POVÍDKA: Prasonoha

„Odpověděl jsem na inzerát,“ oznámil jsem Valdovi, který už platil a číšnice škrtala čárky na účtence a Valda řek, ať to všechno sečte dohromady.

„Na jakej inzerát? Seznámení za účelem sňatku?“ zeptal se Valda. „Bigamie je trestná.“

„Jseš staromódní prďoch.“

To Valdu naštvalo. Abych ho zklidnil, vysvětlil jsem mu, že jsem se přihlásil do konkurzu na místo dobře placeného figuranta.

„U geodetů? Tam moc neplatěj.“

„U firmy GENKLONEX. Musím si přivydělat. Ze svýho kantorskýho platu nepřežiju, i když za mě v hospodách platíš.“

Valda si ten název firmy napsal na rub účtenky, jméno rozporcoval na tři části a začal nahlas přemýšlet. „Mohlo by to označovat generální klondajk na export. Nebo čteno od zadu: exekutiva klonící se ke genitáliím. To bych bral na tvým místě taky.“

„Ne, ta firma je zaměřená na genetiku, klonování, experimenty.“

„Jak tam budeš za figuranta? Co to vobnáší?“

To kdybych věděl. Valdovi jsem slíbil, že mu všechno dopodrobna za měsíc popíšu, až se vrátím z první figurantské stáže. Nic jsem mu nepopsal, z laboratoří mě nepustili. Byl jsem tam jako myš v akváriu, tohle lidské akvárium mělo podobu luxusního hotelového pokoje s příslušenstvím. A dveře bez kliky. Byl jsem dobře krmený, nemělo to chybu až na to, že mi do mého akvária nepouštěli samičky. Občas přišla smečka vědátorů vedená sličnou šéfkou, všichni v přiléhavých kombinézách jako potápěči v neoprénu a ti mi brali krev, pokaždé vyškubli pár vlasů, nasazovali mi nějakou helmu, strkali mi do všech tělních dírek drátky a trubičky a takovým malinkatým štípátkem mi uždibovali kousínky kůže.

Po nějaké době se mě šéfka zeptala, jestli chci vidět výsledky výzkumů. Byla to šéfka pohledná, celá jemně navoněná a v tom vědátorském neoprénu tuze vzrušující, takže jsem ani pořádně nevnímal, nač se mě to vlastně ptá a jen jsem si představoval, co se skrývá pod tou běloskvoucí kombinézou. Když zopakovala svou otázku, přikývnul jsem. Byla tu šance, pomyslel jsem si. Každý pochopí, jaká šance, když jsem prožíval celé týdny v lidském akváriu bez samiček a ta kombinéza paní šéfvědátorky byla tak přiléhavá.

Odvezli mě v zasklené kukani, jako kdybych byl papež, jenže já nikomu nežehnal, jen jsem se snažil dotýkat se paní šéfky, která jela se mnou. To by se k papežovi vůbec nehodilo. Projížděli jsme monitorovacím sálem, pak dalšími menšími laboratořemi a šéfka řekla:

„Připravte se.“

Připravil jsem se, ale ne dostatečně. To už jsme vjížděli do chodby vedoucí mezi jednotlivými skleněnými akvárii. Opravdovými akvárii. V každém z nich nějaký tvor a každý z nich má mou hlavu. Prohlížím si je a hlavy si prohlížejí mě. Když údivem otevřu hubu, otevírají ji ve stejnou chvíli taky, já se pak hystericky nahlas zasměju a ze všech stran zní současně sborový hysterický smích. Ty hlavy mě nekopírují, protože to by se všechno muselo dít s časovým posunem, ony dělají všechno současně se mnou. Že by důsledek kvantové nelokality? Blbost, pomyslím si.

„Podařilo se. Je to vlastně první úspěšná aplikace principů kvantové fyziky na živá těla v makroměřítku,“ vyvrátila šéfka mé pochyby. „Jste to vy. Všude tady kolem. Všechny hlavy se chovají stejně jako vaše vlastní. Na dálku.“

„Ta naprostá uniformita chování neodpovídá aplikacím teorie. Ty hlavy by měly mít něco jako odlišnej spin. Takhle to třeba prej platí o elektronech.“

„Na tom pracujem. Zatím všechny hlavy jednají a mají vlastnosti jako ta vaše.“

„Chcete říct, jako originál?“

„Ne. Tady už neexistuje originál. Nebo přesněji: Všechny jsou originál.“

„Jenže to jsou zvířata s mou hlavou.“

„Ale s vašimi reakcemi. V tom je jediný rozdíl proti klasické kvantovce.“

Rozpačitě jsem se podrbal na bradě. Akváriová zvířata taky. Teda jestli to jsou zvířata, když mají mou hlavu. Bylo mi z toho na nic, šéfka to rozpoznala na mně i na zvířatech, a nechala mě odvézt do mého lidského akvária.

