"Tohle by mohlo být ono, inženýre," hlásím vítězně, "je to psáno německy. Mrkněte na to."
Je letní neděle. Sedíme s panem Štajnfestem v jeho šumavské chalupě, kterou zdědil po svém strejčkovi, advokátovi K. Sedíme na půdních trámech pod střechou a přehrabujeme se ve velkých krabicích. Je v nich spousta lejster. Ze zasklených vikýřů proniká skrze vrstvy starých pavučin horké srpnové slunce a dopadá na naše hlavy.
Pan Štajnfest tu nalezenou listinu odmítá. "Ne, to není ono. Máte pravdu, ein Fachgutachten - je to znalecký posudek, ale s naším případem nesouvisí."
Zasouvám papír zpátky do krabice.
"Hledejme dál," povzbuzuje mě pan Štajnfest, "hledáme slovo graphologisch nebo die Graphologie a taky slovo Mitinhaber."
"Mitinhaber? Co to znamená - Mitinhaber?"
"Der Mitinhaber znamená ´spolumajitel´, ale v dokumentu bude uveden Mitinhaber jako jméno, jako příjmení Mitinhaber. Ten doklad musíme najít a zítra předat paní Kromholzové."
Paní Kromholzová je pedagožka na penzi, bydlí na třináctém poschodí našeho domu v bytě, který sousedí s garsoniérou pana Štajnfesta. Pokud vím, s inženýrem se přátelí po celou dobu, co je vdovcem.
"Opravdu to paní učitelka potřebuje tak nutně? Nedělá se vám, inženýre, z toho vedra tady na půdě špatně? Co kdybych ty krabice snesl dolů?"
Škatulí je hodně, jsou moc velké a moc těžké. To víte - soukromý archiv advokáta! Po žebříku by to šlo špatně. Starý pán je proti. Zbývá ještě prohledat asi třetinu. Je s podivem, že doktor K. neseřadil ta lejstra chronologicky nebo podle jednotlivých kauz.
"Možná - když to je tolik důležité, někdo se tu přehraboval dávno před námi," přemítám v duchu.
"Ten dokument je skutečně důležitý," čte moje myšlenky nahlas pan Štajnfest.
"Ano, vím - než jsme se sem vypravili, něco jste mi naznačoval. Nějaká stará historie z protektorátní doby."
Chci se napít, ale voda v petláhvi je zteplalá. Navrhuji udělat si přestávku. Na dvorku před chalupou napumpuju do džbánu čerstvou vodu a trochu se ochladíme.
Pan Štajnfest souhlasí. Lezeme po žebříku dolů. Ve světnici je příjemné vlaho. Kamenné zdi v letních vedrech dělají z interiéru starého stavení oázu.
"Co to bylo za člověka, ten pan Mitinhaber? Byl to Němec? Soudní znalec? Grafolog?" vyzvídám na svém starém příteli.
"Mitinhaber? Conrad Mitinhaber byl gestapák."
Poposedávám zvědavostí. "Tak teď jste mě napnul na nejvyšší míru. Povídejte... Co má společného dnešní paní učitelka Kromholzová s tehdejším gestapem?"
"Marcela v té době byla ještě na houbách, ona je třiapadesátý ročník," odtušil pan Štajnfest. "Potíže s gestapem měl za protektorátu její otec, nebožtík Kromholz."
Jsem překvapený.
"O co tady vlastně jde?"
Pan Štajnfest povzdechl. "Inu, o závist, jak jinak u nás v dnešní době. Marcela pochází odsud. Je výborná učitelka, osvědčená organizátorka sportovních akcí, píše do místních novin o svých zkušenostech s mládeží a o situaci na zdejších školách. Zná ji ve městě kdekdo. Je tady považována za vlivnou osobnost. Chtěla kandidovat jako nezávislá ve volbách do městského zastupitelstva."
"Chtěla? A proč už nechce?"
"Našli se lidi, kterým by zvolení Marcely Kromholzové velice vadilo. Nejspíš na někoho něco věděla, semtam o někom napsala do novin nějakou nemilou pravdu. A její nepřátelé se pokusili zvolení Marcely znemožnit. Zaplatili jednomu bulvárnímu žurnálu, aby redaktoři na počestnou paní učitelku něco vyštrachali. Napřed uveřejňovali vtipy o jejím staropanenství. V dnešní době singlů to mělo úplně obrácený účinek - stala se ještě populárnější. Na fejsbuku se k ní hlásí na stovky bývalých žáků. A její bývalé žačky, které už mají dneska rodiny, vzpomínají na svou Kromholcku s láskou. Tak páni redaktoři pohořeli a - aby si svůj žold zasloužili - vyšťourali, že se Marcelin táta za protektorátu Böhmen und Mähren údajně stal kolaborantem."
Pan Štajnfest otevřel na stole desky na spisy, chvilku v nich listuje. Přisunuje ke mně otevřenou složku.
"Líp tomu porozumíte, když si prohlídnete tuhle kopii." Zírám na list papíru a doluji v paměti svou školní němčinu.
Emil Kromholz, Protektoratsangehöriger, wohnhaft Prag X, Lembergstrasse 13.
Kromholz machte brauchbare Angaben über den Tatablauf.
Vorschlag: Auszahlung ......RM 3.000.-
A hrome - myslím si - brauchbare Angaben... Užitečné údaje o průběhu činu...
"Tři tisíce říšských marek... To asi nebylo málo za protektorátních poměrů... A za co je měl dostat?"
