“Kdyby mě vzbudili o půlnoci,” pokračoval Jenda, ”okamžitě spustím: ´Hleďme si sobě své mateřštiny, v ní je vzdělanost naše. Ne podle množství různých vědomostí, ale podle toho jak umíme mysliti a myšlenky užívati měří se dnes vzdělanost.´"
V roce 1956 dostala naše třída 6.A na češtinu Bohuslava Pernicu. Tohoto moravského učitele, ve volném čase též spisovatele a sběratele lidových příběhů z moravského Horácka a Podhorácka, předcházela taková pověst, že už jen oznámení, že ho budeme mít příští rok na češtinu, zkazilo půlce třídy pomyšlení na nastávající prázdniny. Skutečnost, s kterou jsme byli po prázdninách konfrontováni, předčila pověst.
Normálně žáci při příchodu učitele do třídy povstali a při jeho dosednutí za stůl před tabulí se posadili také. Ne tak s Pernicou. Sotva vešel do třídy, začal řvát, že tak lajdáckou třídu trpět nebude. Při tom švihal do vzduchu prutem jen to svištělo. Ten prut vlastně nebyl prut oficiálně, to bylo ukazovátko, ale tak, jak je Pernica používal, by mu více slušel název rákoska. Museli jsme, stojíce v lavicích, vyrovnat řady se spolužáky před a za sebou a pak stát v přísném pozoru, dokud Pernica nedal pokyn k zasednutí. Od té chvíle se jeho příchod stal rituálem, z kterého neslevil po celou dobu dvou let, v kterých jsme ho měli. Jakmile vstoupil do dveří, vymrštili jsme se, postavili do pozoru a on za naprostého ticha došel na stupínek před tabulí a obhlédl nás.
“Řady!” vyštěkl, když se mu nelíbilo naše vyrovnání, a teprve když byl spokojen, nám poručil usednout. Třídní šplhoun a šprt v jedné osobě, Ludmila Šplíchalová, byl vybrán jako pomocník. O přestávce před hodinou češtiny musela Ludmilka do sborovny a přinést Pernicovy knihy a sešity a vyrovnat je na jeho stole přesně tak, jak si přál. Po hodině je pak zase odnesla.
Po zazvonění konce přestávky jsme museli všichni zasednout na svá místa a čekat na jeho příchod. Normálně jsme se honili a prali až do příchodu učitele, ale před češtinou to padlo. Čeho jsme se báli nejvíce, bylo vyvolání před tabuli. Ač od nás Pernica vymáhal spisovnou češtinu, sám mluvil moravským dialektem. Byl jsem strachy bez sebe, abych neuslyšel: "Mocu, tak ty sa neučíš? Ty už šecko znaš?"
Seděli jsme v lavicích a biflovali látku z minulé hodiny. A tou byly většinou rámečky. Rámečky, vlastně pravidla jazyka českého včetně vyňatých slov, která byla v učebnicích vždy zarámována, proto se jim říkalo rámečky. Hned po příchodu Pernica zkoušel. Měl na to systém, takže každého žáka vyvolal za rok stejněkrát, jen si člověk nemohl být jist, kdy to přesně bude, protože nejel podle abecedy, nýbrž vyvolával na přeskáčku. Navíc, ač povětšině zkoušel látku z minula, rád se najednou otázal i na látku starší. Většinou na rámečky a ty jsme museli umět nazpaměť jako básničku. Dnes vím, že to od něj bylo nejen chytré, ale hlavně účinné. Člověk nemusel látce rozumět, ale když ji ovládal nazpaměť, nakonec mu to došlo. Jediné, v čem byl Pérák (tak jsme mu brzy začali přezdívat) vyzpytatelný, byl systém jeho výuky, ten se prostě neměnil. Mohli jste si vsadit, že prvních patnáct minut bude zkoušet a známkovat, pak patnáct minut probírat a vysvětlovat novou látku a v poslední patnáctiminutovce budou diktáty plus zadávání domácích úkolů a hodnocení těch minulých. Také se v ní ale mohl člověk zeptat na to, čemu nerozuměl.
