16.4.2021 | Svátek má Irena


POVÍDKA: Podivín

30.5.2008

V šatně místní Okresní správy pseudohospodářské utichl ruch fajrontu. Pět minut před druhou, svorně nastoupeni u píchaček, dělníci se poťouchle postrkují. Někteří stihnou ještě za rohem vybafat po cigáru. Jsou léta Husákova, 1980, a ještě po tři roky s ním budou i ostatní nejoddanější soudruzi pohlaváři ze spřátelených zemí trestáni alespoň povinným líbáním úst soudruha Brežněva; pracující mezitím u nás nadšeně budují socialismus v jeho rozvinuté podobě. V pižmově-ponožkovém puchu mužské šatny, na lavici za plechovými skříňkami mlčky sedí vyzáblý dlouhán neurčitého věku. Kostnaté ruce podél těla, rachitická postava vypadá, jako by vůbec na nic nemyslela - dá-li se tak alespoň soudit z její bdělé, strnulé nehybnosti a neurčitých, jakoby přímo v lebečních důlcích volně plovoucích očí. Má prý svůj vlastní svět - "Pepa už zase zůstal," pošklebují se parťáci cestou z práce rovnou přes ulici do hospody U Kamila.

Nevypozoroval jsem věru, že by jimi pohrdal, byť i stejným radovánkám zjevně neholdoval, ba štítivě se od věčně opilých soudruhů odvracel. Byl na to moc mírný a jak se mi zdálo, emocí nebyl snad ani schopen. Neškodný blázen, jací se hojně vyskytují právě u takovýchto technických služeb, tvrdili všichni jednohlasně - a bývalý profesor, vědec, kapacita, dodávali zasvěcení. Vysvětlovalo to mnohé: vedle zádumčivé malátnosti viděl tam můj duch - jak se alespoň domníval - i utajenou jiskru inteligence … to když se před ním nestačil občas schovat.

Poprvé jsem ho spatřil druhý den této svojí brigády; dodávkou vezli naši pracovní skupinu na stanoviště, zarostlý vodárenský objekt v zapadlé části okresu, ze snídaně v nádražní restauraci. Na zastávce stál Pepa, o ohromný kovový klíč ve tvaru T na otevírání kanálů opřený, snivě do dáli hledící. Co mě ale opravdu udivilo, odpoledne jsme ho tam viděli znovu, v téže pozici, chlapi se jen chechtali. Bylo to, když nás tamtudy z pivního oběda (v putyce momentálnímu pracovišti nejbližší) převáželi ke Kamilovi k dokončení pracovní doby. Ten člověk musí být veliký jogín! - ihned zabásnila moje romantická fantazie důvěřivého mládí. Při první vhodné příležitosti, když jsme se ocitli o samotě, udeřil jsem tedy na něj přímo: "Věříte v Kantův morální imperativ?" Podíval se pouze jaksi stydlivě na podlahu a potichu řekl: "Takovým věcem já, Davide, nerozumím."

Pepa se pravidelně zapomínal na různých místech, ve všech denních hodinách, na pracovní době nezávisle. Někdy ji trávil tak, jak jsem toho byl svědkem - to míval i hodiny přesčas. Často pobýval v šatně po odchodu soudruhů, někdy byl vídán na zastávce u podniku ještě ve večerních hodinách, k naprázdno se před ním otevírajícím dveřím trolejbusů netečného. Občas nepřišel do práce. To jsme ho pak obvykle viděli zádumčivě postávat ve městě. Mistr a vedoucí chápavě tolerovali podivné výchylky jinak vzácně tu pracovitého, hodného soudruha; soudruh ředitel o něm ani nevěděl.

