Nejraději bych začal tradičně, něco jako "Bylo nebylo..." nebo "Za devatero horami a devatero moři..." , ale to by ten příběh vyzněl jako pohádka a to nechci. Na druhou stranu si ale také nepřeji, aby jeho realita vrhala stín na ty, kteří s příběhem sice nemají nic společného, ale přesto by se mohli "poznat". Nejlépe asi bude, když řeknu, že se mi to všechno jen zdálo. A tak tedy: Zdálo se mi, ze čtvrtka na pátek, že jsem ....

Že jsem šel po okresní cestě, úzké a špatně vyspravované mnohými asfaltovými záplatami. Cesta vedla rovně, ale mírnou strání, která po mé levici stoupala do smrkových lesů, zatímco po mé pravici bylo pole, které se táhlo dolů až k zelené remízce, kde snad mohl být i potůček, ale to bylo moc daleko, abych jej dohlédl, a odtamtud se zase rozprostíralo jiné pole, které stoupalo k lesnatému obzoru na druhé straně údolí. Pole byla posečena a sklizena, jen strniště dávalo tušit, že na nich asi rostlo obilí. Byl podzim, ale sluníčko ještě pěkně hřálo a strniště prorůstal zelený jetel.

Šel jsem pomalu směrem k vesničce kam silnice vedla a na jejímž okraji měl dům můj přítel Luba. Odstěhoval se sem celkem nedávno, i když v republice už žil pěkných pár let. Po Austrálii se mu ale stýskalo pořád. Vždycky, když jsem do republiky přijel, musel jsem ho navštívit a ani letos tomu nebylo jinak. Jinak bych ho urazil, kdybych se aspoň na jednu noc nestavil a nepřespal.

Naproti Lubově domu, přes silnici, stál starý statek, který jeho majitel nechal značně zchátrat. Tašková střecha byla uprostřed prohnutá a staré kamenné zdi popraskané, ale jinak celá stavba dávala tušit, že to v minulosti musela být impozantní budova. Od silnice oddělovala statek solidní kamenná zeď, i když poměrně nevysoká. Značně ovšem poškozená a místy i rozvalená. Táhla se podél silnice ven z vesnice.

Už jsem šel vedle ní, pár desítek metrů zbývalo z mé ranní procházky, když jsem zahlédl jednou z těch provalenin houbu. Hřib! A vedle další! Protáhl jsem se provaleninou a zjistil, že zde rostlo celé hnízdo hřibů. Bohužel, všechny ty krásně vypadající houby byly po bližším ohledání nepoužitelné. Byly buď shnilé, nebo prolezlé červy. Většinou obojím. Nechal jsem je na místě, ale nedalo mi to a zbytek cesty jsem šel podél zdi ke statku vnitřní, nikoli zevnější stranou zdi a sotva deset metrů od statku jsem našel další hnízdo hřibů! Bylo jich méně a byly menší, ale byly zdravé! Opatrně jsem je sbíral a nemaje nůž čistil je aspoň od nejhoršího nehtem a pokládal na nízkou zeď. V nejlepším, když jsem se zvedal z podřepu, mě do něj srazilo strašné zařvání. Nade mnou opíraje se jednou rukou o zídku stál mohutný chlap a řval: "Co si to dovoluješ ty smrade.... ty hajzle zlodějská! Co tady kradeš mý houby!"

Strašně jsem se lekl a srdce jsem měl v tu ránu v krku, ale přesto jsem povstal. Stáli jsme teď čelem k sobě a chlap se opřel ještě více o zeď prskaje mi přímo do obličeje: "To vás v Austrálii neučej, že se na cizí pozemek nesmí?"

Celý jsem se třásl a cítil jsem, jak mnou začíná cloumat vztek, ale udržel jsem se a nepraštil ho. V mém věku si to nemohu dovolit a s mým srdcem už vůbec ne, ale vzalo to dlouhý moment, než jsem to zvládl.

"Držku bys zasloužil rozmlátit ty kurvo australská, špinavá!" hulákal (zřejmě) majitel sešlého statku.

Uvědomil jsem si, že ví s kým má tu čest, když ví, odkud jsem.

"Podívejte se..", začal jsem chabě.

" Drž hubu!" ječel, ale já ji nedržel.

