První kapka ztěžka dopadla na verandu chalupy. Rodina stála ve dveřích, ale najednou se chvěli zimou, i když spolu, slunce zastřely mraky a nad vesnickou zahradou se zatmělo. „Nezvedej prst. Sjede ti do nehtu blesk,“ varoval táta dceru.

Zahřmělo. Měli jenom jedno dítě a bylo skvělé, tedy do předprázdninové nehody. Nešlo přímo o havárii, ale holčičkou to hodilo a přišlo blbé období. Na nic se nesoustředila, najednou, koncem školního roku se "pekelně flákala", což rodiče včas nepostřehli, nemohli totiž uvěřit.

Ale stalo se. Dcera najednou hrůzu času "probendila hovadinami" a sama byla se sebou nespokojená. Jako by do ní něco vlezlo a projevilo se to tím, že ji potrefil děsivý levooční tik.

Začala tikat asi týden po nehodě, a to neustále, dvacet čtyři hodin denně, takže i ve spánku, ale sama nic necítila a mohla se kochat jen při každém pohledu do zrcadla, HU!

Hned první noc rodiče strávili hledáním pomoci na internetu a zjistili jsem, že "tikaři" jsou taky lidé, ale málokdy děti. Výlevy dospělých tikařů přetékaly hořkou sebeironií. Šlo o bytosti s nadhledem a smyslem pro absurdno a grotesku. No nic. Otec ráno nasadil podle načerpaných rad Pangamin a donutil dcerku doplňovat hořčík, pročež byla brzy přecpaná vitaminem B a nerosty. "Asi už, táto, brzo zkamením," řekla, "načež se rozpadnu v prach."

Tikání se zklidnilo, jenže v rozčilení se vracelo a víčko začalo kmitat jako šílený střeček. I tak byla dceruška z nejhoršího venku, což řekl i doktor. Měla ovšem i dobrou výmluvu, když najednou nechtěla vylézt mezi lidi, což jí o těch prázdninách dokonale vyhovovalo. Četla, ale teď se vytrhla. Zahřmělo ještě blíž. Zvedl se vítr. Napříč zahradou letěly stíny a korunami roubovaných jabloní (tatínek byl sadař) harašily kostlivé prsty. Aspoň tedy v představě osmileté.

Na některých místech trávníku se vítr i divně točil - v trychtýřcích, a to byla celá malá tornáda. „Táto, co takhle zakrýt pingpongový stůl?“

Vzali plachtu, málem ji ztratili. Fičelo od lesů. Rodina pod plachtou zmizela a v té tmě se hledali, zatímco venku nad nimi se rozpoutalo peklo. To neviděli, ale vzhled zahrady se měnil a šlo jen o to doběhnout ke dveřím, když tu strnuli.

"Lorenci? Kde ses tu vyčaroval?" zeptala se maminka Eva upjatě.

„Ani nevím," zasmál se. Vtom jako zázrakem přestalo pršet, vítr se utišil, znovu vyšlo slunce, ozlatilo jabloně, ale výlet s Evou za město do stínu jabloní se konat nebude, pomyslil si Lorenc.

Šlo přesto zazpívat, bouřka přešla a malá, tikající bomba Andrea pronásledovala trávou ochočeného králíka. Mávala kroketovou paličkou. „Ó, ty chceš hrát kroket?“ řekl táta. "S králíkem ale ne!"

Nakonec hráli všichni. Lehkým krokem mířil Lorenc k prvnímu kolíku (předtím všechny zatloukli). „Jestli nade mnou vyhrajete," řekl jí, "tak budou tví rodiče volní.“

„A nejsou? A co když vyhraješ ty, Lorenci?"

„Pak zůstanou v zajetí."

Tikající mu podala paličku, mokrou, a prý: „Tak můžeš začít, Fantomasi.“

"Dám přednost dámě.“

Osmiletá ťukla svou žlutou kroketovou paličkou do žluté koule. Slušně! Ta koule prošla brankou, Andrea kouli došla po trávníku a otec připomněl pravidla: „Kdo prostřelí branku, smí hrát znovu." Tak holčička ťukla, ale žlutá koule se jen dotkla brankové tyčky. „Teď ty, táto,“ tikla Andrea.

Táta zahrál průměrně. "Teď ty, mami," velela Andrea. Eva pinkla a taky nic moc. Andrea tedy vybídla Lorence: „Ale jestli selžeš, mamka tě zakleje."

Uhodil do koule a zázrakem letěla branami. Dvěma naráz. Ťuk! zastavila se Lorencova koule u Eviny koule. Dotek. Opravňoval Lorence k dalšímu úderu. Přitiskl svou kouli podrážkou a ťuk, ta Evina odletěla až do cizí zahrady. Zasmál se a pokračoval svou koulí. Chladnokrevně prostřelil branku pět a nyní strefil kouli Evina manžela a nemilosrdně ji kroketoval až na ulici. Získal tak nárok pokračovat a šel devíti brankami dál a dál, bezstarostně vypálil na cílový kolík zaražený v udusaném kopečku a... Trefil.

Letargicky kopeček obcházel a znovu odpálil, vracel se už k výchozímu kolíku, ale začal si být zbytečně moc jistý a... předposlední branku minul.

"Nó!!! Sláva," vykřikla Andrea, zatikala a zase mohla předvést vlastní umění. Nyní hrála extrémně soustředěně. Prošla tak posečenou zahradu bez chybičky a... "Hezký," smál se její táta a ochočený králík hopkal okolo, jako by Andreu uznala provázel. Škoda jen, že pro něj neměla paličku.