Velice brzo po zahájení nového roku, hned jak si udělal o nás svou představu, nás Pernica všelijak rozsadil . Místo, abych seděl vzadu, kde se dalo s kamarády nějak potajmu komunikovat, jsem najednou seděl v druhé lavici, hned za šprtem Šplíchalovou, a místo Karla Svobodů měl v lavici jako sousedku Miladu Šlechtovou z obecňáku, a za mnou místo Zbyňka Kuhnela zvaného Piňďa seděla Magda Rychterová. Milada byla celkem inteligentní holka, ale moc jsem se s ní nepobavil, protože Pérák měl další metodu, jak zabránit nepozornosti, a tou bylo sedění s rukama za zády. Jakmile jeden něco nepsal nebo nečetl v učebnici či čítance, musel sedět v lavici s rukama za zády. To Pernica přísně kontroloval. V takovém prostředí, s rukama za zády, nezbývalo než sledovat vyučování, protože nic jiného se stejně dělat nedalo. Pérák měl naprostou autoritu a respekt, který hraničil až se strachem. V sešitech jsme si museli udělat tužkou slabou čáru po levé straně jeden a půl centimetru od okraje a od té psát. V pravo žádná čára nebyla a my měli psát až k okraji. Pavel Panýrek, zvaný Kanár, toto pravidlo několikrát porušil a rozzuřený Pernica jej vyvolal k tabuli na kterou nakreslil čáru křídou vlevo, representující tu naši tužkovou, a pak mu hlavou o tu čáru praštil hlavou a drže jej za uši táhl jeho nos po tabuli do prava křiče: ”Od čáry k okraji!”
O nějaký ten záhlavec nebo vytahání za uši nebyla u Pernici nouze, ale nejvíce jsme se báli jeho “ukazovátka”. Musím však říci, že se nepamatuji, že by s ním kdy někoho ztrestal.
“Zliskám tě za ušiska...” vyhrožoval s oblibou. Většinou s ukazovátkem šlehal do vzduchu a párkát práskl do lavice nebo do stolu před sebou. Jednou s ním třískal tak vztekle, až z ukazovátka odlétaly kousky mezi lavice. Seděli jsme naprosto bez pohnutí strachy bez sebe.
Pokud by se dnešnímu čtenáři zdálo takové jednání nepochopitelné, ba zarážející, musím zdůraznit, že mělo plnou podporu našich rodičů. Nejen, že by bylo neslýchané, kdyby si doma někdo stěžoval, že ho učitel vytahal za vlasy nebo za uši, ale mně osobně ta myšlenka nepřišla ani na mysl! Dobře jsem věděl, že by to otec vzal jako důkaz, že jsem teda zlobil, když učitel musel sáhnout až k takovému kárnému opatření, a dostal bych záhlavec i doma.
Ke konci roku, když už jsme měli zadanou látku celkem dobře zvládnutou a většinou mrskali rámečky jako když bičem práská, Pernica povolil a byly hodiny, kdy jsme jen seděli v lavicích a on vyprávěl. Najednou jsme zjistili, že není jen přísným učitelem, ale i dobrým vypravěčem. Seděli jsme, poslouchali a ani nedutali. Vyprávěl většinou o literatuře. Tou dobou mu vyšla jeho poslední kniha “Lidová vyprávění”. Na tehdejší dobu, dobu komunistického temna a strachu, byl jedním z mála učitelů, který nevymáhal, abychom ho oslovovali soudruhu, ba naopak vyžadoval tradiční - pane učiteli. Dnes to asi nezní odvážně, ale věřte mi, tenkrát k takovému postoji byl potřeba notný kus odvahy. A stejně by mu to neprošlo, kdyby ho někdo udal. Vidím to velice pozitivně, že to tenkrát nikdo neudělal, ač jistě jeho přísnosti museli mít mnozí plné zuby. Včetně mne. Ludmila Šplíchalová přinesla “Lidová vyprávění” do třídy a nechala si knihu od pana učitele podepsat. Já jsem podobné ambice tenkrát neměl. Byl jsem rád, že procházím s trojkou z češtiny. Na víc jsem tenkrát skutečně neměl. Jenže za ty dva roky do mne Pernica základy českého pravopisu a slohu vtloukl. Ano, vtloukl, a já mohu dnes bez uzardění trvat na tom, že to byla metoda, která by dnes mezi politicky korektními metodami jako jediná docílila toho, co ani jedna z těch moderních učebních metod nedocílí. Totiž naučit pořádně číst a psát VŠECHNY žáky, nejen