Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POVÍDKA: O myších, kočkách – a lidech…
Sama nikdy nezanechala ničeho – a hlavně už vůbec ne odpouštění. Zjistila celkem záhy, že je to nezbytné, aby život vydržela. I se stařečkem. Někdy býval opilý a omlouval si to výjimečností toho stavu (jednou za týden). To nebýval hodný. A ty jeho podivné názory na svět! Úporně obrátil právě jednu z posledních hrud a znehybněl: „…podívej, myška –“ Dle nějakého neznámého fyzikálního zákona zůstalo tělíčko ležet na povrchu rýčového výřezu z těla země, bezmocně na hřbetě vypjaté, jen zadní nožky marně pádlují do prostoru. „Má poraněnou páteř,“ tiše řekla babička. Dědeček chvatně zvířátko nabral na rýč a u plotu mu daroval smrt - s úsilím znatelně větším, než bylo zapotřebí.
„Byla letošní –“ řekl poněkud bledý, zbytečně. Dílo mu teď zhořklo, konečnost života visela tu, čas na zahradě se zastavil. Jsem přecitlivělý, pomyslel si. Když ale čas stojí, člověku je přece teskno…
Čas světa běží ale nezávisle na tom, čím byl, je či bude tu i tam obtěžkán - každý den znovu všechno vzniká. Přesto ale na druhé straně někdy trvá roky, než se zopakuje myšlenka, vzpomínka, šance, příležitost. Jindy ale – a v tom je čas nevyzpytatelný - se jeho účet uzavře ještě v ten samý den. Jak je to možné?, říká si člověk a čím je starší, tím víc se podivuje nad spletitostí cest osudů lidí, zvířat a vesmíru…
Večer bylo už chladno. Tulili se k sobě u krbu a poslouchali dech toho druhého. Pak šli spát – došlo k tomu tak, že stařenka meditaci ukončila rázným zívnutím. Bylo to velice dávno, co museli spát každý s jinými, dumal – jak klikaté byly jejich cesty toutéž časokrajinou, než se, ač se už zamlada téměř dotýkaly, konečně střetly v jasné vzájemné křižovatce – kdo potkal vlastně koho? Nebyl to nakonec jeden a tentýž, sám v iluzi svojí mnohosti? Od té doby táhnou provaz jedním směrem. Ale, jak stařeček povídali, bylo to tak dávno, že už jim to jaksi splývalo se zvedáním sukýnek děvčatům na devítiletce, s bouráním borců na sportovce, se snídaní od mámy… o takových věcech už se jim ani nezdávalo – krajiny snů měli teď pokojně nenáročné, bezpečné… Dbali toho bedlivě. Konečně, říkali. Proč, rozebíral věčně pro sebe zase stařeček…
Probudilo je intenzivní „mňau“ za oknem – byl zrovna úplněk, takže jasně viděli, jak po zápraží hrdě kráčí černá kočka se čtyřmi koťaty. „Já chci kočičku –“ ujelo stařence postaru, zatímco fascinovaně zírali, jak si divoká šelma odvádí mláďata kamsi k lesu. „To je ta kočka, co jsme ji na jaře vyháněli,“ s nechtěnou ironií ujelo stařečkovi a napadlo ho, že ďábel je bezesporu krásný...
To bylo totiž takhle: v dřevníku, ale i ve větvích smrku u sklepa se tenkrát uhnízdili kosi. Manželé dychtivě chodívali nahlížet do hnízd na bezmocné opeřence; ti druzí vyletěli dříve, dřevník stále ale ještě hostil hladová mláďata, která slepě nastavovala zobáky pokaždé teď už i, když se stařečci nad hnízdem bázlivě shýbali. V okolí začal ale bloudit černý nepřítel; byl si svojí divoké síly vědom: drze polehával poblíž a ani dědečkovo štědré kamení nerespektoval na vzdálenost větší než malou. Nikdy se lidé nedozvěděli, vyletěla-li nakonec mláďata do světa, anebo do chřtánu dravce…
Půl roku poté stal se tu tak znenáhla z nepřítele chráněnec – na terase nacházela stará teď každý večer hojnost pro sebe i potomky. Ať dědáčci počítali ale, jak počítali, byli jen tři. Záhada se objasnila za tři dny: dědeček se rozhodl navézt na terasu první várku dříví na zimu. Vytáhl kolečka a zamířil ku dřevníku. Za minutu byl už u babičky s očima navrch hlavy: „To čtvrté tam spí ve dřevníku! Vem honem salám, běž za ním a dones ho!“ Nedala se stařenka dvakrát pobízet. S cigaretou nervózně podupával v závětří a cosi si drmolil. Kouřil výjimečně, jednou za týden, to vždycky když se uvolnil – teď však jaksi věděl, že výjimka z výjimky je právě namístě, ať už jako rituál či rituál. Nevezmeš nadarmo, zahryzlo ho nicméně, čím ho v dětství bili. Schoulil se do sebe, neboť toto již ve svém věku znal. Babička přišla bledá – „je mrtvé.“