Pepa mě fascinoval. Představoval jsem si jeho vnímání běhu času: jak nehybný kámen v dynamikách světa, stabilní subjekt mezi spolehlivě plujícími světly a stíny objektivní přírody, pitvorně míhá se mu panoptikum spěchajících lidiček, letí mu před nehybnýma očima jejich vozidla, ruchy a spěchy - tak, jak jsme to my, uštvaní otroci moderní doby, schopni pochytit jen na zrychleném filmu. Není to geniální? Vyptával jsem se na něj u piva, ale chlapi jen lopatovitě rozhazovali rukama - prý profesor, co zešílel. Z čeho? - nevěděli. Jen Lojza, skrček s rudě prokvetlým nosem, co by se z něj jistě dal vymačkat přinejmenším veliký panák borovičky, konspirativně mi naznačil, že přece jen by ještě nějaké zprávy měl, pokud ho odpoledne vezmu zase ke Kamilovi na panáka. Napojil jsem ho tam tedy a spolehlivě povytáhl tak stavidla jeho poněkud pomatené výřečnosti, jejíž plody zde v nezkrácené formě reprodukuji: "On byl ten profesór na té akadémii či co, a zblnul z toho, prostě, he ---: dej pozor, študáku! Šak sem mu říkal - a nic to, hochu, není platné. Napít by se měl! Hej!! - ruma!!! Ale nic, tož já, já mu prostě poudám: Pepo, ty si jako my, protože už nejsi ten profesór, či co, takže pěkně krompáč do ruk´, tož, a potom do hospody - nééé? A on, že prostě nééé-" řeč rozevlátého Lojzy náhle přerušena kyprou postavou, která prudce do hospody vtrhnuvši, neomylně si jej ihned našla a vyzvedla: "Že se nestydíte, takový mladý študent, a chlastá tu s ožungrama. He! - mazej dom´, a krompáč do ruk´!"

----------------------------


"He - něco pro tebe mám. Zajímá tě ještě ten poblbaný Pepa, zvědavý študáku?" vyzvídal rozkurážený Lojza, když jsme si následující pondělí dávali na nádraží jedno ke snídani; bylo to právě toho dne, kdy jsem si tam koupil to zelené ruské vejce a nedávno zesnulý, mně tolik milý řidič Franta V. mě na to nejen přátelsky upozornil, nýbrž zároveň (jak mě znal) i prozíravě varoval, abych si ho tam zase zítra ráno nekoupil znovu. "Už ani ne," odvětil jsem ledabyle, ačkoli to vůbec nebyla pravda. "Víš, co je to hovno, študáku?" Po pravdě jsem odvětil, že to vlastně ani nevím - že by ale, jak by asi řekli Staří, "Ne, to je litr rumu pro tři chlapy - já, ty, a můj brácha, Toncek - he! Ten s Pepou dělal předtím, než Pepa začal dělat u nás, víš? Tak kdybys měl to hovno, študáku, tak řekni, a zajdem´ za ním - he!"

Takové nabídce věru nešlo odolat: hned druhého dne jsme se vydali za Antonínem Bradatým, dlouholetým zaměstnancem Okresní správy Potěmkinovy, co měla na starosti silniční část okresního komunálu. Tonda bídně přežíval v zastrčeném podnikovém likusáku, ale své odstrašující sešlosti nebyl si nejspíš vůbec vědom, neboť doslova zářil štěstím - až posléze mi došlo, že je to jen díky tomu, co jsem mu s sebou přinesl. Vedle hluboce lidských smradů různých druhů vznášel se tu ve vzduchu zejména také odér lihový, což dobře dokumentovaly i baterie vyprázdněných lahví hojně se povalujících všude dokola, ve a na skříních, pod postelemi, na stole, ba i na parapetu oken, jež mokrý hadr zjevně nikdy neviděla. Zdálo se mi, že za to asi čekají nějaké chlapácké ocenění. Antonín Bradatý musel nejprve vysát celou svoji třetinu, žluté startky přitom lačně hulíc, ale k vyprávění se stejně nakonec uvolil, až když jsem mu přepustil i tu svoji, za závistivého bráchova pohledu. Proud jeho výřečnosti zde opět v nezkrácené formě reprodukuji: "Pepoušovi se prostě převrátily kolečka - dej pozor, študáku! Prý se začal v tom jejich ústavu, s těma jejich papírama, či co, nóó - nějak plést, no. Samé koniny že prý dělal, a tak nakonec sám šel k lopatě, no, dobrovolně, no. No, študáku, kdo může sám jít k lopatě, no? Prostě se z něho stal magor, no, jelikož ani u té lopaty ty kolečka vůbec nemá ani trochu pohromadě - no! Proč se zbláznil? - no, to teda, hochu, nevím. Nikdy ale nebyl, no, tento - normální: na to vem jed! On jen prostě hledí a čumí. No, není to nesmysl? No?" Marně jsem se z ožraly snažil vypáčit něco kloudného - co bylo příčinou profesorova úpadku, zůstalo mi záhadou i po tomto zbytečném setkání. "Brácha je bedna, he? Nezajdeme ještě ke Kamilovi?" Nezašli jsme.