„Váš úkol figuranta skončil,“ řekla, a aby zlepšila náladu nás všech, moji i zvířat, podala mi výpis z mého konta. Bylo na něm tolik, že už nebudu muset nikdy učit a ještě budu moct platit za Valdu v hospodě. Přesto jsem nadšením nenadskakoval.

„To ty zvířata s mejma hlavama,“ omlouval jsem se paní šéfce za svou blbou náladu.

„To je zlé, to budou mít blbou náladu i ta zvířata,“ řekla šéfka, zadumala se a pak dodala: „Zkusím tu vaši vzpomínku na zvířata vymazat.“

„Jak vymazat?“

„Naroubujem vaši hlavu na člověka.“

„Fuj. Na jakýho?“

„Na jakého si přejete?“

Zadíval jsem se zálibně na šéfku. Ta přikývla a zeptala se, kam. Žádoucně jsem koukal na její nohy, na její boky a klín, všechno vytvarované v tom bílém jako-neoprénu. Já bych ti dal neoprén, pomyslel jsem si a už jsem ji ve svých představách svlékal. Má krásná jako-potápěčka se ještě usmála. „Na lýtku, nebo kde?“ zeptala se.

„Na stehnu,“ odpověděl jsem s odvahou.

Šéfka pokývala hlavou, ta to měla snazší, žádné zvíře nezakývalo zároveň s ní hlavou, nebyla na nic naroubovaná, tedy na nikoho, ale už bylo po úsměvu. Potom následovaly obvyklé procedury, uštipování kůže, helma, odběry krve a tak dále. Po určité době jsme znovu vyjeli v zasklené kukani do chodby mezi skutečná akvária. V jednom z nich běhala noha nazutá v lodičce s koňskými kopyty.

„Trochu jsme to vylepšili. To kvůli pohybu. Tak tady jste.“

„Já? Dyť to má prasečí hlavu!“

„Divíte se? Myslí to jako vy, reaguje to jako vy, jste to vlastně vy. Už od začátku jste mě svlíkal očima, zíral jste na mě jako prasák. Prasákovi prasečí hlava náleží,“ řekla se smíchem šéfka.

„A co ta noha?“

„Ta je moje.“ Pohlédnul jsem na ni. Má obě nohy. Aha, zase kopie. „Užívejte si,“ dodala šéfka.

Propustili mě z toho jejich Genklonexu. Uslyšel jsem za sebou podivný klapot koňských kopyt. Ohlédnul jsem se. Za mnou běží ženská noha s prasečí hlavou. Ta prasečí hlava se taky ohlédla. Otevřel jsem ústa, abych promluvil. Ona taky otevřela tlamu.

„Táhni, prasonoho!“ křikl jsem.

Ona křikla: „Táhni sviňáckej člověče.“

Tak tedy přece jen odlišnost. Nebo spíš splnění teoretických principů? Něco jako opačný spin? Tohle vědomí teoretické náležitosti mi trochu spravilo náladu a nakonec jsem přijal prasonohu do své domácnosti. Jenže se s ní nic neužije. Tam, kde by se dalo užívat, tam jsem vždycky nahmatal prasečí rypák. Tak jsem toho nechal. Zbavit jsem se prasonohy taky nemohl, to bych ji musel zabít a to nejde, taková poloviční sebevražda. Na to nejsem psychicky vybavený. Prasonoha mě všude věrně sleduje, i do hospody. Teď chodíme na pivo tři. Valda, má prasonoha a já. Já to všechno platím, máme na to, já a moje prasonoha.

Naučení:

Chlapi, nemyslete si, že na vás ženská nepozná, co si o ní myslíte a jak s ní v duchu provádíte všeliké čuňačinky.

Ilustrace U.G. Sato