Domluvili jsme se s mou hezkou kolegyní z Obce, že se sejdeme v jedenáct dopoledne v restauraci U Templářů na Malé Straně. Vyšlo to, dali jsme si oběd, víno a věnovala mi knihu Pražské vydavatelské společnosti Smaragdová čelenka, na jejímž sepsání se vcelku umně podílela triem svých vlastních próz Závod se smrtí, Plíživý Oto a (právě) Smaragdová čelenka.

Spoluautory jsou Roman Cílek, Antonín Jirotka, Ladislav Beran, František Uher a Jan J. Vaněk a jde sakum pakum o osmnáct příběhů. Je jich tedy dost, ale jen (jediné) ženské autorce Hedě Bartíkové náleží pak i veškerá lesklá plocha zadní obálky, kde má rovněž barevnou podobenku. Zvíme tu: „Od roku 1997 zastávala místo šéfredaktorky Nakladatelství Saga a pak pracovala v nakladatelství C. H. Back jako lektorka a tisková mluvčí. Je členkou Obce spisovatelů České republiky, Syndikátu novinářů, Klubu autorů literatury faktu a české sekce Světové asociace autorů detektivní literatury. V roce 2000 jí byla udělena Evropská cena – medaile Franze Kafky za uměleckou činnost, v roce 2014 získala cenu Miroslava Ivanova a města Jaroměř za literaturu faktu.“

To všechno je jistěže pravda. A zatímco dnes pročítám onu Smaragdovou čelenku, letí za mým čelem i pár vzpomínek na včerejšek, kdy mi ve Vítězné ulici vyprávěla více anebo méně neuvěřitelné historky ze svého života, z nichž se některé odehrávaly v Praze a jiné kol její chaty na Slapech. Ne vše, co Heda vyprávěla, bylo ovšem jen veselé, anžto čert nikdy nespí.

Rovněž jsem chtěl Hedě věnovat několik vynikajících knížek, a jak jsem tyto udatně lovil pod stolem z batohu, odložil jsem na sousední, pod desku zastrčenou židli jako nějaký balíček svou lehkou bílou větrovku a hned pět filmů umístěných na pateru DVD, která jsou nyní v Čechách volně v prodeji, a to včetně Polanského brilantní adaptace Levinova románu Rosemary má děťátko a obou variant (původní a prodloužené) pověstné knihy Williama Petera Blattyho Exorcista. – A jen tak mimochodem řečeno, ta první verze Vymítače ďábla byla v čase mého šťastného dětství nominována na rovných deset Oscarů.

Chtěl jsem ještě s Hedou zajet k Zeyerově pomníku a ona pak musela vyzvednout vnoučata. Vstávali jsme svižně, a když se to dělo, zhola jsem zapomněl, co přece mám odloženo na té vedlejší templářské židli! Filmy. I vyšli jsme na ulici a vstoupili už vzápětí do tramvaje a vyskočili teprve u letohrádku královny Anny (1503-1537), jenž ihned po její smrti, zapříčiněné už přílišným počtem prodělaných porodů, počal možná trochu pokrytecky budovat Annin manžel Ferdinand I. Výsledný letohrádek je znám taky jako Belvedér a odehrál se tu někde i příběh epické básně Julia Zeyera o litevském šlechtici, který se do naší panovnice až po uši zamiloval. Ale zamiloval se nešťastně a jenom platonicky a po účasti na jejím pohřbu ve Svatovítském chrámu spáchal dokonce sebevraždu.

Co bylo dál? Sochař Josef Maudr poblíž letohrádku nakupil veliké kameny a vysochal mezi nimi z bílého mramoru některé postavy ze Zeyerových knih. Jak možná chtěl, vytvořil tímto způsobem jakési romantické zákoutí, které mnozí minou, kam se však odedávna chodilo a ještě snad chodí na rande. To jistě, avšak třeba taková Heda Bartíková si zde s Vladimírem Páralem údajně žádná dostaveníčka nedávala, když spolu ještě a po celý dlouhý rok pracovali na knížce Profesionální muž. Ba ji to ani nenapadlo, jak mi prozradila. Avšak vyprávěla, že se ke zdejšímu jezírku odbíhala slunit, když co sličná osmnáctka brigádničila v ne tak vzdáleném Technickém muzeu.

Měl jsem mít ten den ještě příjemnou schůzku s jedním malostranským patriotem a teprve před ní, když jsem seděl na lavičce u parníky přeplněné Vltavy a pozoroval labutě, jsem si zničehonic a trochu šokovaně uvědomil, co vše jsem bezpochyby zanechal na židli v restauraci U Templářů. I satany! Ach, mám tam jít? Anebo rovnou běžet? Ale není už čas.

Absolvoval jsem tedy jen za lehké nervozity vícehodinovou návštěvu a teprve pak vstoupil na Malostranském náměstí do tramvaje a zamířil zpátky k počátku tohoto banálního příběhu. A když jsem vystoupil z elektriky, kráčel jsem Vítěznou ulicí navenek vítězně, avšak vevnitř jako oukropeček. Koukám: před restaurací stojí mladý, italsky vyhlížející číšník, a sotva mě zmerčil, zmizel. Tu bundu mi tím pádem dosti vítězně podával už v momentě, kdy jsem do jeho království vstupoval. „A filmy?“ broukl jsem k němu trochu nevěřícně, ale rozhodně nikoli podezíravě. Ten hoch se obrátil ke stolu s perfektním ubrusem, u kterého jsme o mnoho hodin předtím s Hedou poobědvali, a zamířil s jistotou rovnou k inkriminované židli, sehnul se a veškerá DVD na inkriminovaném potahu opravdu ještě spočívala.

Proč bych popíral, že bych mu nejradši věnoval milion (pusa, ta mě nenapadla)? Ale nechtěl nic, i přislíbil jsem alespoň, že se zajdu zas najíst. Už bez čertů, i když třeba opět s dámou.