Čtvrtek 5. prosince 2024, svátek má Jitka
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

POVÍDKA: Podvědomí

Abych se přiznal, vím o podvědomí tak málo, že to nestojí možná ani za zmínku, a proto začnu oklikou. Nenávidím telefon! Ne snad přístroj sám, ta moderní technologie důležitá je, to vím i já, ale nemám rád telefonáty. Vždy, když to zadrnčí, se hrozně leknu a docela rád přenechám zdvižení sluchátka své ženě, která se tolik neštymuje. Co neštymuje, ta k telefonu utíká! Jen aby, proboha, nezmeškala volající stranu. Většinou je telefon pro ni a já si ulehčeně oddychnu, když ji slyším radostně zvolat: „Ach, to jsi ty, darling?“ Oslovením darling častuje nejen celou naši rodinu, ale i své kamarádky a známé, takže si nikdy nemohu být jist, s kým to vlastně mluví. Také mě to vůbec nezajímá, i když se to pochopitelně dozvím, neb má žena hned po skončení rozhovoru ke mně radostně pospíchá a už z dálky volá: „To byla Ann-Maree, chtějí jít večer k řece, nepůjdeme taky?“ V hlase má tolik radosti, že ji nemohu zklamat a souhlasím, i když se mi třeba nechce.

Horší je, když žena není doma a telefon musím zvedat já. Pomalu a s nechutí se k té drnčící věcičce blížím a přemýšlím, co to bude zase za průser, až to zvednu. Pokud mě nic nenapadá, tuším, že to nebude tak zlé. Abyste rozuměli, telefon ve mně nějak probouzí mé podvědomí. Možná tím, jak se vždy polekám, nevím, ale když to zazvoní a já se leknu, mám momenty, kdy vím, nejen kdo volá, ale i co mi řekne! A to ještě dříve, než telefon zvednu. Naposledy se mi to stalo koncem září, když jsem byl doma sám. Já věděl, že to není dobrá zpráva, a litoval jsem, že není doma žena, aby zvedla telefon ona. Pomalu jsem se šinul k přístroji a se strachem zvedl sluchátko. Já věděl, kdo je na druhé straně drnčícího drátu, ba i co mi řekne.

„Tak ti umřela maminka,“ řekl hlas mého bratra a než jsem stačil cokoliv odpovědět linka se rozpípala na znamení přerušeného hovoru. Položil jsem sluchátko do stojánku, znovu je zvedl a vytočil bratrovo číslo. Tak jsme to dělali vždy, už z dob komunismu, kdy telefonát z československé republiky do Austrálie byl pro domácí obyvatelstvo finančně nemyslitelný.

Probrali jsme mámin skon i to, co a kdy uděláme s jejím popelem, a mně bylo, jako kdyby máma byla někde mezi námi a poslouchala. A možná, že skutečně byla, kdo ví? Podvědomí, milánkové, nepracuje jako telefon, ale jako telepatie. Myšlenky se nám honí v hlavě rychlostí světla a třeba i rychleji (?), neseny elektrony, které podle posledních výzkumů quantové teorie mohou v mžiku zaniknout a znovu se vynořit kdekoliv ve vesmíru. Pokud je tato vědecká premisa platná, mohlo by to znamenat, že stav naší mysli „odplouvá“ do neznáma jako vlny našeho myšlení, které za sebou zanecháváme, kudy chodíme přemýšlejíce. Prostě svým myšlením zanecháváme za sebou stopu! A je docela možné, že tyto vlny mohou za určitých okolností být zachyceny něčím ultra sensitvním, najmě mozkem těch, kterým ta myšlenka byla určena? Nebo podsunuta?

Již ve školních škamnách základní devítileté školy v Praze Vršovicích „U nádraží“ jsem o podobných otázkách přemýšlel a vždy mne fascinovaly. Nejen mně, ale i mého spolužáka Karla Svobodu, obzvlášť sensitivního chlapce, s kterým jsme podobné otázky diskutovali. Později, už venku ze školy, jsme se scházeli, dělali seance a filozofovali o smyslu života. Jednou jsme si slíbili, že kdo umře první, pokud něco na „druhé straně“ je, tak toho druhého po smrti „navštíví“. Pak přijely ruské tanky a já jsem Karla přemlouval, aby se mnou odešel do zahraničí, že spadne klec, nikoho nepustí ven a já chci tolik vidět svět! Karel se mi vysmál, že by byl blázen odcházet, když jsme středem dění, a dívat se pak odněkud z okraje světa nazpět. Mělo to svou logiku. Odešel jsem tedy bez něj a pak skutečně spadla klec a on nemohl ven, i kdyby chtěl. Československo přestalo být středem dění a normalizace zválcovala veškeré dění tak, že nebylo nač se dívat...

Já? V Austrálii jsem potkal svou velkou lásku, oženil se s ní a v rychlém sledu založil rodinu. Tři děti za dva a půl roku. Holka a dva kluci. Koupili jsme s ženou náš první dům v Sydney a nastěhovali se do něj. Jednou v noci jsem se znenadání probudil. V ten moment jsem byl při smyslech, jako kdybych předtím nespal. Ve tmě jsem uviděl postavu, která se opírala o veřej dveří naší ložnice a dívala se na mne a na mou spící ženu. Děti spaly ve vedlejší ložnici. Děti! V tu ránu jsem dostal šílený strach, jestli nejde o zloděje dětí! Vyskočil jsem z postele a v ten moment se postava odlepila od veřejí a zmizela v chodbě. Dům měl dřevěnou podlahu a já jsem jasně zaslechl, jak prkna podlahy zavrzala pod váhou odcházejícího. Vyběhl jsem za ním rozsvěcuje všude světla, ale postava v domě nebyla. Děti byly v pořádku a spaly, dům byl zamčený. Nechápaje jsem se vrátil do ložnice a vysvětlil vše probuzené ženě. „Máš živé sny, darling,“ odtušila.

