16.4.2021 | Svátek má Irena


POVÍDKA: Parvenu (1)

17.8.2007

(Jakákoli potencionální podobnost s reálnými osobami je tu čistě náhodná)

„Poprvé uzřel jsem Helgu na jistém plese; mně bylo 33, jí 17 let. První můj dojem byl, že je to děvče přímo ošklivé.“

Ladislav Klíma – Utrpení knížete Sternenhocha

„Pocem, pičo, zavezeš mě domů,“ blátivým témbrem stroze mi oznámila a vpotácela se do služebního vozu poté, co se na dvoře před výrobní halou - před zraky všech, včetně jednoho významného zahraničního zákazníka s chotí - vymočila do kanálu. Irena sama řidičák už dávno nevlastní, neboť při jednom riskantním předjížděcím manévru lehce poškodila policejní vozidlo; nehodu absolvovala ve stavu, v jakém je opět i dnes.

Odpolední směna zařezávala už v procesu, vrata široce roztažená; stroje hučely, sluníčko pálilo – někteří stále ještě hleděli na mokrý poklop kanálu, ale smrdělo to tu i z ostatních stran. Vrhaje k šokovanému klientovi omluvné pohledy, nacpal jsem ji do auta a se zadostiučiněním podrobil akčnímu testu rallye. Chtěla to zarazit, ale nemohla, neboť právě v tu chvíli vyvrcholila vzpoura jejích vnitřností a našemu vozu dostalo se potupného znečištění na pravé straně zvenčí, doprovázeného hysterickými, fekálně-sexuálními nadávkami. Alespoň si zkušeně stihla stáhnout okénko; i za jízdy z něho vlající, dlouhé její mastné vlasy zachytily sice kousek snídaně (obědvala jen flašku), ale když se zvrátila zpátky do sedadla, ten naštěstí ulpěl na jedné vyduté části jejího trička (nevím už, zdali na té prsní či pivní), aniž by to zaregistrovala.

Vysadil jsem ji u hospody v místě bydliště a jel do myčky. Zatímco stroj vrčel, rychle jsem si doplňoval přehled z dnešního tisku. Pak jsem zaparkoval do poslední neplacené ulice u nás, abych ještě krátce navštívil diskrétní pobočku místního sexshopu pro vybrané zákazníky, tzv. úchylův ráj. Žádnou z novinek jsem si sice nevybral, zato jsem tu ale načapal našeho údržbáře, co jsem ho ráno poslal pro hadici na kompresor. „Quod licet Jovi, non licet bovi,“ – řekl jsem mu, ale nejspíš mi nerozuměl; také nakonec nic nekoupil … Prošel jsem se ještě po náměstí; spokojeně jsem slunci nastavoval svoje dobře živené, těmto tu hodným lidem tak známé tváře: jsem v našem městečku ctěný a uznávaný – „Támhle jde to hovado,“ říkávají někteří spoluobčané, když mě vidí – …

Pak už jsem ale spěchal zpátky do kanceláře. Zastávám výsadní – byť zcela zasloužené – postavení takříkajíc po boku (jen v poněkud šikmějším postoji) samotného pana Pytlíka, mého živitele, šéfa firmy, v níž se takovéto věci pohříchu stále ještě dějí. Bohužel však přízeň našeho slunce, co rozmařile svírá v rukou otěže našich budoucích ekonomických (a tím i vyšších, ještě vyšších, ba těch nejvyšších) osudů, nepatří jen mé snaživé osobě – mám dravou konkurenci v podobě dvou pokřivených bytostí, s nimiž musím – prozatím – trpně sdílet své pracovní prostředí někdy i polovinu dne.

Můj vstup do firmy Pytlík & Pytlíkovi se konal ve správnou dobu na správném místě, totiž v začátcích, kdy moc tam panensky ležela na stole, připravená pro toho, kdo ji umí uchopit.– už při pohovoru si nicméně pan Pytlík přisadil k sobě dámu, co tam byla dávno přede mnou – paní Doru. Zpočátku jsem nechápal, co dělá Frankenstein ženského pohlaví v pentagonu reprezentačně se alespoň tvářící, široce finančně zajištěné, ba bohaté firmy, ale posléze jsem se dozvěděl, že byla našemu panu Pytlíkovi pravou, zlou rukou už před mnoha lety, ještě dávno předtím, než si šikovně podal privatizační projekt na fabriku (již – jako i ostatní soudruzi - dosud jen socialisticky rozkrádal), a to jako první a jediný. Ne že by pak pod jeho panováním fungovala výroba nějak lépe, o obchodu raději ani nemluvit … – silnice kolem naší továrny se ale posléze stala frekventovanou tepnou, vyrostly kolem haly a obchody, dokonce i jedna podezřelá banka (a jeden podezřelý podnik), ocitli jsme se ve zlaté zóně - ceny pozemků a nemovitostí pana Pytlíka vyletěly do takové výše, že ani potěmkinské hospodaření nemělo už šanci ohrozit nějak příští, na věčné časy lukrativní existenci naší firmy...