----------------------------


Začal mi poslední týden brigády. Moje teta Růžena, která v tom podniku dělala shodou okolností vrátnou, při rodinné návštěvě vyprávěla, jak meditujícího Pepu zase musela při podvečerní obchůzce ze šatny vyprovodit: "Když on je ale na druhé straně takový slušný - tuhle mi třeba povídá: paní, ti dnešní mladí, to je hrozné, to je samá ku-…, a pi-…- no, není to hrozné?" Napadlo mě, proč jsem se vlastně dávno nezeptal na místě z nejinformovanějších - "Proč se zbláznil?" dumala teta, "asi se učil až příliš. Nevím, nikdy o sobě nic neřekl: on je sice takový trumbela, ale nepije aspoň jako ta banda a ani ty, Davídku, bys neměl…" Opět jsem se nic podstatného nedozvěděl. "Třeba měl v tom ústavu problémy s lidma- , víš, to je někdy hrůza…" marně se mi snažila pomoci. Nakonec nicméně řekla: "A víš co? Zeptáme se Karla, ten to bude vědět."

Podnikový kádrovák Karel Macháček, růžolící tlouštík, který vypadal, jako by neustále všechny chtěl objímat, důležitě mě odpoledne usadil ve svojí pracovně. Vedle soudruhů prezidenta, Marxe, Engelse a Lenina nechyběl mu tam ani sádrový Klement Gottwald, který zde zřejmě dlel už od těch časů, kdy byla Okresní pseudohospodářská správa založena, alespoň tedy podle jeho značné zašedlosti soudě. Náš rozhovor zde v nezkrácené formě reprodukuji: "Tak mi Růženka povídala, že tě zajímá náš Pepa, Davide - ty študuješ psychologii?" "Ne, filosofii - teda, soukromě, při statistice, ale jsem zvědavý, jak se z profesora může stát kopáč, když už jsem tady u vás takového člověka potkal. Zpět přece k lidem, praví kterýsi - nevybavím si už, bohužel, který - důležitý stranický dokument … anebo, že by to řekl nějaký klasik?" Personalista zálibně spočinul pohledem na mně, potom na řadě rudých hřbetů na protější poličce, a přívětivě odvětil: "Ano, výborně, musíme se vzdělávat ve vědeckém materialismu. Jsi v SSM?" "Ano." Spokojeně zatočil hrubými palci ve složených dlaních. Poslední článek na jednom prstu mu chyběl. "Znáš leninské zásady práce?" "Jistě - a s potěšením sleduji, jak důsledně jsou i ve vašem podniku uplatňovány."

