(19. srpna 2002)

Kolik času si vyžaduje dílo, jež má být opravdu veliké! – za rok se nezměnilo prakticky nic, nebereme-li tedy v úvahu, že nepořádek, vzniklý ne mojí vinou, se v naší firmě nadále ještě prohloubil. Je svízelné prosazovat konstruktivní myšlenky mezi bandou hlupců; boží trojúhelník nezúčastněného pana Pytlíka stále mi neuváženě vymezuje mantinely, jež nelze zatím rozbourat. Jako ale voda kámen udolá, i já nakonec vstrčím do kapsy ty dva mutanty, co tu se mnou „panují“ (copak něco vědí o životě?) - naše snahy a zájmy se, dialektiko ty nevyhnutelná, navzájem ruší; obtěžuje mě to. Vendelín mezi hraním karet chodí spát do archivu (nechal si tam pro ten účel nastěhovat starý otoman), Dora vymýšlí nová a nová pekla, ctě přitom i úctu k tradici těch starých; všem je stále pěkně špatně od žaludku - trudné.

Můj kreativní projekt s hlasováním zákaznického plebiscitu o personálním složení v odbytu nevyšel: jednak si 90% hlasů přálo právě hlavu Ireninu, jednak to vedlo k tomu, že nikdo tam déle než dva měsíce nepobyl a ať už odešel dobrovolně či ne, stejně pokaždé po něm nastoupil jen větší zoufalec, marně se snažící přežít mezi opilou Irenou, zmatečními nařízeními z naší kanceláře a železnou nutností vyklízet sklad, co se z druhé strany neustále naplňuje. Žádnému z těch nebohých lidiček, co mi jich někdy bylo až líto, nepomohlo ani běhat za těch pár korun mezi krabicemi a paletami jak splašený koník, s papíry a tužkou ve zpocených dlaních. Chaos ale rostl a nakonec bylo nutné, aby byl na určitou dobu sklad uzavřen; komise z kancelářských krys po celý víkend pak dohledávala, komu co patří, co nepatří nikomu a co chybí. Sám pan Pytlík nakonec rozhodl, aby v oddělení byli už ponecháni ti pracovníci, co neutekli sami - aby prý měli čas se zaučit … - myslím, že takto kvalitního personálního složení nedosáhneme, ale zatím je to ještě jeho firma...

Toho blbce deklaranta už jsem vyhodil; byť teď platíme za celní služby dvakrát víc (a též i četné pokuty z prodlení), stojím si na svém: je moderní řešit vedlejší úkony subdodavatelsky. Musíme počkat. Údržbáře chráním, neboť si vyměňujeme pikantní materiály. Koneckonců jsem musel i uznat, že neustálá fluktuace už otravuje i mě. První uklízečku jsem vyhodil, protože neuklízela. Ta druhá se nemyla a důsledně přitom odmítala sáhnout i na kbelík s hadrem. Třetí byla naopak tak snaživá, že mi setřela i důležité telefonní číslo, co jsem si je ráno prstem napsal do prachu na okraji stolu. Čtvrtá byla drzá, pátá pak nejen drzá, ale navíc i tak zvědavá, že ji od špionáže v mém šuplíku neodradil ani nastražený, těžce použitý šnuptychl. Šestá byla mnou ve svém kumbálu přistižena s oním hippíkem, to když jsem zrovna na mokré podlaze právě před tím kumbálem uklouzl a chtěl ji namístě zpacifikovat. Rezignovaně zvolil jsem nakonec šťastné číslo sedm a rozhodl se, že tuto už nechám v poklidu žít, ač neuklízí, nemyje se, nevytírá, páchá škody, je drzá, zvědavá a souloží v pracovní době. Je mi to už ale opravdu jedno, protože můj cíl je vyšší: Pytlíkovic Markéta.

Za rok už maturuje a teď v létě tráví u nás praxi. Jsem velmi zklamán, jak je protivná, rozmazlená a zastydlá. Prsa už jí od loňska nedorostla ani o píď, pleť se nezměnila, ba i uhry jí snad jakoby ještě ztmavly; kostrbatost se ani trochu do kýžené ženskosti nezakulatila; zájmy zůstaly – blbosti … Jedinou událostí v našem provozu, která ji dokázala podnítit k vlastní aktivitě, byl průser toho hippíka, když byl ve svém intimním zákoutí, hnízdě z kartonů mezi horami krabic, spící nachytán po vražedném flámu, práce neschopný. Mrtvolu odvezli. Sama se tatínkovi nabídla, že ho propříště bude hlídat, aby dobře pracoval – nevěřil jsem vlastním uším; stalo se, mým protestům navzdory. Občas je nebylo vidět oba a dívenka chodila pak růžolící; hippík výraz nezměnil.