Za tři týdny jsem dostal od maminky dopis. Karel Svoboda se oběsil...

Netvrdím, že mě tenkrát Karel navštívil, jak slíbil. A už vůbec netvrdím, že posmrtný život existuje. Co ale možné je, je můj dohad, že na mne v poslední chvíli myslel. A že elektrony jeho myšlenek se nějak vynořily v mém mozku, který pak třeba tu jeho postavu na veřej dveří pro mne „přikreslil“. I tak je to ale šílené tvrzení...

Za pár let jsme se s ženou zmohli a pozvali k nám mou maminku. Právě docílila důchodového věku, a tak ji komunisté pustili, doufaje, že v Austrálii zůstane a oni tak ušetří na jejím důchodu. Máma tu však nezůstala, a tak komunistický erár neušetřil nic, ale za ty tři měsíce se hodně sblížila s mým nejmladším synem Christopherem, který po jejím odjezdu ještě několik měsíců volal na jakékoliv letadlo letící na nebi „Ahoj, babičko!“ Časem, jak rostl, na babičku zapoměl, ale babička na něj nikdy. Když vyspěl, vstoupil do armády a ta ho poslala na kurs thajského jazyka a můj syn Kryštůfek, jak ho jeho babička s láskou nazývala, se thajsky naučil plynně. Rád bych věřil, že na cizí řeči měl ucho vytrénované právě od mé matky a samozřejmě mé maličkosti. Mnohokrát v Thajsku byl a našel si tam dokonce i thajskou přítelkyni, s kterou byl v té divukrásné zemi zrovna na dovolené, když mi zavolal z Prahy můj bratr s tou smutnou zprávou o úmrtí mé maminky. Druhý den nám kluk zavolal z Thajska, chvíli mluvil se svou matkou a ta mi pak telefon předala. Jelikož jsem věděl, že to je Kryštůfek, nijak jsem se nebál a převzal telefon docela radostně.

„Táto,“ řekl syn „neumřel ti někdo v rodině?“

V tu ránu na mne padla moje telefonní tíseň a sotva jsem vykoktal: “Proč?“

„Víš, já měl ve čtvrtek zvláštní sen, zdálo se mi, že mi vypadávají z pusy zuby. Ráno jsem se zeptal Aly (jeho přítelkyně), jestli to něco neznamená v thajské mythologii, a ona chtěla vědět, jestli to byly zuby z horní čelisti nebo ze spodní. Když jsem jí odpověděll, že z horní, tak mi řekla, že mi někdo umřel z otcovy strany. Tak jsem chtěl vědět, jestli se ti něco....“

„Já jsem v pořádku,“ zamumlal jsem nevěřícně, „ale tvoje babička... moje maminka... včera umřela...“

Nevím, jak vy čtenáři si to přeberete, ale vše, co jsem tu napsal, je pravda pravdoucí. Tak se to opravdu stalo. Nevím, jak pro vás, ale pro mne je zajímavý i samotný fakt, že můj syn snil sen dle thajské tradice. Bylo to proto, že v Thajsku zrovna byl, nebo proto, že thajsky umí? Ale i tak je to mysterie, uvážíme-li, že tu jejich tradici neznal.

Co se mne týče, nenávidím telefon dál. Ne jako přístroj, ale proto, že nosí smutné zprávy. To se vám nestane, aby to zazvonilo a někdo vám radostně oznámil, že se vám narodila maminka....

Aston Ondřej Neff
5. 12. 2024

Bojovníci za svobodu slova budou mít půl roku čem si třepit pysk.

Jan Bartoň
5. 12. 2024

Vyhlášení stanného práva bylo ranou z čistého nebe.

Starý vlk
5. 12. 2024

Nejsem moc lekavý. Nebojím se pavouků, ani myší, ani hadů – tedy těch trochu jo.

Jakub Michálek
5. 12. 2024

Jak absurdně pak vypadá rozštěpení české společnosti na dva tábory, když vidíte, jak jsou...

Aston Ondřej Neff
2. 12. 2024

Jeden rok končí, druhý brzy začne a je zjevné, že ho budeme moci úplně odepsat.

Aston Ondřej Neff
4. 12. 2024

Andrej Babiš rozpouští svěřenský fond, který od roku 2017 opatroval akcie jeho Agrofertu.

Aston Ondřej Neff
5. 12. 2024

Bojovníci za svobodu slova budou mít půl roku čem si třepit pysk.

Jan Bartoň
4. 12. 2024

ODS má největší podporu v generaci 45-54 let a některé zmiňují i ještě starší voliče.

min Miloslav Novák
5. 12. 2024

Slavia vydřela tři body v Ostravě (1:0) a po dohrání odloženého osmého kola Chance Ligy vévodí...

Lidovky.cz, ČTK
5. 12. 2024

Americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) ve čtvrtek oznámil, že s návratem svých...

Lidovky.cz, ČTK
5. 12. 2024

Tisíce lidí v Tbilisi ve čtvrtek večer znovu vyšly do ulic na protest proti oznámení vládnoucí...

ert Oldřich Mánert
5. 12. 2024

Po volbách ovládneme celý Kongres a Donaldu Trumpovi v cestě k absolutní nadvládě nad Amerikou už...

Karel Oliva
5. 12. 2024

V roce 1774 Marie Terezie své říši vládla již 34 let. Dávno byly dobojovány velké války, které...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz