Hrdinou dalšího hudebního příběhu z našeho města je místní prosťáček zvaný Picpujc. Podle některých jde o jedince se zanedbanou výchovou, což lze ale snadno zpochybnit, neboť například pajdavý výčepní Toníček, když mu dojdou baterie v mobilu, najednou také neví, které je hlavní město Brazílie. Picpujc má ovšem na to papír, je v invalidním důchodu a miluje Amatérský symfonický orchestr a všechny jeho mutace. Postává vždycky poblíž pódia s pusou dokořán, pomáhá rozestavovat židle a stojany na noty a zase je uklízet, orchestr na něho dostává večeři navíc, a tak pan lékárník Dubský (klarinet) říká, že je vlastně hudebním ředitelem: blbej jak tágo a pije naše pivo. To je ovšem nespravedlivé a velice přehnané. Hrdinou se měl stát Picpujc v souvislosti s pohřbem z domu smutku.

Nevím, zda se to u vás také ještě pěstuje, ale u nás se občas pohřeb z domu smutku koná. Kromě kočího, dvou zaměstnanců pohřebního ústavu, kněze a dvou ministrantů jsou k průvodu z posledního pozemského bydliště zesnulého na místní hřbitov zapotřebí pozůstalí a hudba. Tu obstarává stařičký kapelník Hubáček a zbytky jeho dechovky posílené o tři hráče Amatérského symfonického orchestru. Hraje se výhradně z not, z notových knížek, které pan kapelník rozdává muzikantům. V takové knížce jsou hned na začátku hymny, česká a slovenská, potom osm řízných pochodů, jeden sokolský, čtyři smuteční a dvě kostelní písně kvůli procesím. Nic složitého.

Na orchestru pochopitelně pracuje zub času. Přesněji zuby. Ty kapelníkovi definitivně odešly, takže svou baskřídlovku půjčuje trombonistovi, tesařskému mistru panu Holíkovskému, kterému chybějící ukazováček nevadí, protože mu chybí na levačce a klapky jsou na pravou ruku, a na trombon je také stejný nátrubek jako na baskřídlovku, a o to jde. Pan kapelník pak nadále řídí svůj ansámbl zezadu a důstojně od velkého bubnu. Aby opravdu důstojně, obstaral si dvoukolový vozík, který i s bubnem táhne bezmezně nadšený Picpujc.

Tady musíme odbočit, neboť laikům se může jevit hra na buben jako prajednoduchá záležitost. Není tomu tak. Vyprávět by mohli třeba mládenci, kteří kdysi narukovali k plukovním hudbám a byli cvičeni jako bubeníci. Kterak mašírovali, jeden za druhým, s bubínkem na břiše kolem buzírplacu a vířili neboli virblovali od pianissima přes mezzoforte až do fortissima a zase zpátky, stále za pochodu. Však také bubeník pan Fajfrdlík to umí dodnes a třeba jeho virbl při půlnočním živijó na tancovačkách patří k parádním kouskům. Kdepak. Bicí jsou, vážení, studijní předmět.

Pan kapelník tedy velebně kráčel za bubnem a sklízel obdiv četného obecenstva na chodnících, pro které byl pohřeb z domu smutku vítaným povyražením. Mezi přihlížejícími byly zajisté dámy, se kterými pan kapelník chodil do tanečních, a potom generace dalších, kterým v tanečních hrával. Těm všem nalevo i napravo se lehce dvorně klaněl a popravdě řečeno, také Picpujc čuměl doleva i doprava, takže si zkrátka nevšiml, že jim kapela kapánek utekla. Totiž právě to zaznamenal, zpanikařil a vyrazil i s vozíkem úprkem za orchestrem. Kapelník se právě v ten moment rozmáchl k obzvláště vydatné ráně do bubnu s paličkou dokonale uvolněnou v zápěstí. Ta z jeho ruky vylétla s rychlostí a razancí dělostřeleckého granátu, prosvištěla nad kočárkem s miminem na chodníku a vzala čistým průstřelem výkladní skříň drogerie pana Králíka, těsně pod nápisem

Švábi, moli, rusi, štěnice,
Králíka se bojí nejvíce.

Palička přistála mezi plechovkami s laky na nábytek, jenomže byla sobota odpoledne a zavřeno. Zbytek cesty na hřbitov se tedy kapela musela obejít bez hrajícího bubnu a pan kapelník Hubáček tu trasu pojal nakonec vysloveně jen jako reklamní. Obdobně se postavil k díře ve své výkladní skříni také drogista pan Králík. Už v podvečer byla přelepena plachtou papíru s nápisem vyvedeným krásným písmem

Na drahotu nenaříká
kdo kupuje u Králíka.

Ve skutečnosti otvor ve výkladu prý způsobil kámen odlétnutý od kolemjedoucího náklaďáku, takže vše hradila pojišťovna v plné výši.