Jak říkám, nic se nezměnilo. Musím ještě počkat - poupě je nutno nechat dozrát a vydovádět se, aby samo chtělo posléze zakotvit v seriózním přístavu. A pak tady konečně udělám pořádek! Jak dlouho se ještě ale načekám?

---------------------------------------

(19. srpna 2003)

Dora – orá,

Vendelín – vůl.

-----------------------------------------------

(19. srpna 2004)

Ne, ten vůl jsem já.

Jak já se přitom snažil! Za nemalého utrpení naposlouchal jsem celého Robbieho Williamse; pořídil jsem si životopis jednoho hokejisty, ač jinak těmito hrami z duše opovrhuji, a jeho plakáty vylepil i ve své ložnici, kam – smůlo ty prokletá! – ona ale nikdy nevstoupila. Potom dokonce, nevěda už kudy kam, dočasně jsem si pod ucho umístil takové tetování, jaké tam má Sámer Issa. Koupil jsem jí nejnovější řadu Pizgřivníků, obrovského plyšového slona a uvažoval i o náušnici na své odstávající ucho. Piercing v nose jsem zavrhl nakonec až po uvážlivém zásahu pana Pytlíka. Která škaredka v celých dějinách manželské kurtoazie byla kdy tak obletována, předcházena, dary zahrnována!?

A výsledek – nebyl jsem pozván na oficiální oslavu devatenáctých narozenin slečny Markéty Pytlíkové!!! Namísto mne šel tam Vendelín - takhle vypadá lidský vděk. Co horšího, tento den byl zároveň jejich zásnubním. Život je tvrdý. Jak šťastná Dora tenkrát byla, když mi to „kolegiálně“ prozrazovala!

Konec - sbohem mé sladké naděje na velikou kariéru v impériu pana Pytlíka!

Bože, co teď budu dělat?

---------------------------------

(19. srpna 2005)

Pan Pytlík dobře tehdy viděl mé zklamání; nechápal jsem zpočátku, proč mu to stojí ještě zato, ale naději mi paradoxně dal sám Vendelín, nyní po manželce Pytlík mladší. Ten samozřejmě nejprve povyrostl asi o dvacet centimetrů a nařídil mi vykání; tykání si zachoval. S Dorou si netykali nikdy, ta jen s panem Pytlíkem. Nařídil mi, že s ním budu hrát hry - vyhraje-li, budu krácen od deset korun na prémiích; jestliže ale bude jeho vítězství okaté, přijdu o dvacku. Tyto hrátky se mu posléze staly takovou nezbytností, že jsem přímo od pana Pytlíka dostal zvláštní finanční prémii, která měla měsíční poplatky Vendelínovi pokrývat; málokdy to ale stačilo. Na mé protesty pan Pytlík jen záhadně pomrkával a propouštěl mě s povzbudivými úsměvy, aniž by s tím ovšem cokoli udělal.

Jednou mi pak Vendelín nařídil, že s ním odpoledne půjdu do hospody. To už jsem si dávno pokoutně sháněl jiné zaměstnání a v konkursech neprospíval jenom proto, že už to tam stejně všechno dávno měli domluveno. Nerad jsem tedy oželel odpoledne na internetu, o to naštvanější, že člověk se musí s takovýmto kumpánem držet přímo na opratích, aby nevypustil něco, co by ho potom mrzelo. Viděl jsem však ihned, sotva jsme usedli ke stolu, že se mi ten štěstěnou milovaný vůl chystá cosi slavnostního říct – bylo to, jako by smrtelný nepřítel dal ti na poušti napít vody, člověče … - jó, náš Vendelín!

„Moje žena má ještě mladší sestru, Zoru,“ sdělil mi konspirativně, významně pomrkávaje, stručně, jasně, zřetelně - bože, tak zřetelně, že už nebylo třeba říkat vůbec nic: šťastně jsme se s budoucím švagrem sťali jak dobytci, opět si oboustranně potykav´. Nejprve mi diskrétně naznačil, že se se mnou počítá. Zora už je ve čtvrťáku na podnikatelské škole, na příští rok vyhlížíme ženicha, říkal pan Pytlík: ať holka nepromarní mládí – „musíš ještě počkat, vole,“ vysvětloval mi vyslanec se třetím panákem, chytaje mě kolem ramen, smrdutým dechem obdařuje. Potom jsme společně nadávali na Doru. Potom jsme společně blahořečili panu Pytlíkovi.