"Když Jan Kubiš házel na Heydrichovo auto granát, přijížděla k tomu místu tramvaj číslo čtrnáct. Mezi cestujícími seděl Emil Kromholz. Tramvaj musela zastavit, okna v tramvaji se rozbila. Zraněného Heydricha odvezli do špitálu a městský strážník zjišťoval na místě činu svědky. Kromholz - jako každý z těch svědků - byl předvolán do Petschkova paláce. Vyslýchali ho, co viděl, co slyšel, s kým po atentátu mluvil a o čem... Gestapáci byli pěkně vyděšeni z toho, co se přihodilo třetímu nejvýznamnějšímu muži v Říši a - jako na potvoru - zrovna v jejich pražském rajónu... S nápadem hromadného vyplácení odměn Čechům za skutečné i domnělé udavačství přišel SS-Gruppenführer K.H. Frank. Po atentátu na Heydricha tyto odměny patřily k propagandistickým opatřením okupační správy a mělo to přispět k demoralizaci a zastrašování obyvatelstva na území protektorátu. Pro nemajetného mladého tiskárenského dělníka tři tisíce říšských marek mohly být pěkné peníze," připustil pan Štajnfest, "ale byl v tom háček. Emil Kromholz de facto uvedené marky od gestapa nikdy nedostal. On vůbec nevěděl, že má nějakou odměnu dostat!"
"Jak jste se dozvěděl, že nedostal žádnou odměnu?"
Pan Štajnfest si nalil ze džbánu čerstvou vodu do sklenice a s chutí se napil. Nástěnné hodiny zachrčely a odbily pátou hodinu.
"To bylo tím," pokračoval pan Štajnfest, "že záhy po ukončení druhé světové války se dostaly do rukou československé státní policie seznamy svědků atentátu, pořízené gestapem v červnu roku 1942. A taky se k tomu našla potvzení, podepsaná od těch svědků, že každý z nich převzal od gestapa peněžní odměnu. Nedostávali hotovost, ale spořitelní knížku. Kvůli tomu byl po válce i Emil Kromholz podezříván z udavačství a jako důkaz sloužila nalezená stvrzenka s jeho podpisem. Drželi ho ve vazbě, ale při dalším vyšetřování se zjistilo, že onen Kromholzův podpis byl lajdácky zfalšován pravděpodobně už někým na gestapu. Tak museli mladého muže propustit domů - a žádný protokol nebo zápis o výsledku vyšetřování mu raději nedali. Neměli čím se chlubit."
"To byla chyba," dodávám, "protože co je psáno, to je dáno. Případ Kromholz asi za nějakou dobu pokračoval?"
Pan Štajnfest přisvědčil. "Po známém vítězném únoru osmačtyřicátého roku se Emilova historka znovu objevila v mnohem tvrdším podání. Kromholzovo zatčení a obvinění, že ze zištných důvodů udal gestapu atentátníky, se dostalo až před trestní senát. O nějakém grafologickém posuzování podepsané stvrzenky, které požadoval Kromholzův obhájce ex offo, nechtěl soudruh předseda soudu ani slyšet, považoval je za stejně zbytečné jako přítomnost samotného obhájce. Obžalovaný Emil Kromholz měl velkou kliku. Jeho advokátovi - doktorovi K. - se na celém případu nelíbila ta opakující se neuvěřitelná ledabylost vyšetřovatelů. U soudu protestoval, jednání se odročilo, a když došlo na další, doktor K. předložil soudu originál protokolu z výslechu Conrada Mitinhabera, úředníka gestapa. Ten v srpnu devatenáct set čtyřicet dva pod tíhou grafologického důkazu přiznal inspekční kontrole, že podpis Emila Kromholze a další podpisy příjemců odměn fingoval za účelem vlastního obohacení."
"A my tu hledáme zápis o tom přiznání," doplňuji vypravěče.
"Stačila by jeho příloha," opravuje mě pan Štajnfest, "hledám znalecký posudek německého grafologa, který si dala tehdejší inspekce pražského gestapa k případu defraudanta Conrada Mitinhabera předem vypracovat. Udání z banky Deutschkreditanstallt tím pádem bylo shledáno jako důvodné, stichhaltiger."
"Nejspíš potom Conrada poslali někam na frontu," domýšlím scénář filmu z nedávné historie.
"V létě 1942 se mohl uplatnit leckde," rozvažuje pan Štajnfest, "Wehrmacht to měla roztažené od Sevastopolu a Stalingradu až k Tobruku a El Alameinu."
Stmívá se. Na půdu ke krabicím dneska už nepolezeme. Zítra je taky den. Kdoví, jestli to lejstro najdeme. Kopie by stačila. Taky úřední opis tenkrát stačil. Pan Štajnfest by rád splnil své přítelkyni její přání. O svých pochybách raději pomlčím. Proti bulvární pomluvě se bránit papírovými důkazy se mi zdá tak marné jako chránit se před zápachem roztaženým deštníkem.
Pomluva vždy toho najde, kdo na ni pak bídně zajde... Don Basilio o tom zpívá svým přesvědčivým basem skoro dvěstě let!
Všechny postavy v této povídce jsou smyšlené, vyjma zmínky o Janu Kubišovi a poznámky o K.H. Frankovi a R. Heydrichovi.
Povídka je motivována některými událostmi popisovanými v díle Atentát na Reinharda Heydricha; svazek 1 - Vydalo Scriptorium Praha 2012 v Edici historických dokumentů, autor: Vojtěch Šustek
© Petr Kersch, Děčín, srpen 2013