Vím, co říkám: pěstovat si v hnízdě staré struktury znamená koledovat si – paní Dora, jediná z bývalého Pytlíkova okolí přeživší, pocházela ze Sudet – jak příznačné! Měla-li snad někdy nějakého nešťastného, menšinově nejspíš sexuálně zaměřeného chlapa, manžel se nenašel – nikdo nechtěl kata v hodnosti plukovníka. V Cibulkových seznamech to byla Adolf - tmavý náznak nad jejími ústy, okrouhlými do tvaru kulometu, na jakoby sekerou vytesaném obličeji à la Picasso, věrně to symbolizoval. Tučná, pravidelně válcovitá postava byla završena zvláštním účesem, co jako by se snažil napodobit paruku. Potměšilá povaha všemu tomu dobře odpovídala. Koneckonců – když už o tom mluvíme – figuruje na těch stránkách i samotný pan Pytlík, alias Ferda (ale to si nechejte zatím ještě pro sebe). Já tam nejsem, neboť jsem byl tehdy ještě příliš mlád...

Nu, člověk si lidi často vybírat nemůže, i já ještě musím počkat; nedosti ale na tom - zdálo by se, že onou druhou konkurenční bytostí musí mi být přece ona Irena, co si mě dovolila nazvat dámským přirozením v té nejvulgárnější podobě. Není tomu tak, je ve své permanentní opilosti vlastně neškodná – bohužel má ale ještě i bratra a nic není platné, že na rozdíl od ní je zcela neschopný: náš Vendelín, přestože ničemu nerozumí, mlčenlivě tu svým zbytečným vysedáváním tvoří nebezpečný protipól v rovnoramenném trojúhelníku, kde vespodu jsme my dvě inteligentní svině s paní Dorou, a na vrcholu blaženě nevědomý čuník domácí. Boží oko pana Pytlíka symbolicky panuje uprostřed tohoto nespravedlivého, ale jeho vůlí bohužel stále ještě daného geometrického útvaru.

Vendelín je tvor neškodný, ale dává ségře argumenty do postele na chatě pana Pytlíka (a leckde jinde, jak vídáváno…), a tak je třeba mít se před ním na pozoru. Onehdy na mě kupříkladu zcela bezdůvodně uvrhnul podezření, že beru drogy, ač já pouze chlastám, kouřím a své koníčky provozuji výhradně s osobami dospělými, k tomu účelu uzpůsobilými. Dobře jsem ale viděl jiskřičky nedůvěry v očích pana Pytlíka, když se mnou onehdy, kdy jsem po noci v bordelu soustředěně na něj mžoural, schválně sáhodlouze rozmlouval. Zapamatoval jsem si to: svoje radovánky přesunul jsem výhradně na víkendy, čímž se navíc staly i zajímavějšími. Ňouma Vendelín nepředstavuje mi velké nebezpečí – kdyby nebylo tak udolávající sedět v kanceláři se zákeřným troubou…

Ujal jsem se tedy, trudnými těmito druhy obklopen, svojí důležité práce. Nejprve jsem si předvolal mistra, co minulý týden na noční směně hasil, co ho nepálilo - propukl, pravda, na dílně požár, ale příslušný zaměstnanec nebyl k jeho likvidaci odborně vyškolen: neměl tedy do něj co zasahovat – anebo snad ne? Pan Pytlík mi vždycky kladl na srdce, že vedle pánů Doroty a Vendelína nemohu ani já nesvědomitě zanedbávat tvrdé, ale spravedlivé prosazování momentálně aktuálních zákonů, směrnic a nařízení do praktického provozu – „pořádek musí být, aby nás úřady nehonily.“ Mistr se hájil, že chtěl ochránit majetek firmy a nikdo vyškolený v dosahu nebyl, a tak jsem ho od svého otočného trůnu blahovolně propustil s pouhou ústní důtkou - Machiavelliho zásady ctím. Poznamenal jsem si ale, že musím dohlédnout, konají-li se tu vůbec nějaká školení. Až pozdě jsem si pak uvědomil, že jsem se ho zapomněl zeptat, kdo vlastně požár způsobil – odpovědi bych se však stejně nejspíš nedočkal...