Po šestém panáku mě napadlo se zeptat, nemá-li fotku mojí nastávající. Horší to snad nebude, doufal jsem už nějakou chvíli; možná je i smyslná, napadlo mě; třeba bude po mamince, vykvetla náhle slibná, sladká naděje, byť jsem paní Pytlíkovou vlastně nikdy neviděl: že by mě štěstěna obdařila dvojitě, vlastně – vzhledem k tomu troubovi Vendelínovi – přímo trojitě? Dal mi to ten darebák vyžrat: nevím, jak mohl číst moje myšlenky, ale když mi podával mobil, tvářil se, jako by mě právě položil v páce – měl bohužel proč…

Neměl jsem tolik pít, neboť sotva jsem asi tenkrát zakryl svoje upřímné zděšení: tenhle útlý kluk byl navíc ještě průsvitně ušatý, žlutě zubatý, panovačně bradatý a bradavičnatý. I bezprsý a celkově vůbec jaksi zakrnělý, ne-li snad i duševně postižený. Markéta rázem se u našeho stolu zhmotnila coby sexbomba, teorie relativity opět byla v hospodě potvrzena. Že je i koktavý, nezdravě smrdutý a potměšile zlý (kde jen jsem to už viděl…), na to jsem měl přijít až posléze. Bože, je vůbec něco takového možné? Druhá myšlenka byla, že pan Pytlík se mnou zase pěkně vydrbal. Třetí pak, stojí-li mi toto všechno opravdu zato. Zhoubný chlast! Ne, nezkazil jsem to, upřímně jsem Vendelínovi poděkoval, že mi dal příležitost seznámit se se setrou svojí sympatické ženy, jež jako by jí z oka vypadla, a objednal další rundu na nerozborné, kooperativní švagrovství. Dvou volů, opile mi běželo hlavou…

Toto se tedy stalo letos, a odpusť mi deníčku, že jsem se tím velikým zadostiučiněním při psaní přiopil; víš, stává se mi to teď docela často, vlastně si ani nedovedu představit, že bych vůbec něco napsal, kdybych si předtím nedal aspoň dva frťany, vždyť tolik jsem toho musel překousnout – cesto ty na vrcholy trnitá…

--------------------------------

(19. srpna 2006)

Pročítaje své minulé zápisky, hrozím se, jak lehkovážně zesměšňuji sebe i svoji rodinu před příštími generacemi. Nemohu si již dovolit takové slabosti a kratochvíle, abych na papír dával něco tak poblouzněného, jako byly předchozí řádky z minulého roku. Objevil jsem skrytou krásu svojí snoubenky Zory v její síle a dravosti – a pochopil Sternenhochovu lásku k Helze, pro niž zabil, zešílel a zemřel. Prozatím se setkáváme pouze u pana Pytlíka a vlastně prakticky ani nekomunikujeme – je záhadná; za tři měsíce se konečně stane mojí chotí, a já pak konečně usednu ve vedení Pytlík-group, jak jsem po tom tolik toužil. Někdy, když tak s pohnutím vzpomínám, bilancuji a analyzuji, chválím život, jak je ve svojí tvrdosti spravedlivý. Cítívám tehdy v prsou silný, hrdý ozvuk svého olbřímího, zásluhou korunovaného díla, a snad bych v takových chvílích i Bohu děkoval, kdybych od svého oblíbeného filosofa a spisovatele nevěděl, že jsem to já sám. Došel jsem do stadia, kdy už Vím: dovedu firmu Pytlík k nevídanému rozkvětu, neboť už jsem prakticky jejím hlavním kořenem – tato slova budiž mými laskavými budoucími životopisci povšimnuta…

Ó, kolik krásy vidno z vrcholků, na které měli sílu vylézt pouze ti silní, skutečnou Vůlí obdaření! Jak ozdraven, šťasten a sil pln vyšel jsem z těchto ludibristních zbytečností, jimiž mi bylo dáno projít! Ve firmě už je to teď úplně jiné a já konečně sklízím první plody svého dlouholetého úsilí. Naše švagrovské duo blahovolně přehlíží Doru, která jediná se ještě stará o provoz ( „– oh, mein Gott!“); hrajeme hry - poražený přichází o stovku. V archivu máme flašku, ale Vendelín pít neumí – mají to rodové. Je navíc veřejným tajemstvím, že ten sympatický hippík mu pravidelně nasazuje parohy. Pan Pytlík spí denně ve svojí kanceláři, ani rastaman ve svém hnízdě z kartonů nikým nesmí být rušen – bedlivě na to dohlížím. Co je však jediné důležité: vše podepisujeme my, Pytlíkovi mladší – pracujeme tvůrčím způsobem. Tak jsem si to vždycky představoval.