Mužík zostražitěl. Nevinně jsem sklopil pohled adolescenta. Mlčení. "Ha. Výborně." Zaspílal jsem v duchu tetě, kam mě to poslala. "Nuže, soudruhu, jsi jeden z nás," promluvil náhle hlasem úředním. "Zasloužíš si vědět všechno. Soudruh Pepa je velmi nemocný - schizofrémie, říkali doktoři. Buď ale klidný, soudruhu, klid na práci má u nás každý - i Pepa, i potom, co odešel z té akadémie, protože dostal tu nemoc, chápeš," soudruh se ke mně naklonil a já identifikoval borovičku, pravý důvod jeho spontánní důvěrnosti. Pochopil jsem, že v tomto podniku asi vedle Pepy neholduje alkoholu už jen moje teta. "On třeba, víš, způsobil i dost vážné škody - objednal pro výzkumný ústav sto tisíc zkumavek z NDR, a pak soudruzi zjistili, že jich bylo na příští rok potřeba jen tisíc - ha. No co, já to říkal vždycky, že některým soudruhům - óóóch tydle kancelářské krysy! - no, hm, některým soudruhům není zkrátka od pánaboha dáno, ha-ha-ha?"

Soudruh Macháček mě fascinoval málem ne méně než sám Pepa. "No, Davide, můžu ti říct, naši soudruzi jsou bedny, ha, pověřili mě dokonce, aby soudruha prověřil - věřil bys, že si vedl deník?Na mou věru! Objevil jsem ho v té jejich smradlavé šatně, měl ho, mrcha, mezi špinavýma fuseklema, však si myslel, že mu na to nepřijdu - ha! Samé zmatky a bláboly, však jsem to soudruhům ukazoval a ani jeden tomu nerozuměl, ani soudruh Tichý, který studoval v Moskvě, no, však se přesvědčíš sám, he - " a ze šuplíku vytáhl jakýsi popsaný papír. "Abys věděl - jednu stránku jsem vytrhnul, aby to nešlo poznat. Soudruzi to shledali jako nezávadné - tak co, ha! Uvidíš sám, půjčím ti ji. Zítra mi ji ale zase v pořádku vrátíš, pořádek musí být!!! A pozdravuj Růžu. Ha!"

-----------------------


Zmaten odnášel jsem si ten poklad a přemýšlel. Najdu konečně v tomto cenném materiálu, který mi ten rudý živočich tak bezelstně zapůjčil, definitivní odpověď, proč se z profesora Josefa stal bláznivý Pepa? Konečně jsem dorazil domů a s listem v ruce se svalil na pohovku. Byl pokračováním nějakého předchozího textu a v nezkrácené formě jej zde reprodukuji: "… jsem složenku přiložil přímo k textu na papíře a snažil se ověřit, je-li číslo účtu správně vypsáno. Musel jsem opticky číslice srovnávat jednu po druhé, protože můj mozek je nebyl schopen uchopit vcelku. Zjistil jsem, že jedna cifra nesouhlasí, ale zase už jsem nevěděl, proč vlastně složenku na papír přikládám a co má vlastně být správně. Pak mi konečně došlo, že jsem udělal další průser. Opět jsem zalitoval a ihned se zase okřikl. Snažil jsem se myslet racionálně: ať dělám, co dělám, nejsem prostě schopen pracovat a nikdo mi v tom nepomůže - tohle si musím vyhrát sám. Přechodné období je nezbytné. Snad bych měl jít běhat do přírody. Sbalil jsem si tedy aktovku a sekretářce řekl, že jdu na sympozium. Před budovou ústavu se mi ale stala další pohroma: couval jsem z parkoviště a kde se vzal, tu se vzal vůz za mnou - k trapnému výstupu nad střepy se vzteklým poškozeným připletl se nešťastnou náhodou i profesor Chor, samozřejmě s cigaretou v koutku, a hned mě chtěl zachraňovat. Má situace byla navíc ztrpčena i hromadami hlav v oknech ústavu. Ta ostuda! Nebylo to ale ještě všechno - domů jsem se klíčem marně dobýval až do té doby, než se dveře otevřely a v nich stál soused z nižšího patra. Jsem dalek naříkání, a tak nebudu popisovat svoje pocity, když jsem konečně padl na lůžko. Útěchu jsem hledal v Labyrintu světa a ráji srdce, nenašel jsem ji však, neboť jsem četl jen o zmaru a toho mám dost sám. Nevím, proč jsem tedy vůbec potom uchopil svého milovaného Idiota a zabrousil do posledního dílu, vedle toho prvního nejoblíbenějšího - neměl jsem to dělat, jak jsem zjistil, sotva jsem oči zabodl do náhodných řádků: "váš úžasný nedostatek citu pro úměrnost, což jste sám několikrát přiznal - a posléze obrovská záplava intelektuálních fikcí, které ve své nesmírné poctivosti dosud pokládáte za pravé, přirozené a bezprostřední názory!"