Potom jsem se rozhodl, že se zajdu projít do provozu. Všiml jsem si, že jedna zaměstnankyně se stále nevrací ze záchodu. První nápad jsem zavrhnul a namísto toho si nastavil stopky. Jak na hodinkách čas nabýval, byl jsem stále spokojenější; zálibně hleděl jsem po zadních částech těl pracujících dělnic, jež to sice vnímaly znatelně nelibě, ale musely předstírat práci. Načítal jsem rytmicky, přímo melodicky v duchu svůj triumf. Ten činil celých dvaadvacet minut a mé vítězství bylo o to sladší, že jsem ve vracející se ženě spatřil Mařku, co mi nedala o posledním vánočním večírku, když jsem byl tenkrát bohužel tak opilý. Vrhla na mne pohled, jaký třeba taková Dora nikdy umět nemůže, ale zároveň v něm bylo cosi tak drze výsměšného, že jsem snad na vteřinu musel zřejmě opustit i svůj naučený, sveřepý výraz, jak jsem ve zlomyslných koutcích smyslných jejích úst ihned také s nelibostí zaznamenal. Vše jsem plně pochopil, až když jsem viděl pokoutně se na dílnu vracet i toho hnusného hippíka, který nikdy na nic ani nehne brvou. Situaci jsem vyřešil okázalým, nabádavým postáním postupně u obou, což se ale s očekávaným, pokorným zvýšením výkonů nesetkalo, a tak jsem alespoň zařval na všechny dohromady, aby makali. Přiznám se, že kvůli tomuto jsem šel druhdy na vojnu, ale tam mě zklamali, neboť se všichni jen ulejvali; teprve tady našel jsem pro tyto mně tolik milé, historicky osvědčené metody náležitý prostor – proto také jsem za tržní mechanismy a spravedlivý, výběrový zákon džungle.

V relativním klidu kanceláře vymýšlel jsem pak, jak ještě zlepšit chod firmy. Moucha jakási marně přitom narážela do okna, než na ní Vůdcova vnučka rázně uplatnila konečné řešení; učinila tak mezi svědomitým udržováním svých šanonů, do nichž nikdo nesměl (ale nikdo o to ani nestál), a občas stíhala ještě i peskovat svoje nebohé poddané - účetní, logistiky a obchodníky, rozsazené po vedlejších místnostech podle klíče jedna místnost - jeden tajný agent. Vendelín hrál na počítači karty, jako ostatně každý den, a já si vzpomněl, že právě bude končit polední přestávka, což je pro mne skvělá příležitost k lovu – vydal jsem se opět do terénu, tentokrát nikoli však jako šelma psovitá, nýbrž kočkovitá.

Nejprve jsem v odbytu se zlomyslným zadostiučiněním zjistil, že zákazníka během svojí přestávky obsluhují jen neochotně, s rohlíkem a kusem salámu na stole mezi papíry, dokonce i noviny jsem tam zahlédl; kolikrát jsem panu Pytlíkovi připomínal, jak to chodilo za nejskvělejších časů firmy Taťa – poflakovat se o přestávce, to si dovolil málokdo; zpočátku šli příkladem ti uvědomělejší, brzy nic jiného nezbylo ani ostatním – proč jsme na naše zaměstnance tak hodní? Nechtěl mi rozumět – teď to má. Ještě jsem ale i nachytal dvě účetní, jak se pozdě vracejí z oběda. Poučil jsem je, že o tom ihned budu nadřízeného informovat, a běžel za panem Pytlíkem.

Rovnou jsem mu předložil své konstruktivní návrhy, založené na mnou právě vypozorovaných skutečnostech: jednak bych do odbytu povinně zavedl anketní lístek pro zákazníky (předkládat by jim ho mohla slečna Irena), jež by všechny otevřeně stimuloval k rovnému, asertivnímu vyjádření – „Buďme upřímní: koho z našich zaměstnanců si přejete vyhodit?- sdělte nám své problémy, vyřešíme je za Vás …“ Vysvětlil jsem panu Pytlíkovi, že nelze pochybovat o zvýšení spokojenosti našich zákazníků a tím i o zvýšení obratu, tržeb a zisků, potažmo našich prachů. Po na chlup vypočítané, dramatické zámlce jsem pak dodal, že hledá-li někdo ideální ženu, já hledám ideální model naší firmy. Už jen mimochodem jsem naznačil, jaký nepořádek vládne v účtárně …

