7.12.2019 | Svátek má Ambrož, Benjamin


POVÍDKA: Nyny (I)

17.11.2006

aneb Muž, který se naučil mluvit slušně se zvířaty

Zívající Nyny strčil pod parapet staré plastové umyvadlo s pískem a pootevřené okno otevřel o trochu víc. „Tady máš vécé,“ řekl, “a kdybys chtěla na vandr, hupni oknem.“ Když na sebe navlékl i potrhaný, památeční vatový kabát, shýbl se ke kočce, aby ji pohladil. „Nyny, Miči, nyny. Až spořádáš granule, dostaneš delikatesu. Hm? Maso. Hm?“

Nyny, vlasatý a třebaže ne starý, s obličejem neobvykle vrásčitým, takže jsi měl dojem, že stojíš před výtvorem rytce, mluvil se zvířaty velmi, velmi slušně. Takřka uctivě. Ale nemysli si, nebývalo to tak vždycky...

*

Do chovatelské firmy nastoupil rovnou z léčebny. Nejprve byl v protialkoholní, kde ovšem přišli na to, že si i píchá, a zatrhli mu to. S depresemi skončil v léčebně psychiatrické. Zkejsnu tady nafurt, dovtípil se, když se přešoural půlrok; a tak začal Nyny lhát. „Kdepak já, a sebevražda. Chce se mi žít,“ vymýšlel si. Nebo: „Líbí se mi arteterapie. Chtěl bych už domů...“ Jindy také: „Bejt na světě je fakt krásný...“

Když začal chodit na ranní rozcvičky, když byl v dílně vždycky nejdál s výtvorem, když se hlásil na dobrovolné služby do umývárny nádobí a vracel se včas z vycházek, aniž se napil prazdroje..., začali mu doktoři věřit.

To ve firmě valný dojem neudělal.

Kdoví jestli vyléčený alkoholik a feťák, pravidelný „zákazník“ psychiatrické ambulance požívající ráno zoloft, atarax a prothazin, v poledne zase atarax a večer solian a prothazin, ten nemohl doufat, že ho přijmou jako rovní rovného. Nečekal to ani. Byl ošetřovatelem telat a oni o stupínek výš - ošetřovatelé dojnic. Nezajímalo je, jak se jmenuje, lhostejné. Byl prostě „kolega“.

Jeden týden ranní směnu, druhý týden odpolední, tahal Nyny vozík s konvemi zředěného mléka. Než dorazil k výběhům s telaty, musil přes zastřešenou přípravnu. V hoře sena se tu zabydlily polodivoké kočky a všechny mu nedůvěřovaly, všechny ho obcházely obloukem - jen jedna ne: černobílá, umňoukaná, přítulná kočička, otírající se ošetřovateli telat o lýtka a blaženě přitom vrnící.

„Odprejskni, nebo tě...!“ Pokaždé zvířátko odkopl.

Přesto k němu přiběhlo dalšího dne znovu.

No co? Opět je odkopl.

Jeho den byl smutný, trudný. Organismus ztlumený léky a přemáhající chorobnou úzkost blížící se panice, nežil, ale živořil. Utrpení existovat. Nyny nechodil - šoural se, nesmál se - tvář obtisk z obrazu nuzáků, mhouřil oči - neštěstím se jenjen rozplakat. Už zase myslil na smrt. Myslil na to, jak to udělat.

Mléko z konví vyléval do dřevěných korýtek, z kterých lačně pila telata. Kdykoliv jim nastlal suchou slámu, zvířata poskakovala a vyhazovala zadními s takovou vervou, že to ošetřovatele upoutávalo. To mě podrž... Ta radost ze života! Ta chuť žít! Jančit! Předvádět se! Neviděl nikdy nic podobného...

Jednoho dne tak stál a pozoroval ten tanec malých rozdováděnců, když projel kolem traktor a pod jeho koly zhasla kočka. No pravda, právě ta přítulná, ta upovídaná, ta neodbytná. Možná... možná právě běžela k němu, aby prohnula hřbet a otřela se mu o nohy. Kdo to ví...?

