj bratře, teď na smrtelné posteli se ti musím s pevným přesvědčením vyznat, že žádných zlatých medailí ani pohárů, které jsem kdy vyhrál, si tolik necením jako přátelství, které jsi mi nabídl.“