"...nemohli bysme se nějak domluvit? Bez řvaní?"

"To bude mé sic... nejméně!" řval vztekle, ale o něco tišeji.

Strašně jsem znejistěl. Česky umím pořád dobře, ale tomuhle jsem nerozuměl.

"Jaký sic?"

"Tak ty nevíš, co to je mé sic?"

"Nevím," odpověděl jsem upřímně.

"Že tě dají nejméně na mé sic do kárného zařízení."

"Jo tak, na měsíc! Podívejte, já se omlouvám, houby si nechte..."

"To by se ti hodilo!" znovu zbrunátněl, "dáš mi padesát dolarů, nebo zavolám policii! Americkejch!"

"Já americký dolary nemám, já jsem z Austrálie."

"Tak sto australskejch!"

"To nedám! Australskej je teď mnohem víc, americkej upad, čtete bursu?"

"Nečtu," připustil a poprvé maličko znejistěl. "Fakt americkej dolar upad?"

"Upad, kvůli válce v Iráku. Australskej šel nahoru kvůli Číně. Kupujou vod nás suroviny."

"Tak jo, tak já vezmu ty australský."

"No dobře, ale musíte mi dát potvrzení."

"Na to se ti vyseru, já potvrzení nikomu nedávám!"

"Rozumějte, já tady jsem sice na dovolený, ale oficielně to vedu jako služební cestu, takže ty dolary můžu odepsat z daní, chápete? Ale musím na to mít potvrzení. Vás to nic nestojí a já ušetřím."

"A to vám budou věřit, když to napíšu já, na papíru jen tak..." začal mi vykat.

"To víte, na nějakým oficielním firemním papíru by to bylo lepší..."

"Já mám ještě stvrzenkový sešit z JZD ...." rozpomněl se.

"To stačí!"

" A co tam mám napsat, že jste mi dal padesát dolarů?"

"Ne, že jste mi za padesát dolarů prodal houby!"

"A to vám budou věřit, když to bude česky?"

" To už nechte na mně! Ostatně, když mi nebudou věřit, tak si to mohou nechat přeložit a zjistěj, že jsem nelhal, ne?"

"No jo, tak jo. Tak tady počkejte... a kdybyste snad myslel, že utečeš, tak já vím kde si tě najít!" nabral opět výhružný tón.

"Prosím vás, kam bych utíkal? Přes silnici k Lubovi?"

Pokýval hlavou, téměř omluvně, zdálo se mi. Hned jak odešel, jsem vytáhl peněženku a oddělil padesátidolarovou bankovku od svazku ostatních. Nemusel vědět, kolik peněz u sebe nosím.

Za chvíli byl zpátky a přinesl mi jézédáckou stvrzenku, na které bylo i s jeho podpisem, že mi prodal houby "hřibi" za padesát australských dolarů.

Vyměnili jsme si bankovku za stvrzenku a on, už vyloženě přátelsky, chtěl ještě vědět, zda se nestavím večer na pivo, že má syna, který by se rád podíval do Austrálie. Vymluvil jsem se, že jsem ještě nesnídal, a pospíchal přes silnici k Lubovi. Že bych šel k němu na pivo, nehrozilo, neb po poledni mě Luba odvezl do nedalekého krajského města, odkud mi jel autobus na Prahu. Měli jsme čas na procházku po městě i na oběd, ale já jsem nejprve chtěl, aby mně Luba ukázal místní berňák. Divil se, ale nakonec mě tam vzal ze zvědavosti, co tam chci. Chvíli trvalo, než jsme se dostali na to pravé oddělení a k tomu pravému úředníkovi. Tam jsem potvrzní o prodeji hub odevzdal do správných rukou a dostal ujištění, že kdyby bývalý majitel hřibů svůj výdělek na konci roku nepřiznal, tak bude mít průser jako hrom a v nejhorším by mohl skončit i v kárném zařízení.

" Na mé sic?" chtěl jsem vědět.

"Na vaše co?"

"Na měsíc!"

"Možná i na víc," ujistil mě úředník.

Blaho se mi rozlilo po celém těle, takové neskutečné blaho malého českého práskače a ..... v tom jsem se probudil.... šáhnu vedle, ale jak mě ten sen oklamal!