Když čas stojí, člověku je teskno. Rýčem zase už ukrajoval kousky z těla země – tentokrát za plotem, u lesa. Budeš tu mít klid, myslel černému tělíčku, nataženému ve své hlíně, jako by jen usnulo. A co jiného je koneckonců smrt? Nezbytná náležitost – ze všech stran. Sám klid jaksi pocítil, až když na hrobeček umístil placatý kámen. Všechno je jen vznikání a zanikání. Důležité je memento, jež člověk z Platónova světa přechodně vychytá myslí – jak lépe je na tom než ta myš s kočkou! A přece oni chtějí žít stále, na rozdíl od člověka, aktuálního běžce s pochodní evoluce na této planetě… A tak musí neustále odpouštět, aby život vydržel – sobě, partnerovi, rodičům, přátelům, světu. Pomyslel na babičku – Bože, nechť zemřeme jak Filémón a Baukis…
Pohlédl na stromek u kamene – splnil bych mu přání? Kdybych mu rozuměl, jistě… - stačí to? Jakýsi domorodec kráčel prý po pláži, kam příliv nemilosrdně vyvrhnul právě miliony hvězdic. Občas nějakou zvednul a hodil do moře. Proč to dělá, když tu stejně nespočet ostatních bídně zhyne, ptal se ho jakýsi turista. „Tyhle ne,“ usmál se prý muž.
Steinbeck si na věčnosti literárně povzdechnul, jak marné kolikrát plány myší a lidí bývají. A inu, často tomu pohříchu opravdu tak je, že neštěstí nejen že po horách nechodí, ale po lidech rádo zato putuje stejně jako ty sudičky ve skupinách – a tak už marně na terase miska se žrádlem každý večer vychladala. Máme po kočkách, suše za pár dní konstatoval stařeček a připadal si suchý jak statistik, jímž ironicky byl vyučen. Jedna spí za plotem pod kamenem, ostatní běhají po světě, nevděčné. Chtějí žít. Myši mají rej, lidi mají po kočkách i po ptákách. Není život ironie?, dumal.
„Já chci kočičku,“ připomněla se ale jednou takhle zvečera babička. „Už vím, odkud ji dostaneme,“ doplnila, a tak pozítří jeli do jedné vzdálené vesnice pro – hned dvě mindy, bílé jak paže sobě ne nepodobných panímám z nížin, odkud pocházely. Za týden už bydlely venku a miska zase od té doby nevychladla nikdy…
Čas běží, dumal stařeček, když sledoval jednou na terase stařenčina záda, jak dávala kočkám do misky. Vlastně je to ale stejné, jako by stál – cokoli, ať už se to stane nebo nestane, jako by tu už předem bylo. A co víc, to co je, samo o sobě přináší přece svojí pomíjivostí jediný punc originality – žádný strom není stejný. Vlastní běh času je už jen jako ten vítr, který je nezúčastněný – o čem by si asi tak povídali Newton s Platónem? Zašel do obýváku, rukama projel světlou řadu hřbetů přes celý regál knihovny. Hleděl přitom oknem na lesnaté stráně na obzoru, holé už nyní jak studená poušť, a v knihách viděl stromy. Vítr stále ostře pofukoval, pozdní podzim sevřel přírodu do údělu nevlídnosti. „Všechno je jenom jednou,“ začal mu náhle v hlavě zpívat Václav Neckář. Příběhy, písně a balady, pomyslel si stařeček. Ano, jak všechno vzniká a zaniká, stále to jaksi všechno ve všem je, ale přitom ještě není, a už … - zase není. A přitom je – teď, tady, a už nikdy. Všechno je jenom jednou. Jen ta příroda je pro nás pořád, ač v ní není nic, co by pokaždé nebylo jen jednou…
Jen jednou byl zase další jeho den s babičkou, a ještě další, a ještě, a stařečkovi bylo za to dobře. A pak jednoho večera vyletěla náhle babička z gauče k proskleným dveřím na terasu a vzrušeně hlásila, že „s holkama“ je tam jakési černé kotě. Stařeček vzpomněl si nejprve na kámen u lesa a už se horlivě hnal k oknu - “počkej, vyplašíš ho!“ zvolala stařenka. Teď však viděl už i on – čertík délky sotva poloviční co ty dvě o půl roku starší panímámy, už se dere k misce. Zase ten placatý kámen za plotem – a tady život, co chce žít. A bude, tenhle ano. „Dáme mu mléko,“ řekla stařenka, a už se radostně žene do lednice. Srdce starého muže zachvátil teď onen vzácný bezčasový pocit, který zoufale si snažil udržet, stranou všech slov…
