Není pes jako pes. Steve svého psa pojmenoval po sobě, a tak když vám představím psa, hned víte i jméno jeho pána. Zatímco pánečka a jeho povahu poznáte hned, jak s ním promluvíte, u psa to tak jednoduché není.
Steve, teda majitel psa (i když i o tom by se dalo debatovat, kdo vlastní koho), je prostý tesař a truhlář, který vozí většinu svého nářadí na korbě malé dodávky a je nesmírně důvěřivý. Tak důvěřivý, že už přišel o mnoho nářadí i materiálu a když mu pojišťovna odmítla další pojistku, nezbylo mu než si koupit psa a naučit ho korbu hlídat. Výcvik Steve nastudoval z nějaké příručky a vycvičil psa takovým způsobem, že už nemusí pojišťovat ani auto, natož nářadí nebo materiál.
“Víš,” řekl mi jednou, “když tak sečtu, co všechno pojistky stály a bylo mi to houby platný, páč mě stejně neuchránily od krádeží, tak pes je mnohem lacinější. A to i když do toho započítáš žrádlo...”
Tomu se dalo věřit, protože Steve pes, znaje svou povinnost, plní ji tak, že se tomu žádná pojišťovna nevyrovná. Projít kolem korby nebo kabiny auta, když v ní nebo na ní Steve pes je a plní svou povinnost, je skutečně na infarkt. Na určitou vzdálenost pes jen vrčí, ale běda, kdyby nějaký nešťastník tuto vzdálenost překročil a přiblížil se ke korbě neslyše nebo (pámbu odpusť) nedbaje vrčení. V tu ránu se pes Steve vrhne na samý okraj korby za tak zuřivého štěkotu a cenění zubů, že slabším povahám hrozí infarkt a silnějším snad jen výměna spodků. Položit ruku na korbu nebo snad na věci v ní uložené bych nedoporučoval nikomu, a to ani osobám zdravotně pojištěným na vrcholu pojistné sazby. Takovou si ovšem obyčejný člověk nemůže dovolit. Proto Steve, majitel psa, všechny varuje, aby se jeho dodávce vyhnuli. Nedělá to jen ústně, ale též nápisy po stranách dodávky, které varují nejen zloděje, ale i nevinné kolemjdoucí. Mně osobně se nejvíce líbí kresba nahého lidského zadku, který trčí z roztrhaných gatí a prýští z něho krev. Je zcela evidentní, že to je krev od psího kousnutí, neb vedle toho zkrvaveného zadku je umělecky vykreslena psí tlama s vyceněnými tesáky.
I to však bylo majiteli Stevovi málo a pro obzvlášť vzdělané a v čtení zběhlé zloděje nechal pod obrázkem napsat: “Watch out for a cheeky dog!”
Přeloženo do češtiny to znamená: “Pozor na drzého (nebo nestoudného?) psa!” Přitom je třeba upřesnit, že cheeky neznamená jen tu nestoudnost, ale i půlky. Cheeks, doslova tvářičky, mohou v angličtině znamenat nejen tváře v obličeji, ale i ty tvářičky, neboli půlky, na zadnici. Předpokládám, že to tam Steve, majitel, nechal napsat nejen jako varování před Stevem (psem), ale aby v případě nešťastné náhody měl pokousaný možnost vidět to i z té humorné stránky.
Zajímavé také je, že pokud Steve (pes) není na korbě nebo v kabině auta, tak je to ten nejpřátelštější přítel člověka, jakého si můžete představit. Můžete ho poplácat, ba i podrbat za ušima a nic vám neudělá. Nanejvýš vás radostí olízne. To si ke Stevovi, majiteli, dovolit nemůžete. Ne teda, že byste si ho spletli se psem, to snad nehrozí, ale jsem si zcela jist, že nechce, aby ho někdo plácal po plecích nebo drbal za ušima. Já na to jen upozorňuji, abyste nyní, obeznámeni se situací, vice pochopili ten můj začátek, že není Steve jako Steve.
Steve pes svého majitele zklamal jen jednou, a to když se přihnala nenadálá bouřka. On totiž nesnáší hromy a blesky. Hrozně se vždy lekne a strachem bez sebe se brání tím, že prchá jako šílený, aniž by věděl kam. Jenže tenkrát tohle ještě Steve majitel netušil. A tak když to nejprve prsklo a pak prásklo, pes Steve vyskočil ze staženého okna kabiny auta, kam jej Steve majitel posadil, aby na něj na korbě nepršelo, a jal se zběsile utíkat.
Kam až utekl, nikdo přesně neví, ale Steve pak strávil několik dní hledáním psa, které bylo sice neúspěšné, ale nakonec se štěstí na něj usmálo a zavolal mu místní pohodný. Že jako má jeho psa. Steve měl psa registrovaného s čipem pod kůží, takže identifikace majitele nebyl problém. Problém byl v tom, že pohodný psa našel daleko v buši. Nejprve ho nalákal kusem jídla k sobě, pak ho pohladil a zatímco pes Steve křupal, co dostal k snědku, pohodný vzal z auta kalibrovou čip-pistoli, kliknul a informaci, kdo je majitelem, měl takříkajíc v hrsti. Problém byl, že o psovi nic nevěděl a nemohl si to zjistit, protože počítač s tou informací byl v kabině auta. Věda, že pes je přátelské nátury (nechal se hladit a ještě pohodného olízl), otevřel nic netušící muž dveře kabiny a vpustil psa do auta. Hned na to se se Stevem stala taková proměna, že z toho pohodný měl málem infarkt. Pes ho s vyceněnými zuby odmítl pustit do kabiny. Marné bylo všechno zkoušení, snaha i zkušenosti pohodného, pes se nedal obalamutit. A tak pohodnému nezbylo než jít pěšky pár kilometrů domů do dogpoundu, odkud Stevovi, majiteli psa, zavolal. Ten pak musel pohodného odvézt zpět na místo “nehody”, odvolat psa Steva z hlídání auta a nakonec zaplatit slušnou sumu peněz za pohodného potíže.
“Ten mi to spočítal,” lkal Steve majitel psa, “řeknu ti, že letos by pojistka byla lacinější....”