Dobře se mi píše brzo ráno. Vstanu ještě za tmy, udělám si kafe a než je dopiju, tak už jsem probuzen, nabuzen a zkrátka i jinak v pořádku. Nejlépe se mi ovšem píše, když je špatné počasí. Venku je nevlídno, déšť bičuje verandu a poryvy větru lomcují se střechou. Vstávám už brzo ráno a než se ohřeje voda ve vařiči, tak vyhlížím z okna, zda všichni mladí, co mají práci, už odjeli do zaměstnání. Není to na světě dobře zařízeno, to je fakt. Když má jeden rodinu a děti ho nejvíce potřebují, tak pro samou práci na ně nemá čas. Leč prošel jsem tím také a tak jsem přivykl životnímu tempu, že i dneska mám stále pocit, že když nepůjdu do práce, tak přestane všechno fungovat. Ba, že i svět se přestane točit. Naštěstí ten pocit už není tak silný, jak býval. Holt časem vyprchá všechno, nejen pivo, ale člověk si stejně neoddychne, neb nové obavy vyplní uprázdněné místo. Takže já už se tolik nestrachuji, ale přece jen vyhlížím z oken a poslouchám, jestli auta vyráží s mladými nešťastníky do práce. I v dešti ... především v dešti! To já znám, jak začne pršet, tak se chce zůstat doma, v peřinách, v teple, ale někdo dělat musí! Jinak ať si ti mladí dělají, co chtějí, však ani my nebyli svatí, já bych mohl vyprávět!

Přinesu si deku do obyváku, pustím televizi a sleduji další nešťastníky, tentokrát v roli reportérů, kterak mě v té čině informují o nastalé situaci. Dozvím se, že v Queenslandu se voda valí přes silnici a všechny cesty do Sydney jsou ucpané silným provozem, a televizní kamera snímá nešťastné řidiče, kteří se plouží krok za krokem do práce, ale stejně přijedou pozdě a odpoledne je čeká totéž na cestě zpět. A já vím, že tohle není normální, počasí se zbláznilo po celé zeměkouli. Televize mě informuje, že splodinami obohacený vzduch způsobuje oteplování, hladiny moří stoupají a moudří Holanďani se stěhují na Moravu. Mně při tom zatrne, protože náš dům je jen šest metrů nad mořem a Morava je daleko. Přemýšlím, že snad bychom se mohli odstěhovat trochu víc do hor, ale televize v zápětí přepne na nějakého profesora, který upozorňuje, že sice dochází k oteplování, ale stoupající moře je příznak jenom přechodný, neboť je docela možné, že se všichni řítíme do další doby ledové. To mě teda překvapilo. Ještě, že jsem nás do těch hor neodstěhoval! Tam bysme zamrzli v nově se utvořivších ledovcích...

Jdu si udělat novou kávu, ba i sušenky vytáhnu na uklidnění, i když bych neměl, však mám zvýšený cukr, ale čert vem cukr, hlavně že někde nezamrzneme. Tak snad, uvažuji, abychom se vrátili do tropů, však jsem tam mnoho let žil a přiznám se, že mi to občas chybí. Jistě, pro mne se ženou to nemá takový význam, ale pro potomky! Jestli přijde doba ledová, tropy nesmírně stoupnou na ceně. Představuji si, jak mí potomci sedí kolem svého dědečka, což už může být můj syn, a on jim říká: "Jo, praděd, to byl chytrej člověk! Von vám vodhad situaci včas, než tu v tropech pozemky vyletěly, a přemístil sem rodinu, dokud to ještě šlo, než to začali regulovat. Pak už to nešlo, ceny vyletěly a lidi si museli žádat, aby je sem pustili ..."

"A vodkaď nás sem přemístil?" budou šťastně křičet moji potomci.

"Vod Sydney, děti, vod Sydney..."

Děti ztichnou, jen ten nejchytřejší, co bude po pradědovi, s hrůzou v hlase zašeptá: "Bůh je milosrdný, Allahu akbar, odtamtud na jih se táhne už jen permafrost. Tam nemůžou žít lidi! Snad jen Rusové a Kanaďani..."

" A vodkud byl náš pradědeček?"

"Hergot, to jsem věděl kdysi přesně," řekne můj syn a prohrábne si zbytek šedin. "Měli takový legrační jméno, no! Legrační, ale jinak to byli koumáci. Jo, už to mám! Jmenovali se Cheques a vymysleli šekovou knížku, proto se to jmenuje po nich."

Ano, do tropů, to bude nejlepší! Dopil jsem kávu, vstal a začal se šourat do kuchyně. V tom jsem zaslechl dalšího profesora, který mi rázem rozbil můj sen: "Do roku 2050 stoupne teplota v průměru o 4 až 5 stupňů celosvětově."

Krindapána, tak abychom se raději odstěhovali na jih? V takové Tasmánii bude za pár let akorát, zatímco v tropech se lidi uškvařej!

Zamyšleně jsem umyl hrnek od kafe a pohlédl z okna. Z druhé ulice vyjel Marek, mladej kluk, co vlastní v Kempsey obchod. Ten vždy vyjíždí za prací poslední, může si to dovolit. Rázem jsem se uklidnil. Všichni odjeli do práce v pořádku, nikdo se nehodil marod, tak to má být a tak to mám rád. Ať už to s tím počasím dopadne jakkoliv, dokud lidi budou pracovat, tak na penze snad zbyde taky, ne?