17.4.2021 | Svátek má Rudolf


POVÍDKA: Pan Miko

12.4.2008

"S tímhle chlapem nedělám," řekl na konci odpolední směny mistr ze zinkovny a praštil párem kožených rukavic o psací stůl v mé kanceláři. Z rukavic se zvedl oblak bílého prachu.
"Co proti němu máš? Vždyť je tady tři dny," namítl jsem. - Ano, je to cikán - pomyslel jsem si - ale není to žádný takový frajírek s knírkem, vychrtlým hrudníkem a uhýbavým pohledem. Vypadá jako silák. Občanku v pořádku, přišel z cihelny, vadilo mu horko, má na to papír. Zařadil jsem ho k nakládání dálničních svodidel.
"Říkám, šéfe, že se s ním nedá dělat! Nebudu ho pořád vyhánět ze šatny nebo ze záchoda. Kvůli němu stojíme kolikrát i půl hodiny. Kluci si nevydělají."
Pádný argument - dělníci by si nevydělali. "Pošli ho sem, Edo."
"Jo, jestli ho seženu. Kluci jsou ve sprchách."
"Nějak brzo." poznamenal jsem. Eda odsekl : "Máme hotovo."
Miko báči seděl v šatně u své skříňky. Tváře a oči v dlaních, na zátylku šedé zpocené kudrny, ve spodkách, bos, hnědá svraštělá kůže na panděru. Zaléhal sem hluk tekoucí vody a hlasy. U stropu blikala a bzučela zářivka. Nechám ji ráno vyměnit. - Co se starým? Musím počkat, až chlapi odejdou. V rámusu otvíraných a přibouchávaných plechových dvířek se protahovali kolem nás. - Brejvečír...co tady šéf dělá? Odcházeli pomalu, k píchačkám bylo ještě brzo.
"Pane Miko." Soudruhu Miko se mi nechtělo říct, nakonec - v odborech není a hned tak nebude. "Pane Miko, co je s vámi?"
Zdvihl obličej. "Pán inžynýr. Čekat ´sem musel."
"Na co čekáte? V umyvárce nikdo není."
"Pán šéf." řekl pomocný dělník Štefan Miko a stoupl si. "Tady nebudu moct dělat. Říkáte: pane Miko! - Moc hezký. Pane Miko. Tamti jenom nadávají a urážejí."
"Aby nenadávali. Vždyť vás mistr pořád shání! Dneska nejmíň pětkrát! Zinkovat svodidla! To se musí pracovat v sedmi lidech."
"Oni nadávají i vám, pán inžynýr." Miko pokýval hlavou, rozepnul si pod břichem podvlékačky a natočil se ke světlu. Ve slabině ze šedého ochlupení vyhřezávala kýla, asi jako švestka, červená, lesklá. "A co toto?" řekl Miko.
"Člověče -" vyhrkl jsem, "na tohle musíte nosit kýlový pás, to je kýla. Koukejte jít s tím k doktorovi."
"Pán šéf," pravil Miko, "toto když praskne, bude po panu Miko." Pohladil kýlu. "U doktorky jsem byl."
"Co vám poradila?"
"Nesmim pracovat, zdvihat moc těžký a tak. Jenom lehká robota." Zamířil do umývárny, ve dveřích se otočil.
"Pán inžynýr? Pučte stovku."
"Stovku - a na co, prosím vás?"
"Mám vnučku Karolínku. Hezká kurvička, šestnáct roků. Zítra má nástup do lochu, v Liberci, do nápravnýho zařízení. Karolínka nechce, ale pojedu s ní a dovedu ji až na bránu."
"Co provedla?"
"Kvůli kabátu. Spletla si v hospodě kabát se svým, co měla doma. Úplně stejný kabát."
"Pane Miko," povídám tím nejpřísnějším hlasem, "uděláme takovou dohodu : stovku vám půjčím, ale vy půjdete ihned na pohotovost. Tedy - až se vrátíte z toho Liberce. Ke které doktorce chodíte?"
"K paní doktorce - nevim, méno nevim."
"Jak vypadá?" - "Taká malá, blond." - "Brejlatá?" - Přikývl. Tak to bude doktorka Metérová, znám ji ze zdravotnických plesů. Vždycky se opije a nutí nás zpívat piesničky. Malá, světlovlasá, energická, obrýlená - jiná taková v poliklinice není.
V pondělí napadl první sníh, mokrý a lepkavý. Směna začala špatně, nemohli jsme rozjet jeřáb. A do toho všeho marastu starý Miko! Za ním Eda, jako vždy - nasupený.
"Edo, podíváš se s elektrikáři na jeřáb. Panu Miko přiděluji ode dneška práci já - osobně."
Když jsme v kanceláři osaměli, povídám : "Pane Miko, co tu děláte?" Oklepal sníh na podlahu.
"Jakou prácu mi dáte?"
"Vy jste mi slíbil... Byl jste u doktorky?"
"Ale áno, nebyla tam. Doktor povídal, že smim robiť, ale lehkou enom robotu. Že mám kýlu."
"A jak v Liberci? Karolína - dovedl jste ji až k bráně?"
"Inžynýre, považte. V Lípě průvodčí povídá, musíte přestoupit. Na stanici byla zima, Karolínka měla tenkej kabátek. Šla bych si koupit horký kafe, dádo moj. Karolínka na mě vždycky ´dádo moj´. Tady máš stovku, povídám, tu vod našeho šéfku. Aspoň rozměníš."