Přirozeně, že opravdu důležité dokumenty přináležejí už jen k mým rukám: týkají se peněz. Nejen toky pokladnou, nejen finanční uzávěrky, výkazy a daňová přiznání, ale i bankovní účty spravuje teď konečně osoba povolaná, protože svědomitá, diskrétní a loajální. Procházejí těma mýma zlatýma rukama i papíry, jimž nerozumím ani zbla, ale zjistil jsem, že nad věcmi, které jsou pod mými rozlišovacími schopnostmi, není nutno ztrácet čas - ve své bezvýznamnosti se v byrokratickém aparátu, po dlouhá staletí budovaném, vyřeší samy: pochopil jsem, jak vládnout efektivně.

Nemůžu se zabývat detaily; pan Pytlík není – jak jsem zjistil – žádný blbec; dobře ví, kdo z nás dvou s Vendelínem umí. Pověřuje mě obzvláště diskrétními úkoly – nosím peníze sem a tam, jak to tak zvenku vypadá – chachá! Můžeme s panem Pytlíkem financovat firmu přímo, z ruky do ruky, levně. Z protisměru potom plynou peníze, které berňák nikdy neuvidí – pan Pytlík není žádný blbec…

Hodně tedy pracuji; přiznám se, že jsem už dlouho nikde nebyl a poněkud mi to leze na mozek. Budoucí tchán mě hlídá, hlavně přes Vendelína, který chodí všude tam, kam já teď nesmím. Tuhle zlomyslnost jim vrátím a hned druhý den tam půjdu švagra pěkně pozdravit - to bude ale jenom začátek: jen počkejte po svatbě, Pytlíkovi!

-------------------------------------------

(19. srpna 2007)

Sedím ve vězení a lepím pytlíky – dnes tedy ale ležím na kavalci, neboť máme neděli. Ve sprchách se pro mýdlo neohýbám, neprovokuji, potupnou přezdívku Brouk Pytlík snáším mlčky a trpělivě. Nu, tak to bývá. Je mi už jedno, lepím-li pytlíky nebo třeba házím lopatou, protože Pytlík a jeho klan pijí mi krev tak jako tak den co den, hodinu co hodinu, každou vteřinu, pořád. Nedokážu na to nemyslet. Domníval jsem se ve své trestuhodné naivitě, že cesta je už konečně umetená, a zatím tam byla křivě nastražená zákeřná, nevděčná, sprostá propast…

Pytlík přese mne vytuneloval vlastní s.r.o., zažaloval mě a vyhrál. No, bílý kůň – ten pojem mezi námi padl předtím samozřejmě nesčetněkrát, ale pseudobudoucí tchán mě tenkrát přesvědčil, že je třeba staré nápady oprašovat a přetvářet je tak, jak to ještě nikoho nenapadlo – „nic nového už nevymyslíme, synku,“ dodávával přesto vždycky nakonec záhadně a já teprve dnes vím, nač přitom myslel. Na troskách bývalého impéria založil po mém zavření novou firmu Pytlíkovi & Pytlík, s jednateli Dorotou a Vendelínem. Nemohl jsem ani hnout prstem. Dlužím mu hromadu milionů, ale já nic nemám, a tak zatím mu jde část z toho mého lepení pytlíků, a ještě mu to tak bude chodit tři roky. Abych se potom vyhnul dalším povinným splátkám, budu se už do smrti muset živit načerno.

Zora se ukázala být lesbičkou. Pomatená výchova či podivné geny pytlíkovic způsobily navíc, že i v tomto byla jaksi zvrácená, a tak nekompromisně na tatínkovi vyžadovala partnera sobě na míru – starší, dominantní bytost stejného pohlaví a podobných choutek. Dnes už si myslím, že mé někdejší dvoření u těch trapných nedělních obědů u jejich rodinného stolu vůbec ani nechápala - kdo jiný než Dora teprve mohl v totálním spratkovi svědomitě ukojit nejprve skryté, potom už i veřejně profláknuté, temné vášně – Dorota našla nakonec chlapa, sama se jím stav´. Co si mohla přát víc? Zlobu si ponechat směla, měla, musela. Stalo se neuvěřitelné: konala se bizarní svatba, kde za svědky šli páru Doře a Zoře Pytlíkovým manželé Vendelín a Markéta Pytlíkovi; o jejich bouřlivé svatební noci, plné prý řevu, ran a jekotu, věděl potom celý hotel.

Po večerech, když je má ruka pod dekou tak sama, když z těch mých osvědčených, ale už opotřebovaných fantazií nefunguje vůbec nic, vídávám občas ve svých představách bledého, nehezkého hocha s ženským přirozením, extaticky se svíjejícího pod přísnými údery biče dominy - tuto pak ve sporém černém latexu navlečenou, tvarohově bílými, přetékajícími špeky reklamě na Michellin ne nepodobnou, hnusnou. Na poličce nechybí tam nikdy vedle Mein Kampfu ani pár knih Klímových…