Protože globalizace, korektnost, tolerance a humanita dospěly až do nejvyšších sfér, bylo rozhodnuto, že nebe a peklo budou sloučena v jeden celek. Hříšníci se v pekle necítili dobře, a proto nastal jejich hromadný úprk k nebeské bráně. Nebeští úředníci se chovali o něco odpovědněji než jejich kolegové z Evropské unie. Pustili dovnitř každého, ale napřed si pekelníky řádně prověřili a zaevidovali a svatý Petr si je pro jistotu ještě očipoval. Kdo by tropil neplechu i zde, byl by vyhoštěn do očistce.

V přeplněném nebi se pak hříšníci občas se svými oběťmi setkávali. Většinou svých činů litovali a omlouvali se, jen komunisté žádnou vinu nepociťovali. Naopak – stěžovali si, že lidé pro svou zabedněnost jejich dobré úmysly nepochopili a nakonec jim jejich dílo zničili.

Nebeské vedení vzájemné poznávání všemožně podporovalo a k tomuto účelu pořádalo různé akce. Byl o ně veliký zájem, protože se na nich podávalo občerstvení a nejrůznější alkohol, který jinak nebyl k dostání.

Jedna taková akce nesla název „Přátelé pražského metra“. Sešli se na ní všichni, kdo měli s pražským metrem něco společného: Lenin, Gottwald, Fučík, Šverma, primátor Vacek, Křižík a Kolben. Vetřel se mezi ně i Husák, který jako vystudovaný právník dokázal pořadatele přesvědčit, že stanice Kačerov byla pojmenována podle něho. Naopak početné zástupy mládežníků, budovatelů a Moskvanů a skupinka kosmonautů se dovnitř nedostaly, vpuštěni nebyli ani Zápotocký s Hakenem, kteří měli tu smůlu, že jejich stanice na trase B byly ještě před dokončením přejmenovány.

Nejdříve si shromáždění bolševici zazpívali Internacionálu a hned se závěrečným tónem písně se vrhli na jídlo a pití. Nebylo divu – po dlouholetém strádání v pekle měli co dohánět. Teprve pak se pustili do diskuze. Hlavní slovo měl samozřejmě Lenin, když ten hovořil, viseli mu ostatní na rtech. Na Prahu vzpomínali všichni rádi. Gottwald vyprávěl, jak mu za slavných únorových dnů půjčil Clementis beranici, Fučík zase, jak se s komisařem Böhmem procházel po městě. I Lenin se rozpomenul, že si v Praze docela pěkně zabruslil. Jen Husák se mlčky ládoval zákusky – stále nemohl Gottwaldovi zapomenout, že ho poslal do kriminálu, ani v tom pekle se neudobřili.

Je samozřejmé, že se besedníci nemohli vyhnout ani negativním věcem. Znovu si postěžovali na tupost lidí a otevřeně si přiznali, že vymýtit z jejich hlav buržoázní přežitky se jim nezdařilo.

„Lidé jsou zaostalí a nedovtipní, s tím se ovšem nedá nic dělat,“ rozvedl myšlenku primátor Vacek. „Jen považte: Měl jsem v Praze kromě stanice metra ještě náměstí na Starém Městě a stadión ve Vršovicích. Stávalo se někdy, že do Prahy přicestoval venkovan, na úřad nebo na fotbalový zápas s Dynamem Praha. Vlezl do metra a celý překvapený z něj vystoupil poblíž krčského lesa. Ha ha ha ha!“

V koutku místnosti seděli u stolku Křižík a Kolben a pili koňak. Nikdy se moc rádi neměli a také nyní měli v úmyslu pokračovat ve svém sporu ohledně stejnosměrného a střídavého proudu. Místo toho však jen zaraženě sledovali, jak se tu bolševici roztahují. Vládu komunistů sice nezažili, ale od mladších nebožtíků věděli, co jsou zač a jak se vybarvili.

Tu se se zpožděním dostavil poslední právoplatný účastník – profesor I. P. Pavlov. Nerozhodně postál u dveří.

„Čest práci, soudruhu Pavlove,“ oslovil ho Gottwald. „Pojďte mezi nás. My dva jsme přece sousedé, spojoval nás můj most přes nuselské údolí. My si vás vážíme, to s tím slintajícím psem – to bylo dobrý. Byl to velký úspěch sovětské vědy.“

Bělovousý profesor zalapal po dechu.

„Što ty durak? Kdo je u tebe soudruh a jaká sovětská věda?“ láteřil. „Své nejvýznamnější objevy jsem zveřejnil ještě před tím, než ta bolševická pakáž v čele s tímhle plešounem zkurvila naši svatou Rus!“

Ivan Petrovič ještě chvíli soptil a pak si přisedl k českým elektrikářům. Postupně se uklidnil až s pomocí vodky.