Miriam hledí s úžasem na vlnící se mořskou hladinu. Kdyby nebyl břeh posetý desítkami mrtvých těl egyptských pronásledovatelů, myslela by si, že to byl sen. Snaží se srovnat si v hlavě myšlenky. Vrací se jí hrůzyplný obraz: Obrovský zástup mužů, žen a dětí se stády koz, ovcí, s osly i hovězím dobytkem, který pod vedením jejich bratrů Mojžíše a Árona uprchl z Egypta, stojí bezradně na břehu moře a hrozí, že vypukne panika. Ze zadu se blíží faraonovo vojsko s koňmi a vozy. Už je možné rozeznaz stovky vozů, na každém z nich tři ozbrojení muži, i další a další jezdce. Lidé začínají vzlykat a úpět k Hospodinu. Nečekají ovšem na Boží odpověď a zahrnují svého vůdce Mojžíše výčitkami.

Miriam nikdy nebyla bojácná. Po tři měsíce s maminkou statečně schovávala miminko před egyptskými katy Jejím prvním hrdinským, dalo by se říct prorockým činem, bylo, když odvážně oslovila faraonovu dceru a nabídla jí, že jí obstará kojnou pro chlapečka, kterého našla ve vysmolené ošatce v rákosí u Nilu. To bezmocné miminko si Hospodin povolal a učnil z něho vůdce svého lidu. Ani on se nebojí. Nemá potřebu se před Izraelci ospravedlňovat. Slyší zřetelně boží hlas, a tak mocně volá, aby ho všichni slyšeli: "Nebojte se! Vydržte! Hospodin vás dnes zachrání. Jak vidíte Egypťany dnes, tak už je nikdy neuvidíte. Hospodin bude bojovat za vás a vy budete mlčky přihlížet."

Krátce nato už Hospodinův oblakový sloup vstupuje mezi oba tábory. Je to jeden a tentýž sloup, který Egypťanům zatemňuje výhled a Izraelcům osvětluje noc. Zvedá se velmi siný, ale teplý východní vítr. Děje se něco velmi neobvyklého, ale vyčerpané děti přesto na pár hodin usínají. Mojžíš stojí na břehu a v pozdvižené ruce třímá svou pověstnou hůl. Uprostřed moře se začíná objevovat široká cesta. Vody stojí jako hradby po obou stranách. Miriamin mladší bratr povzbuzuje své lidi, aby se vydali na cestu. Miriam se obrací na ženy a dodává jim odvahu. Vyrážejí na cestu a je to neuvěřitelné: jejich nohy kráčí po suchu. Přes únavu probdělé noci panuje zvláštní atmosféra. Všichni cítí, že je s nimi Bůh Stvořitel, Bůh Zachránce a Vykupitel.

Egypťané to nevzdávají a pod vedením téměř nepříčetného faraona pronásledují Izraelce mořem. Jsou ovšem zmatení, kola vozů se jim uvolňují a i oni začínajá chápat, že se dali do nerovného boje. Ovšem ne proto, že jsou na rozdíl od izraelských otroků mnohem lépa vyzbrojeni a vycvičeni k boji. Za jejich otroky bojuje proti Egyptu Hospodin. Ale už je pozdě obrátit se na útěk. Obrovský příval vody nemilosrdně přikrývá až do posledního faraonovy ozbrojence i egyptského vládce samotného.

Miriam přepadá nesmírný pocit úlevy a vděčnosti. Hledá svůj svůj bubínek a s překvapením zjišťuje, že nejen on, ale i všechny věci, které si Izraelité vzali sebou na cestu z Egypta, se v pořádku nacházejí na svém místě. Ostatní ženy následují jejího příkladu, tančí pro Hospodina a zpívají píseň chval: "Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem."

Více než tisíc let potom stojí jiná Miriam pod křížem na kopci zvaném Golgota a srdce jí puká bolestí; jako by je někdo probodl mečem. Zatímco její lid oslavuje zázraky, které pro ně Hospodin učinil, když je vyváděl z Egypta, její syn Ješua visí přibit obrovskými hřeby na kříži. Jako by nebylo dost, že ho brutálně zbičovali a rozdrásali mu čelo trnovou korunou. Miriam probíhá jako film celý jeho krátký život. Ano, od začátku věděla, že vlastně není její a také jí to několikrát dal najevo. Věděla, že patří Bohu a že má jedinečné poslání. Věřila v něj, uměl úžasně pomáhat lidem, uměl dělat zázraky, uzdravovat, křísit, vracet radost do smutných tváří. Byl Boží Syn.

Ale Bože, jak můžeš se svým milovaným Synem takhle zacházet? Miriam by radši na kříži visela sama než se dívat, jak Ješua trpí. Muselo to opravdu být? Jeho krev stéká po dřevě jako krev obětních beránků na veřejích domů izraelských otroků v Egyptě. Domům, jejichž veřeje byly pomazány krví se vyhnul strašlivý anděl smrti. Proto museli být beránci obětováni. Hrozně to bolí, ale muselo to být.

Krista Gerloffová Vám přeje požehnané velikonoční svátky