Pokračování sondy do našeho zdravotnictví

Když organismus přestane fungovat, je to tragédie. S postupujícím věkem čím dále, tím častější. A bere si na sebe rafinované formy. Marně si myslel, že Faraonova pomsta ho může dostihnout jen v dalekém Egyptě. Jednoho krásného rána z něho začala stolice vytékat bez předchozího upozornění, když předtím celou noc úporně zvracel. Na rozdíl od Egypta měl ovšem za hlavou spásnou šňůrku, za kterou zatáhl.

Tak důkladně nebyl propláchnut zhora i zdola od narození, a vypraven bleskovou rychlostí záchrankou bez třetího chrupu a mobilního telefonu, jim stačila občanka a průkazka pojišťovny. O těchto věcech měl příležitost dumat několik hodin v čekárně ambulance. Odebrali krev, zavedli kapačku, kamsi ho zavezli, zřejmě na rentgen. Pak tam ležel jako nepotřebná věc. Spolupacientka ho upozornila, že v dosahu má tlačítko k přivolání pomoci, na poslední chvíli si obstaral bažanta. Pak se objevila lékařka a sdělila, že má zápal plic a že si ho tam nechají. Zápal plic měl před lety. Léčil se doma a mohl sledovat všechny přímé televizní přenosy z olympiády v Tokiu.

Další hodina na chodbě už ho nepřekvapila, věděl, že musí počkat na sanitní vůz do místa určení. Pavilon poznal hned, trávil tam nekonečné chvíle při kontrolách po odřezání přebytečných kousků kůže, na kterých se tvořily stále drobné nádory. Ale stonalo se tam dobře. Tentokrát se dostal jen o poschodí níž, uvězněn hned do postele s oběma postranicemi nahoře. Námitkám, že je při vědomí a schopen pohybu, nevyhověno, pro první noc platí všeobecný předpis. Pak mu šla cosi připíchnout vlídná tvář, s pomocí jejího mobilu se dovolal dcery a dočkal zubů, mobilu a všech dalších potřebností včetně škatule s léky. Lékařka s ním vlídně pohovořila. Prohlédl si dva spolunocležníky, hádal, který bude chrápat celou noc, uhodl. Byl to ten obézní. Navlékli ho do umělohmotných kalhotek, brzy zjistil, že do Pampers mají daleko, ale jiná volba nebyla. „Jéžiš, vy ste do toho namočil!“ pokárán, když požádal o přebalení. Bodejť ne, když do něho lili litry zavodnění. Moc toho nenaspal.

Ráno vypuštěn na chvíli z lůžka využil sprchy, po návratu požádal o bažanta a s chutí oblékl pyžamové kalhoty. Při snídani zjistil, že mu nedali lék proti cukrovce, přivolali mu lékařku, která pravila, že při zánětech se nedávají. Této informace se mu dostalo poprvé. Večer přišel na vizitu lékař, na stejnou otázku sdělil, že jsou zde obavy z příliš nízké hladiny cukru. Mezitím mu měnili kapačky s antibiotikem, a dopřáli mu celkem jedlé jídlo.

Se skoro plným bažantem si dovolil v noci zazvonit. „Co zvoníte?“ „Potřeboval bych vyměnit bažanta.“ „To je eště dobrý, nevotravujte!“ Pomyslel si, co by řekla, kdyby mu ta nádoba vypadla z ruky a rozlila se po podlaze. Ráno ho píchla sestra do prstu, a tak se zeptal, kolik má cukru. „13,2,“ odpověděla nevinně, a tak si dal zavolat lékařku a dočkal se nejen tabletky, ale i injekce inzulínu (pro šťastlivce, kterých se to netýká, je správná hladina glukózy nalačno do 5,9). Kdyby byl nepoučený laik, nezeptal by se, vbrzku by kolem něho pobíhali starajíce se o záchranu života. Takhle se to srovnalo, on se s tím srovnával těžko. To by se v nemocnici, stavěné začátkem století minulého a vybavené do století současného, stát nemělo.

Návštěvy měly svou vymezenou odpolední dobu, setkal se už s neomezenou možností, ale s ohledem na obézního souseda a jeho stejně vybavenou rodinu byl nakonec rád. Dcera se sem sotva vešla, na chodbu nemohl, byv připoután ke kapačce. Pokoj rozhodně nebyl předimenzovaný, kromě tří postelí se stůl se třemi židlemi sotva vešel. Jemu dávali jídlo na výklopnou desku nočního stolku, konstrukčně šikovná věc. Strava byla kupodivu slušná, kromě bryndy k snídani, již si vynahrazoval odpolední kávou, kterou mu nosily děti..

Nejhorší byly noci, bál se zvonit, aby nedostal vynadáno, co otravuje, navíc k chrápajícícmu sousedovi se připojil třetí, hubený pacient, který byl postižen dávivým kašlem. S tím se ovšem nedalo moc dělat, léky nezabíraly. Každých šest hodin se vzbudil, když mu dávali kapačku s antibiotikem, znovu za půl hodiny, když dokapala.

Čtvrtého dopoledne se objevila lékařka řkouc, že náběry dopadly velice dobře, a jestli by souhlasil s propuštěním do domácí péče. A s přechodem na tabletové antibiotikum. Ujistil ji, že nic lepšího se mu nemůže přihodit. Poslechla si plíce a šla vyplňovat propouštěcí zprávu. Hned se objevila sestra, která ho zbavila kanyly.

Odpoután konečně začal se oblékat, zatímco jiná sestra bleskurychle převlékla postel, na kterou se okamžitě položil další pacient.

Opustil pokoj chvatně na chodbu i s taškou, ve které bylo pár věcí, nechápal, proč je tak těžká. Za půl hodiny se dočkal propouštěcí zprávy, za další dvě hodiny sanitky, která ho dovezla zpět do náruče laskavého domova. Zpráva ho rozlítila, protože zjistil, že při příjmu měl hladinu glukózy 10,1, takže kolotoč kolem léku na cukrovku byl naprosto nepochopitelný, zdůvodnění obou lékařů byly jen kecy. Nicméně přestal se rozčilovat, bylo to už k ničemu.

Teprve když uléhal do svého pohodlného lůžka pod laskavým dohledem sestry v Domově seniorů, si uvědomil, že ti fušeři ho propustili domů po zápalu plic bez kontrolního rtg. To snad není pravda, pomyslil si, budu pak muset na snímek jinam kvůli jistotě.

Ale doma je doma, můj dům, můj hrad. I kdybych chrápal v noci já, neuslyším se.