Když jsem opustil pana Pytlíka (a ten si současně k sobě povolal zuřivostí starorůžolící Doru), zasedl jsem ke stolu a přemýšlel ještě, jak zešikanovat toho blbce deklaranta, co tomu vůbec nerozumí, protože celé celní školení strávil v hospodě, a bude mi pak vykládat, že by se na tom nedalo nějak vydělat. Usoudil jsem ale, že bude moudřejší počkat si na nějaký jeho průser, který mu dříve či později nepochybně nějaký státní úřad udělí (kdyby dlouho otáleli, jsem schopen je trochu popostrčit …). Nebylo tedy již důvodu, abych v kanceláři s gamblerem nadále dýchal dusný vzduch – tím spíše ne, že ze šéfovy kanceláře se neozývaly žádné jeho pověstné, všemi tolik obávané, hlasité důtky, nýbrž jen nepřetržitý vodopád mstivé, naléhavé doří řeči. Prchnul jsem tedy do soukromí, kde v klidu mohu promýšlet další svoje strategie…

Nejsem totiž včerejší a vím, že za téhle konstelace štěstí neudělám. Kdeže jsou ty časy, kdy selfmademan od píky postavil věž, sám proti všem! – doba vyžaduje, aby dnes svojí věci pomohl i politicky. Musím proniknout k panu Pytlíkovi blíž, ještě blíž, svým způsobem hlouběji, než kam může sama Irena – k jeho srdci: cesta vede skrze jeho dceru Markétu. Zpočátku jsem se domníval, že pan Pytlík má takového nějakého nepodařeného syna – způsobil to zejména úplně stejný, židovský nos; bohužel, dopustil jsem se i toho nešťastného faux-pas, kdy domnělému mladíkovi ohnivě jsem při jeho návštěvě táty v kanceláři předpovídal skvělou budoucnost v tvrdém, chlapském oboru managementu – byl tam i Vendelín a všichni se tak nějak pošklebovali, jen bytůstka zrudla, ale nikdo nic neřekl. Potom jsem zjistil, že tento adolescent má prsa a nezvyklý, pro negociace pramálo vhodný hlas. Neřekli mi to schválně – darebáci. Utěšovalo mě jediné: u tak neatraktivní nevěsty nebude konkurence taková, aby se tam neprotlačil jeden zaručený parvenu.

Marně jsem tehdy nicméně u dívky, o kterou šlo, konstruktivně napravoval svůj omyl … raději už se bavila s tím debilem Vendelínem o počítačových hrách. To však bylo před dvěma lety; Markéta, jak jsem diskrétně vyzjistil, stihla už mezitím přece jen ochutnat nejednu slast života, a tak jako jeho zkušený znalec, co může mláděti ledacos exotického dobře nabídnout, neházím flintu do žita. Zatím dělá drahoty, stále se baví spíš s Vendelínem, ale je vidět, že ji to už nebaví. Občas po mně pokoukne – zachovávám neproniknutelnou masku znuděného pardála, který si her dětí nevšímá...

Toto je tedy moje dnešní situace. Tento deník jsem se rozhodl psát kvůli poučení, jaké mi z vracení se k jeho řádkům nepochybně po létech poplyne, abych pak lépe pochopil, jak funguje moje mysl, a abych ji tak ještě efektivněji mohl ovládat – v tom, co mě čeká, ji budu ještě hodně potřebovat. Mám-li však svého velikého cíle dosáhnout, musím ještě trpělivě pracovat – na sobě i na ostatních. Vím, že nemá smysl psát sem každý den, neboť mé zlaté životní mety, o jejichž naplnění usiluji, se nad obzorem budoucnosti nenarýsují po dnech, nýbrž po létech. Rozhodl jsem se tedy, že na tomto místě znovu navážu až za rok.

(19. srpna 2001)

(Dokončení zítra)



Úklid hotový raz dva! Přihlaste se o jeden z 10 mopů 1-2 Spray max od Viledy
Úklid hotový raz dva! Přihlaste se o jeden z 10 mopů 1-2 Spray max od Viledy

Čistá podlaha snadno a rychle? 1-2 Spray max se perfektně hodí na rychlý každodenní úklid, kdy se vám nechce tahat s těžkým kbelíkem vody. Které...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.