Pochopil jsem. "Takže vám vnučka utekla i se stokorunou."
"Ale kdeže," řekl Miko,"vlak sám se dal najednou do pohybu, já v něm a Karolínka na peróně s kafem."
"Jděte do šatny, nějakou práci vám dám."
Zvedl jsem telefon. "Doktorku Metérovou, prosím." - "U aparátu." - Představím se a vysvětluji, oč jde.
"Miko, vy myslíte - starý Miko, Štefko Miko, pravda? Áno, to je náš pacient. Dobre se poznáme."
Vylíčil jsem lékařce své obavy. Tady nemáme fyzicky nenáročnou práci. Kdyby měl průkaz jeřábníka, to by šlo, ale on není ani vyučený. Doktorka se v telefonu rozesmála. Slyšel jsem, jak si v ordinaci povídají se sestrou. Pak se vrátila k telefonu.
"Zbytečné starosti si robitě, súdruh inženýr," pokračovala pobaveně, "posílali jsme ho do špitála mnohokrát. Vždy z chirurgie uteče nebo tám ani nedojde. Dejte súdruhovi normální práci. Ako treba - povedzme i namáhavou. Aspoň rád pôjde na tu chirurgiju."
"Vy myslíte..." řekl jsem překvapeně.
"Áno, len ať súdruh Miko robí - ďakujem vám pekně, mám tu veľa pacientou, dovi, súdruh." Když se cítila nepříjemně, sklouzávala instinktivně do slovenštiny.
Miko ležel v šatně na lavici a chrápal. Dluží mi stovku a chrápe si tady v pracovní době. Vzbudil jsem ho a šli jsme přes celou zinkovnu, kolem mořících lázní, až dozadu do meziskladu. Dílna je dlouhá asi sto metrů, ale nikdo z dělníků neřekl jediné slovo. I předák se otočil zády a radil něco jeřábnici. Miko šel za mnou v odstupu šesti kroků. Ukázal jsem na hromadu rozházených zinkových bárníků, jeden váží dobrých dvacet kilo. "Zinek srovnáte na palety, na každou přijde dvacet housek."
Miko se na mě zašklebil. "Ale to není lehká robota."
Bylo osm ráno. "Do konce šichty to zvládnete." odhadl jsem nahlas výkon a nechal Miko báči ve skladu.
Příští den mi oznámili na začátku ranní směny, že Miko zase nepřišel. Uvědomil jsem si, že jsem se včera za ním nepodíval. Kde jsem zase byl - na schůzi u ředitele nebo na koberečku u předsedy partaje kvůli ohroženým prémiím?
S obavami jsem vzal za kliku meziskladu. Dveře byly otevřené, klíč nikde, ani v zámku, ani na háčku na zdi. Lekl jsem se - Miko nebyl vidět, ale mohl by ležet za zinkem, hromada housek byla netknuta.
Miko ve skladu nebyl. Zkusil naložit jednu paletu, leželo na ní devatenáct housek stříbrolesklého zinku z Vietnamu.
Miko marodí - hlásilo personální oddělení. Chtěl jsem znát podrobnosti, číslo diagnózy a podobně, referentka slíbila, že se podívá, nikdo se neozval - pustil jsem celou věc z hlavy. Měl jsem tehdy jiné starosti : v každé směně patnáct nekvalifikovaných dělníků, mistři, údržbáři - všichni si chtěli vydělat, brát prémie, přicházely Vánoce. A do toho mrazy, oblevy, plískanice, severák.. Týden po Silvestru jsem nárokoval jednoho pomocného dělníka.
Poslali zase cikána, tentokrát mladého vykuleného člověka s holou hlavou.
"Jak jste tam byl dlouho?" zeptal jsem se a otevřel jsem jeho zbrusu nový občanský průkaz v rudém obalu se státním znakem.
"Pět měsíců."
Dívám se do průkazu a zatrnulo mi. "Roman Miko? Jmenujete se Roman Miko?" Musel jsem křičet, abych přehlušil hotovou kanonádu. Zinkovač ponořil do roztaveného zinku špatně vysušené ocelové svodidlo.
"Jo, Miko Roman." - Zkusil jsem být srdečnější. - "Starého Miko znáš?"
"Nevim, nás je doma hodně." řekl mládeneček s přízvukem, podle kterého poznáte cikána i za zdí.
"Starý pan Miko. Tlustý, šedivý, kudrnatý." - Roman vzhlédl : "Dáda Miko?"
"Ano, dáda Miko. Jeho vnučka je Karolína."
"Karolína - to není vnučka. Jeho družka to je - teda - byla. Dáda Miko je mrtvý."
A stovku mi dluží podnes, pomyslel jsem si.
"Umřel na Vánoce, v nemocnici," dodal cikánský chlapec.
Dál jsem se nevyptával. Motor na zinkovacím jeřábu nepříčetně zařval, světlo na stropě zhaslo a dílna ztichla. Do kanceláře vrazil směnový mistr Eda:
"Tady se nedá pracovat, šéfe!"

© Petr Kersch, Děčín








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.