Jen se klidně divte: Vánoce jsme u nás doma nikdy neslavili. Tak to bylo. A vůbec mi to nevadilo. Prostě jsem si užíval těch pár dní volna, i když se přiznám, že jsem sousedům nakukoval do oken a tomu velkému cvrkotu se divil.

Nahlédl jsem do okna i paní Jelínkové, která bydlela v přízemí. Říkával jsem jí „babi“, snad proto, že jsem vlastní babičku nikdy nepoznal, a také proto, že celý den pajdala kolem bloku o hůlce a jedinou zdravou nožkou, tenkou jako sirka, nám se smíchem mohutným kopem vracela zakutálený míč. Posedávala na klepáči na koberce, sledovala naši hru a zasvěceně kibicovala. A někdy, když jsme dohráli a sedli si k ní, vytáhla z tašky sklenici medu a lžíci, a my ji směli vylízat do dna. To bylo tehdá, když její stařeček ještě žil. Ten měl za městem na zahrádce úly. Pak už byla sama a její ruce zůstávaly prázdné.

Seděla u stolu a chystala na večer svůj stromeček. Kdo ví, odkud si jej pořídila! Spíš koště než jedlička, vlastně ani zamést by se s ní nedalo; rozježená, opelichaná, pár větviček jí docela chybělo. Jen ten stojan byl solidní. To ještě z dob, kdy babička byla mladá paní, kdy měla caparty a muže, kdy se ráno před Štědrým večerem vařilo a peklo a kdy u nich vonělo cukroví. Usmívala se na to něco, ale její očička byla někde docela jinde. Opatrně jsem slezl s popelnice. Vše přikrýval čerstvý, bílý sníh.

Vzal jsem ze sklepa tátovu pilku zlodějku, strčil si ji pod bundu a vydal se dolů k Lučině, pak přes pole a louky až do lesů. Cesty už byly prošlápnuté; tenhle nápad jsem zřejmě neměl sám.

Zdálky jsem na okraji lesa zahlédl tmavou skupinu lidí, mezi nimi zelenou uniformu lesníka. Dohadovali se, mezi sebou si pohazovali nějakým stromkem. „Jak by to vypadalo, kdybych to měl říkat každýmu zvlášť?“ křičel klobouček na kulaté hlavě a štětinka na něm poskakovala. „No, upadla by vám huba,“ odpovídal jeden ze zástupu. Takže jsem je nepozorován širokým obloukem obešel a zmizel v háji.

Vyhlédl jsem si nejkrásnější jedličku široko daleko, nejméně třikrát větší než jsem byl sám, vytáhl pilku zlodějku a pustil se do pižlání kmínku. Byla rezivá a tupá, táta ji přirozeně v činžáku nepotřeboval, a tak se lýko pod kůrou a pak i bílé dřevo zbarvovaly do krvava. Spocený, ale šťastný jsem ji po sněhu táhl mezi stromy, a když jsem na okraji lesa nikoho nepostřehl, i přes louky, pole a říčku k hradbě domů města.

Už se smrákalo, když jsem u jejích dveří zazvonil. Otevřela je ihned, jako by čekala. Chodbičkou jsem viděl do pokoje. Stromek tam stál, na něm pár papírových řetězů a hvězd vyrobených z pozlátka. Z téhle perspektivy se zdál ještě menší, ještě smutnější. „Mám pro vás dáreček,“ pověděl jsem, a popotáhl jsem ke dveřím mou jedličku. Nepotřebovala dlouho, aby situaci odhadla. Pohlédla na mé promočené, a už zase zmrzlé kalhoty, rozepnutou bundu a vlasy, které mi vylezly zpod čepky sesunuté do týla, přilepené na rozpálené a potem pokryté tváři. Tepve pak na mou jedličku. Celá se rozzářila, to nebyla jen roztažená ústa, kdepak! Smály se i oči, nosánek jako knoflíček se celý srandovně zkrabatil, obočí se prohnulo každé jinak a čelo se vyhladilo a poslalo vrásky někam jinam. „To je pro mě?“ řekla, a dívala se mi do očí.“ Zmohl jsem se jenom na „Ehm!“ a už mě vtáhla i se stromkem dovnitř.

V pokoji nevonělo cukroví, nepekl se kapr, nestála mísa s bramborovým salátem, nikde nebylo ani stopy po dárcích. Ale plátýnkem přikrytý talíř na stole naznačoval, že ten den ještě bude docela jiný. Na židli u kamen se sušily moje kalhoty. V teplácích po dědečkovi jsem klečel u stromku, který tentokrát sahal až ke stropu. Ukusoval jsem z buchty, ve které bylo více máku než těsta, a zapíjel to kakaem. A ve volných chvílích, poté, co jsem šálek odstavil na židli, jsem babičce přidržoval všecky ty řetězy, hvězdy a mnohou jinou krásu, kterou povytahovala z krabic a dle mých instrukcí je rozvěšovala po širokých, stříbrně zelených větvích.

Když jsem odcházel, syt a suchý, ještě jednou jsem na tu krásu pohleděl. Babička mi něco vsunula do kapsy. Podíval jsem se na ni. „Dáreček,“ řekla, „vždyť je Štědrý večer!“ Usmála se na mne a já byl v tu chvíli ochoten jí takový strom, a ještě daleko větší, tahat třeba každý den. Jen za ten úsměv. Úsměv vánoční. Nebo úsměv jakéhokoli jiného dne.

Doma jsem dárek rozbalil. Ve sklenici byl docela zcukernatělý med. Otevřel jsem ji, ulízl si, a pak ji podal mamince.