P. Khail 11.1.2014 13:59

Skvělé!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Kraus 11.1.2014 13:50

Ano, takhle nějak

skončilo víc z těch, kteří byli v první linii, a někteří ze vzdoru ani neměli dvěstěpětapadesátku (osvědčení o aktivním odboji). Během krátké doby byli převálcováni vykuky, kteří byli v tom květnu někde zalezlí a pak si účast navzájem potvrzovali. Mám dojem, že v domácím odboji to bylo takřka pravidlo a jak šla léta a aktivní účastníci umírali, rozpomínali se na své zásluhy další a další. Šlo o profit a vyšší pense. Jednomu u nás bylo v tom pětačtyřicátém dvanáct let, jiný byl v kritické dny zalezlý ve sklepě s ženskými, ale nikomu to nevadilo. Podobně, i když méně drasticky, se zahraničními vojáky. V devadesátých letech se najednou začali objevovat lidé, které nikdo neznal, celou dobu války byli v zázemí, do armády vstoupili až minutu před dvanáctou, kdy nehrozilo nebezpečí, nepřekročili období výcviku, nebyli zařazeni k operačním útvarům a celá ta léta se k aktivním vojákům nehlásili. Styděli by se. Nebo se o jednom říkalo, že zametal letiště. Na víc neměl. Najednou byli v popředí, obklopeni svým žvanivým charismatem, a začali sklízet mediální úspěchy a sbírat metály, zatímco skuteční hrdinové žili, mlčeli a umírali zapomenuti v ústraní. Staré historie, které dnes už nikoho nezajímají, jen pár přeživších vdov to ještě vzrušuje.

Ti staří dědci našeho, tedy mého, mládí, kam jste se poděli. Dítě vycítí osobnost, autoritu, otevíral se mu pokaždé trochu jiný obzor. Za jak dlouho by dnes pana Hubáčka přišli zatknout?

Jak je zřejmé z předchozího, autor píše tak přesvědčivě, že, na rozdíl od jiných diskutujících, útvar nepovažuji za povídku, ale za skutečný příběh. Tak by to asi mělo být. Těším se na další.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

P. Kersch 11.1.2014 9:03

potvrzení

Povídka s vynikajícím námětem, ještě lepší pointou a pěkným zpracováním. Potvrzuje kompletně Hemingwayův výrok : psát lze jenom o třech tématech : láska, přátelství, smrt.

• reagovat
• nahlásit příspěvek