8.6.1978
Vše marno. Z ústavu mě vyhodili. Na mojí židli zasedl ten estébák Chor a při stručné předávací inventuře už mi tam vesele kouřil pod nos - utrpení Sokrata… Bylo to poté, co komise Akademie zostudila poslední moji práci. Dobře vím, proč tomu tak bylo. Když došlo k mému obrácení, nevěděl jsem ještě, v záplavě oněch intelektuálních fikcí opravdu asi ponořen, jak suchý balvan spočine znenáhla na mojí trnité cestě - rozdělaný koncept nebylo možno dokončit. Podobně jako s čísly: písmena se mi odcizovala do neznámých hieroglyfů, z nichž starý um odečítal sice slabiky, duch však tupě, bezmocně zůstával zírat. Nepomáhalo-li konstruktivní úsilí rozumu (jediné přitom v pozitivní vědecké práci možné), naivně snažil jsem se alespoň zkusmo zapřahat fantazii: tu do Akvinského axiomů, onde do Heideggerových rouhání, všelicos, avšak nakonec nezbylo mi než odevzdat poslední den termínu jen původní, hrubý koncept. Vlastně jsem stejně už věděl, že je konec…

10.6.1978
The same old fears, wish you were here.

11.6.1978
Dnes jsem se stal zaměstnancem Okresní správy Potěmkinovy. Nikdy jsem ještě nebyl tak svobodný - ó ne, zadržte slova zlomyslnou ironii! Než mě žena opustila (bylo to měsíc poté, co došlo k té věci, ale myslím, že jí to akorát posloužilo za dobrý důvod), nejednou mě před dělnickým prostředím varovala. Asi mě přece jenom znala lépe než já. Nejsem fyzicky schopen těžké práce, bál jsem se, ale tady se stejně nikdo nepřetrhne - ptal jsem se předáka, proč jsme po hodině skončili v hospodě, když bychom mohli udělat víc práce - snad mi ten prostý muž nerozuměl, snad si myslel, že si mu stěžuji na nedostatečnou mzdu, nejprve vyvalil oči, pak pokrčil rameny a nakonec pravil: Buď rád a drž hubu! Nevím, jestli -" a tady stránka končila.

