Po delší době jsme se zase k večeru sešli - inženýr Štajnfest a já - v naší kavárničce Nad přístavem. Bylo nezvykle plno, hosté hodně hlučeli, servírka sbírala se stolů dopité půllitry, větrák u stropu nasával cigaretový dým a vrchní Rorejs se nám u vchodu omlouval, že náš stůl pro dva u okna v arkýři bude volný za chvíli, pánové už zaplatili a fotbal končí.
Fotbalové utkání na televizní obrazovce opravdu zrovna skončilo. Diváci na stadiónu jásali, čekalo se na závěrečný ceremoniál. Vyhrála německá reprezentace, jenom těsně, jedna nula, ale vyhrála a bodovala.
Stáli jsme u dveří. Když se z velkého televizního reproduktoru v kavárně ozvaly na počest vítězů první tóny německé hymny, sevřelo se mi na několik vteřin srdce. Musel jsem se opřít zády o stěnu, zavřel jsem oči a ponechal je zavřené až do posledního taktu hymny. Můj starý přítel mě dovedl k uvolněnému stolku, posadil mě na židli a objednal u pana Rorejse něco k pití. Udělalo se mi líp.
„Ne, vy jste si na něco vzpomněl,“ pravil pan Štajnfest, když jsem ho ujišťoval, že se jedná jenom o takovou chvilkovou slabost, která mě někdy přepadne, když dlouho stojím. Inženýr tím znovu potvrdil, jaký má pozorovací talent.
Když zaslechnu nápěv Deutschland, Deutschland über alles, tak se mi zavřou oči a spatřím svou matku, učitelku v malém městě, jak na podzim ve čtyřicátém roku ji ředitel školy vyzval, aby se koukala přihlásit do kurzu němčiny pro začátečníky. Mámě to bylo divné, proč by musela učitelka obecné školy - nota bene elementaristka - umět německy? „Heleď, Any,“ odbyl ji ředitel, „je shora nařízeno - celostátně nařízeno, rozumíš - že všichni učitelé v Protektorátu Böhmen und Mähren musí složit zkoušku ze základů německého jazyka. Die allgemeine Deutsche, ja? Nejseš v tom sama, bude vás do toho kurzu muset chodit několik.“
Máti si pomyslela o tehdejším ministru školství a kultury Emanuelu Moravcovi opět něco sprostého, ale nahlas měla pouze dotaz: Kdy ta zkouška má být? A po odpovědi se zhrozila: „Za jeden jediný měsíc? Vždyť německy vůbec neumím! Na učiteláku jsme měly francouzštinu.“
Ředitel jí připomněl, že Francie podepsala příměří Hitlerovi už před třemi měsíci, 22. června 1940. „Tím přestává, Any, veškerá sranda,“ prohlásil.
„Co když u té zkoušky propadnu?“ tázala se Anna S. Dozvěděla se, že žádný reparát nebude, ale přijde o zaměstnání učitelky. „To bych teda nerad,“ dodal ředitel, maje na paměti, že tak obětavou a oblíbenou elementaristku v takové přetěžké době těžko v okrese najde.
„Kdo je elementaristka?“ zeptal se inženýr Štajnfest.
Elementaristka je učitelka specialistka na vyučování dětí v první a druhé třídě. Aby z nich vypěstovala hodné a pilné a bystré třeťáky.
„Aha - a jak to dopadlo s tou zkouškou z allgemeine Deutsche?“ pobaveně pravil pan Štajnfest a přidal si do kávy kapku mléka a malinko soli. „Chodila vaše máti do toho kurzu? Nebo se učila sama? Nebo ji ke zkoušce připravila některá její kolegyně?“
Dopadlo to jinak. Ředitel školy měl nějaké konekce nahoře - jak to dokázal, o tom nikdo nevěděl. S krajským školním inspektorem, pověřeným němčinu zkoušet - byl to prý pes, ale taky Čech - ředitel dohodnul, že paní učitelky se naučí nazpaměť text státní hymny Velkoněmecké říše - a to bude stačit. Která hymnu dokonce zazpívá, dostane vyšší stupeň ohodnocení.
„Takže bylo po starosti,“ odtušil pan Štajnfest.
Kdepak - starosti teprve začaly.
„Naučit se ty dvě sloky - pro učitelku jako byla vaše maminka? To by přece zvládnul desetiletý školák.“
Však jsem tu hymnu taky bryskně uměl odříkat i zazpívat - ve čtvrté třídě nás učila zpívat paní učitelka Tomášová a podle učební osnovy byla v předmětu Zpěv říšská hymna povinnou položkou. Matka týden před tou svojí zkouškou z němčiny mě požádala, jestli bych ji nevyzkoušel. Vidím matku svým vnitřním zrakem i dneska, po tolika letech, jak stojí u okna v naší kuchyni, svírá v dlaních cíp záclony a recituje:
Deutschland, Deutschland über alles, über alles in der Welt, wenn es stets zu Schutz und Trutze, brüderlich...
Tady se odmlčela a povídá: Co je to Trutze?
Napověděl jsem - der Trutz znamená vzdor. Vyslovuje se to správně truc - povídala Tomášice.
Neříká se Tomášice - napomenula mě maminka - říká se paní učitelka Tomášová. Trutz? Jako když se řekne - trucovat? A co potom, prosím tě, znamená slovo Schutz?
Nebyl jsem si tak docela jistý, moc německých slovíček jsem v té době ještě nepochytil. To bude mít něco společného s nějakou ochranou nebo krytem, protože der Luftschutzraum, mami, máme přece napsáno ve škole u sklepa. Pod tím je česky: Protiletecký kryt.
A tak jsme to probrali, verš po verši. Moc to teda neumíš, mami, prohlásil jsem, když jsem poslouchal její škobrtavý přednes a svéráznou výslovnost. Bylo mi deset a byl jsem nafoukaný na své allgemeinen vědomosti. Aspoň v něčem jsem byl lepší než máma!
Večer před zkouškou jsem chtěl, aby se pro jistotu všecka ta její němčina zopakovala. Máti se zase postavila k té zácloně, neříkala nic, dívala se do ulice, už se setmělo. Naproti u Háčků se v okně rozsvítilo a hned zase světlo zhaslo, podruhé, potřetí - to byl signál pro mne, abych sebral bandasku a šel do statku pro mléko jako každý večer, když byl čistý vzduch... Když jsem se vrátil, poznal jsem na matce, že plakala, skrývala to, ale stejně jsem to poznal, protože jsem tušil, proč brečí. Že zůstala na všechno sama, kdoví kdy ta válka skončí, že se táta asi nevrátí, že jsou tady Němci, že ji moc zlobím....
Druhý den krajský inspektor u zkoušky z němčiny poznal v mojí matce svou spolužačku ze školy, moc pěkně si popovídali, o školství a tak vůbec, pan ředitel prý jenom spokojeně přihlížel, jakým rozmáchlým gestem zkoušející podepsal všem z pedagogického sboru osvědčení o zvládnutí základů německého jazyka slovem i písmem. - A já jsem byl rád, že se maminka nemusela zpaměti učit tu Horst Wessel Lied - tu se na truc nenaučila nikdy.
© Petr Kersch, Děčín, říjen 2014
petrkersch@karneval.cz