ty talentované. Talentovaní se naučí i od špatného učitele, který to třeba neumí podat, ale ti, kteří jsou chyceni ve svém vývoji předčasně, prostě ještě nedozráli, aby jim učení šlo, a ti, kteří pobrali talentu méně, ti potřebují disciplínu, respekt a učit se všemu nazpaměť. Nejenže to podporuje a rozvíjí paměť jako takovou, ale časem to biflování člověku dojde. Najednou se mu rozsvítí! To je pro učitele ten nejkrásnější moment a jeho odměna. I já jsem jeden čas byl učitelem a učil dospělé žáky v australské Kimberley oblasti, a tak vím, o čem mluvím. Když to takovému nekňubovi, do kterého to lejete a on ne a ne pochopit pořád nejde, ..... a najednou, najednou se mu rozzáří obličej! Všechna ta dřina, kterou podstoupil a která se mu zdála nesmyslná, je najednou potěšením a on chce víc. Na jeden takový případ si pamatuji, jako by to bylo včera. Učil jsem ho matematiku a on ne a ne pochopit metodu, ale protože to byl dospělý člověk a naučit se chtěl, nemusel jsem používat Pernicovu metodu “násilí”a ten chudák dřel sám, i když ho to nebavilo, a pak, najednou, pochopil a ... "Rychle," řekl mi, "dej mi další příklad, než to zapomenu!" A já jsem okamžitě vymyslel pro něj další příklad a další a ten člověk počítal a počítal a v obličeji měl takový ten krásný výraz údivu a přitom pyšnosti a já jsem hned věděl, že už nic nezapomene, protože mu to došlo, a v ten moment jsem se přistihl, že i já mám radost a navíc jsem se něco naučil, že mi ten člověk dal lekci, které si jako učitel musím vážit. Ta lekce se jmenuje: Nikdy nelam hůl nad tím, kdo se snaží.
Jestli jsem já někdy udělal Pernicovi takovou radost, je dost těžké posoudit. Spíš ne, určitě by mi to dal najevo. Faktem ale je, že mě naučil řemeslu správného a snad i skoro bezchybného psaní, bez kterého bych nikdy v literatuře nic nedokázal. To jemu vděčím za to, že jsem se nakonec stal spisovatelem jako on. To, prosím, myslím vážně. Vše, co tady čtete, je jen díky mému panu učiteli Bohuslavu Pernicovi! Jestli kdy vkládal naděje do někoho z nás, že má talent, určitě jsem to nebyl já. Hádal bych, že ho nikdy nenapadlo, že ten střapatý a neposedný kluk z druhé lavice, kterému nešly pořádně ani rámečky, jednou napíše víc knih než on sám. V tom věku se to opravdu těžko poznává, obzvláště u těch, kteří ještě nevědí, co by v životě chtěli docílit.
V půli kopce jménem Bohdalec se krčí brána vršovického hřbitova. Chodíval jsem tam koncem minulého a začátkem tohoto století s maminkou ke hrobu svého otce, když jsem byl v Evropě. Zastrčil jsem mu tam do země australský stříbrný padesátník. Na symboliku toho, že se nikdy nedožil, abych mu Austrálii ukázal jako jeho manželce, která, mimochodem, se už nikdy nevdala. Nápadníky měla, však táta ji “opustil” už v roce sedmdesát, ale nechtěla ztratit jeho jméno Mocová. Krátce jsme se u hrobečku pomodlili a zapálili tátovi svíčku. Pak jsme bloudili hřbitovem a našli hrob pana Prose, který s mým tátou mě a jeho syna Pavla učil hrát mariáš. S Pavlem si dodnes píšu, zatímco naši otcové tam nahoře musí čekat a hrát zatím jen lízanej...
Také hrob Karla Svobody, mého spolužáka, který se oběsil, jsme našli. I tam jsem se pomodlil, vždyť co chybělo a mohl i on být v Austrálii, jenže nechtěl a pak už bylo pozdě. A pak, zcela neočekávaně, jsme narazili na hrob Bohuslava Pernici. Zemřel v roce 1968, tedy v roce, kdy já odešel do Austrálie. Chtěl jsem se pomodlit i za jeho duši, ale nešlo to. Hrdlo se mi stáhlo a slzy se mi koulely po tvářích.... mně, který se nerozbrečel ani nad hrobem vlastního otce! A svým vnitřním hlasem jsem šeptal: “Pane učiteli, děkuji! Mockrát vám děkuji a odpusťte, že jsem vás tenkrát neměl rád.....”