Odložil jsem list s otrhaným okrajem, kousek deníku, obrazu jednoho lidského osudu. Co vím? Dozvěděl jsem se, co bylo příčinou profesorova společenského úpadku? Zřejmě to byla skutečně nějaká duševní choroba - jak opakovaně vysvětluje, ztratil schopnost soustředění. Tu však může způsobit i krajní stres. V tom se profesor zjevně v době, kdy tyto řádky psal, zoufale potácel - jistě, šlo mu o zaměstnání a z nového, takříkajíc antagonisticky protikladného, měl oprávněné svoje obavy … avšak, co bylo oním "obrácením" profesorovým, onou "věcí", k níž došlo měsíc předtím, než nešťastníka opustila i manželka? Zjevně tato neznámá událost souvisí i s onou permanentní depresí profesorovou, jež mu dokonce způsobila i pracovní nezpůsobilost a nemilosrdný následný vyhazov - avšak: copak se takhle zachází s řádně ochořevšími vědeckými pracovníky? - 1978 … že by rok předtím podepsal? Byl snad pronásledován StB, jak by tomu nasvědčovala věta "na mojí židli zasedl ten estébák Chor"? Ale teta zase říkala: "Třeba měl v tom ústavu problémy s lidma- , víš, to je někdy hrůza…" Anebo, že by všechno bylo úplně jinak? Co když se věc má následovně: profesor se stal vyznavačem nějaké víry, která mu zakazovala vydělávat si na chléb "u zbytečných", a tak předstírá duševní nemoc, aby mohl opustit pozlacený trůn intelektuála a před pomýleným světem materiálního mamonu se bezpečně zneviditelnit u lopaty. Ale ne, to by si přece nelhal i do deníku, spíš to byl ten chartista. Třeba ho vydírali, a tak raději odešel sám! Že by o tom musel zároveň vědět i kádrovák Macháček, to vůbec nebylo nutné, neboť už jsem dávno zjistil, že ne všichni soudruzi jsou blbci. Třeba ale ono "obrácení" znamená toto všechno - nasvědčuje tomu přece dnešní každodenní chování Frantovo: tak bych si představoval toho vyvolence božího, jakého by adepti mysticismu z antikvariátů nazvali asi "osvíceným": totální jogín, na běhu věcí světa nezávislý. Mé úvahy vyústily do opatrného obdivu k člověku, jehož ctíme, ale zároveň se ho i trochu bojíme, protože sami nedokážeme být takoví...

----------------------


Druhého dne jsem se v pracovní skupině ocitl pohromadě s Lojzou - "He- študáku, víš, co je to hovno?" "Jo - to je diskuse s blbem." "He-he." Nádražní restaurace žila prosluněným, zaprášeným ránem, plným naturálních pachů primitivům a romantikům jistě libých, a také ušmudlaných postav, z nichž - viděl-li jsem dobře - se vlakem nechystala jet žádná. Koupil jsem si obložený chlebíček a cestou k pultíku, kde mí soudruzi statečně ládovali už do sebe svoji první ranní dávku, vzpomněl jsem si mimoděk na někdejší slova Frantova: "Zítra si to kup znovu, vole…" Pátravě jsem se na lahůdkářský výrobek zadíval - salám mezi ztmavlou struskou vlašáku už to měl téměř za sebou…

Jako vždy jsme zase hodinu usilovně pracovali, aby bylo nějaké dílo, a pak už jen holdovali svojí proletářské kultuře. Odpoledne, krátce před fajrontem, zašel jsem za Macháčkem vrátit Pepův uzmutý kus soukromí. "Vítej, soudruhu!" "Dobrý den. Jdu vám s díky vrátit tady ty Pepovy zápisky." "No, a, zjistil jsi něco, co by soudruhy mohlo zajímat, ha?" "Ne, soudruh Pepa, chci říci soudruh Josef, dostal nejspíš schizofrémii." "No, tak vidíš…," soudruh se blahovolně roztekl do svého parádního křesla. Položil jsem papír na stůl a chtěl se poklonkovat ven. "Počkej, soudruhu," zadržel mě kádrový referent Okresní správy pseudohospodářské. "Ještě něco - když tak pracuješ se soudruhy v terénu, svačíš s nimi, pobýváš - no, víš, ha… - kdybys něco zkrátka slyšel, víš, třeba … no, ha, neslyšel jsi něco?, … no …" tentokrát to byl rum, nejspíš s jedním lahváčem protekční podpultové dvanáctky po obědě v závodní jídelně, ale to jsem nemohl čichem identifikovat, neboť jsem sám měl v sobě totéž. "No, soudruhu," přizpůsobil jsem se, "když oni se soudruzi o politických otázkách ani nebaví …, … víš," přešel jsem do soudružské důvěrnosti, "oni ty knihy tak neštudují, vlastně, oni vůbec nic neštudují, oni … oni jen …" odkašlal jsem si, "…pracují." Mužík se v křesle zakolébal, ne přitom nepodoben (věru nevím, proč mě to přirovnání zrovna tenkrát napadlo) nějakému obéznímu buržoaznímu spratkovi, a chladně náhle vypálil: "V tom případě, soudruhu, stále zůstaň bdělý!" "Ano, samozřejmě." S úlevou jsem se zvedl. A hrdý buď, žes… U dveří jsem se otočil - ó, drzé ty, nevědomé mládí! Proč jen jsem hubu neudržel: "Soudruhu, věříš v Kantův morální imperativ?" Tlouštík nabyl podoby prkna: "Ne, soudruhu, já jsem dialektik, a dialektika, víš, to je něco za něco, víš? A tak doufám, že se mi za službu odvděčíš - he! Na shledanou."