Došla ke kopečku, bum, ale kolík na vrchu kopečku netrefila. „Táto?“

Táta už hrál a zahrál dobře, pak pronikal dál brankami a propracoval se pod kopeček, ale kolík nahoře netrefil. "Cha chá! Mami! Hrej!" přidělovala úkoly, jako to jednou chtěla dělat v životě, ale tikala zatím co puma.

„Svý rodiče dirigovat nesmíš, ale umíš," prohodil najednou Lorenc. „Já vás stejně vyřídím všechny tři.“

„Jo?“

„Já jsem vrah a než se strefíte do kolíku, jakýhokoli, budu v cíli dvacetkrát.“ Potom pobaveně pozoroval ty zoufalé odpaly ze sousední zahrádky a ulice. Šlo mu to. Měl štěstí a Eva se dokonce rozplakala, i když asi na oko. Andreu objala: „Neboj, Ani, vyhrajem.“ Šlehla po Lorencovi okem s výčitkou a on šel zatím s koulí dvěma brankami a jen úder chyběl, aby strefil cílový kolík (kterým se i začínalo).

Vhopkej mu tam, králíku, ať to zkazí! pomyslela si Andrea, ale Lorenc dával bedlivý pozor, aby nepřestřelil.

Ťukl do koule - zlehýnka - a všichni viděli, jak se koule kulí k cíli. Vtom okolo prosvištěla střela. Králík! Koule se zastavila snad milimetr před kolíkem. Lorenc ani brvou nehnul a řekl: „Ten milimetr rozhodne o osudu tvých rodičů."

Shrbil se. Tikavá Andrea se ale nebála. Náhle se cítila totálně sebejistá, silná. Šla ke kopečku a své žluté kouli: „Držte palce!“ vyzvala rodiče. Bystře si proměřovala dráhu zdravým okem. Rozvážně ťukla. TONGGG! Žlutá koule se poslušně vykulila do kopečka a zastavila se u kolíku. Lorenc stál poblíž, zablácený a pozorný. Také holčičce teď chyběly milimetry.

"Dej si propláchnout oči," řekl, ale měl si je možná propláchnout sám: Andreina koule se totiž kolíku dotýkala.

"Pokračuj," vybídla dceru Eva a šlehla okem po Lorencovi. "Musíš!" vykřikl tikalčin táta. „Stejně to zkazíš," řekl Lorenc.

„Nepleť se, králíku!" Ťukla. Koule se skulila z kopečku, čistě prošla první z devatera branek a Andrea byla na cestě zpátky. Na cestě zpátky, intenzivně povzbuzována rodiči.TONG! Dvě branky byly překonány naráz, ale Lorenc a králík šli podle Andrey a pozorně údery sledovali. V jednu chvíli se tikalce dokonce zazdálo, že jí chce Lorenc podrazit nohu, ale to asi jen uhýbal králíkovi. Věděl ostatně, že by byl diskvalifikován. A TONNNG!Žlutá Andreina koule se bez chybičky kulila brankou a...„Do toho!" vykřikla Eva.„Nedostávej strach!" vykřikl otec. Ale Andrea přestřelila. „Tati. Mami... Je to na vás!“

Otec se soustředil. TONG. A vyšlo to. Pak ještě jednou a ještě a on... Bezchybně se proplétal brankami a najednou do toho přišel. Bez přerušení stanul před úvodním kolíkem i Lorencovou zamrzlou koulí. „A teď se musíš strefit, táto!"

„Lorenc mi tam překáží!"

Konečně se otec odhodlal. Ťuk!

Jeho a Lorencova koule se střeskly... a dotkly se kolíku. Zároveň.

"A co? Holt nerozhodně," zasmál se Lorenc flegmaticky. Ne, kvůli kroketu na návštěvu nepřijel. Kvůli čemu tedy? Snad aby tu něco chytil? Lorenc byl každopádně rád, že si jdou všichni sednout na verandu, jenže tikající Andreu nebavilo sedět. „Chci ještě hrát!"

„No, tak si zahraj s Lorencem."

Jenže tomu to - najednou - nešlo, když je rodiče pobaveně pozorovali z židlí.

Zato Andrea! Hrála jak mrštné kotě. Nestačil se vzpamatovávat. "Lorenci!" opakovala paní hřiště, „ach, to je smutné!" A sklíčena byla vždycky jen na oko, když opět netrefil, a chichotala se podobna matce a Eva se smála s ní. Andrea vyhrála.

„Ale-ale, tys mi to nechal?"

On to ale věru vydýchával lehko. „To bych si nikdy nedovolil."

„Tak to je teprve smutné."

Lorenc neodpověděl. Něco ho píchlo nad lícní kostí a vzpomněl na blesk bouřky. Náhle se otočil jako zhypnotizován. Eva stála za ním - s proutkem na králíka. Ona i králík se na Lorence dívali a ten králík mu přišel jako nějaký zakletý katalyzátor, když ho Eva a pak i Andrea přitiskly na tvář. "A hned jak jsem Evu prvně viděl, tak jsem poznal čarodějku,“ řekl kdysi Lorenc jejímu manželovi, s kterým kamarádil, ale možná se pletl a čaroděj byl někdo úplně jiný.

"Co je to s tebou?" Najednou Eva Lorence odtáhla za roh chalupy, ale hned se vraceli, a to už tikal. Jeho levé oko se každopádně každou chvíli pohnulo. Byl to příšerný pohled. Něco neodčinitelného, ale oko toho králíka, kterého držel, tikalo jakbysmet.

"Tak já už půjdu," začal Lorenc a svět není pohádka, opravdu odešel a prakticky navždycky.

„Tak to moc nepobyl," konstatovala Andrea - a už netikala.

Ale ten králík tiká ještě teď.