Stojí uprostřed návsi přímo pod pouťovým tlampačem, patku do čela, klobouček do týla, černý svislý knír, v pravém koutku zapálené retko a jeho očím neunikne ani myš, natož nějaká ženská. I když chytá lelky a zírá do tůně oblohy, ví přesně, která si to nese kolem, to afrodisiakum, které zahlcuje jeho chřípí. A proto tenhle světem protřelý chlápek ví, v které vteřině má sáhnout na brzdu, aby se ta která houpačka dala do pohybu nebo zastavila. Aby ta, kterou má v merku, do ní nastoupila, nebo ta, která právě vyprchala, šla k šípku. V očích má liščí výraz pána nad tady tou přehlídkou umolousaných vesnických babek se zplihlými okvětními plátky a vdaných kyprých paniček i dosud nerozvitých poupat, on, brzdič houpaček, který lecjaké vůně okusil, aniž by promarnil jedinou nabízející se příležitost. Neohlížel se na to, zda mají tři mozkové závity podle pravítka nebo pět nebo žádný. On, který kus světa procestoval a zná život, on, který má v malíku veškeré erotogenní zóny a svou hladinku alkoholu v krvi pečlivě doplňuje den co den.

V jeho maringotce není místo pro lásku, jen prostorné lůžko pro jeho, jak říká on sám, perverzní tělo. Někde jsem četla: „Dát tělo je akt vzájemný. Dát srdce je akt jednostranný. Často jde o pouhý hazard. A kamikadze tohoto druhu dosud nevymřeli.“ Ale tahle slova z románů mu nic neříkají. Ani mu je žádná nepřednáší. Na to nemá čas. On je muž činu.

Kdybyste ho zblikli, kdybyste se podívali do jeho očí, vyčetli byste z nich, že většina žen mu dávala jen své tělo. S tím každá vstoupila do houpačky, létala s rozkoší nahoru a dolů a posléze vystoupila. Některá zaplatila, jiná ne a většina se ani neohlédla.

Zvlášť místní ho měli v merku a dávali si pozor na paní nadlesní. Ta zajisté platí. Zajisté. V neděli po obědě přicházela po boku svého manžela rok co rok. Tentokrát v bílých šatech, na nichž se svíjela klubka pestrých hadů, v bílém klobouku skloněném hluboko do očí. Těch pět předešlých nocí zbičovalo její tělo tak, že se rozvilo v plné kráse a dosud se chvělo v omamné vůni.

Hudba z tlampače řvala na celou náves. Veselé, spokojené hloučky se srocovaly u stánků, u kolotoče a všech atrakcí. Většina starších se dívala na ty dva.

Prošli v dostatečné vzdálenosti kolem brzdiče houpaček. Pan nadlesní v myslivecké uniformě, na kloboučku sojčí pírko, se nesl proudem vesničanů jako dvojstěžník s rozvinutými plachtami a jeho paní zaostřovala triedrem svým očí cíl. Čupřinu do čela, umaštěný klobouček na tři facky, černý svislý knír. V pravém koutku zapálené retko. A v jeho očích vidí, že je stále svlečená, že on dosud cítí její zuby a nehty na svém těle, že se s ním řítí do pekla a při tom řve a kvílí vzrušením. Zalyká se bičována mocným proudem, který smýká jejím tělem.

Samotný moment tvoření je prchavý, pomyslí si pan nadlesní, když pohlédne na svou ženu. Zamíří ke střelnici a vystřelí jí papírovou růži. A zatímco ona se ještě chvěje pomíjející blažeností, pan nadlesní k ní přikoupí ještě perníkové srdce. Z lásky.