Říci "sbohem", to jsem se už neodvážil, zbaběle jsem mlčky zdrhnul. Ach jo, ještě, že už to tu mám za pár. Nikdy už se v tomto podniku nesmím objevit! V poklidu jsem tedy dožil poslední dny ve službách Okresní správy pseudohospodářské, s rukama v klidu a ve práce cti, abych závěrečný pátek na rozloučenou uhostil svoje soudruhy jak ráno na nádraží, tak po obědě U Kamila - bylo to spontánní, bouřlivé a krásné: tolik milí byli mi ti lidičkové, co vyprávěli, jak odpoledne včera přišli domů a flašku vína naleznuvší, příjemně strávili odpoledne; jak zubatý T., co do zaměstnání chodil v kvádru, po směně trávil ve sprše nejvíc času a hrdě honosil se ušlechtilými předky, očaroval prý další čarokrásné dámě; jak Brouk Pytlík V., na serióznosti velmi bazírující, opět štědře rozdával nemálo moudrých slov, nad nimiž se všichni (opodstatněně) ušklíbali; jak drobný J., který se tak podobal soudruhu Biľakovi, nevěřícně nad tím vším kroutil hlavou, ponejvíce pak právě nad nesmrtelnou blbostí V.; a jak jsme se všichni pospolu naposled družně, přímo soudružsky ožrali.

Snad proto jsem také svůj poslední den završil slušným přesčasem. Dlužno dodat, že kolegové U Kamila už rovnou zůstali. Opivněn nepěkně vpotácel jsem se na šatnu; za skříňkami spatřil jsem čouhat známé dlouhé nohy - teď, anebo nikdy! Musel jsem ho možná trošku vylekat, neboť mé tělo se při přesunu k němu nečekaně setkalo s nejbližším plechovým rohem - "pardon". Pepa se jakoby poposunul, ruce srovnal zpět podél těla a vrátil se do výrazu mrtvoly. "Víte, já …" marně náhle hledal jsem esenci svých předchozích úvah: co to, když teď konečně můžu vyzvědět, co mě tak dlouho trápilo? "Víte," začal jsem znovu, "já se o vás zajímal … slyšel jsem, že jste byl vědec … nevěřil jsem tomu zpočátku, ale potom, když jsem viděl … když jsem vás pozoroval … prostě, vy přece nejste žádný blb … no … " připadal jsem si sám jak Lojzův brácha, ano, já jsem teď blb, a tohle je moudrý, vyzrálý člověk - "Podepsal jste Chartu? Mně to můžete říct, fandím vám, mám vás rád, nepovím …četl jsem vaše zápisky, ukradli vám je … jste disident? Nebo věříte v Boha? Žijete schválně asketickým životem? Proč tu jste mezi tou zvěří? Co vás vedlo k tomu, že od papírů jste přešel k lopatě … he, chci říct, k T-klíči?"

Pepa se opět jako tenkrát jen stydlivě zahleděl do podlahy, a tiše, ale důrazně, a jakoby snad i rezignovaně, pomalu pronesl: "Ne, Davide, nic takového. Víš, je to mnohem prostší. Já - já tenkrát akorát jen přestal kouřit. A vytrval jsem - …he."



Advantage Consulting, s.r.o.
IT SPECIALIST, průmysl 4.0 Praha-východ

Advantage Consulting, s.r.o.
Středočeský kraj
nabízený plat: 40 000 - 60 000 Kč






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.