Ten kontrast rozradostněného života a náhodné smrti muže zasáhl. Nebyl zdaleka otupělý. Mrzout ano - ubitý léky ano - ztrápený každodenní nekonečnou úzkostí ano, umouněnec bez perspektiv ano -, ale ještě ne bezcitný. Ještě ne cynik.

A tak klouzal pohledem z mrtvého tělíčka šelmičky na vitální rituál spokojených telat a nemohl to neudělat: chopil se lopaty a nebohou kočku pohřbil.

Na tu příhodu myslel celý zbytek dne a také několik dní potom.

Milý čtenáři, myslím, že se shodneme: Nejvýznamnějšími momenty života jsou ty, které nejprve odbudeme mávnutím ruky. Čas jim pak přidá na souvislostech a na smysluplnosti. Nyny myslel na kontrast života a smrti; a nejen na to - najednou mu bylo líto všeho špatného, co kdy napáchal. Že pil a zbil svou ženu. Že prohrál v kartách mzdu za celý měsíc práce. Že zruinoval sporožirový účet, jen aby si mohl píchat. Že u rozvodu lhal, jak jen to šlo. Že udělal ostudu své dceři. Najednou, zčistajasna se styděl. - - -

... Ale ráno ho čekalo překvapení: v přípravně pobíhalo černobílé kotě, docela malé, docela bezmocné. Co ho vyhnalo z bezpečí v seně? Po celou ranní směnu po očku pokukoval po neohrabaném stvořeníčku po půlcentimetrech se šourajícímu přípravnou a naříkajícímu stále hlasitěji a stále nepřetržitěji. Na konci směny Nyny pochopil: Kotě patří včera přejeté kočce a má hlad.

Milý čtenáři, o ošetřovatele, nemocného, opuštěného, do sebe uzavřenéhonuzáka, prožívajícího své dny na rozhraní povinnosti žít a svádivé touhy ukončit zbídačené existování, bude od této chvíle náš zájem intenzivnější. V temnotě ošetřovatelova dne se totiž zablýsklo: to se v muži ozvaly city. Nyny - fyzicky odepsaný mátoha - není duševně mrtev. On v sobě má to nejdůležitější: soucit!

Byla právě středa. Nyny ulil mléka do plastové misky a smočil koťátkův čumáček v bílém elixíru života. Kotě nepilo. Naříkalo.

Byl čtvrtek. Nyny ulil mléka do plastové misky a smočil v něm koťátkův čumáček. Kotě nepilo. Naříkalo.

Byl už pátek. Nyny ulil mléka do plastové misky ... Drobeček nepil. Vyčerpaně chraptěl. Tehdy to muž řekl poprvé: „Nyny,“ zvedl kotě a položil si ho na hrudník, „nyny.“

Ošetřovatel dojnic, který šel kolem, se zakřenil. „Co tu ještě děláš, Nyny? Máme padla.“ Poprvé neřekl kolego.

„Pojď,“ řekl muž kotěti. „Půjdeme domů. Mám tam takovou věc - z tý budeš pít. Pojď. Nebo umřeš.“

*

„Nejdřív telatům, Nyny, potom kočkám,“ poučili ho, když přišel do práce, a chichotali se. Už je jedním z nich.

„Žádný strach - dostane se na každýho. U mě nehladoví nikdo,“ řekne šťastně: přece už někam patří, i když rozvedený, i když z léčebny.

V přípravně přibylo koček. Každá příbuzná s každou. Mámy, tety, bratři a sestry, sestřenice a bratranci. Nyny ulil do dvou širokých misek, to aby bylo dost pro všechny, a nalámal do mléka staré housky. Kočky se seběhly do jedné, pustily se do mléka a nechaly se hladit. Nebývalá změna! Před časem však Nyny dokázal ještě víc...

*

Položil kotě na gauč, na kterém - schoulený do klubíčka jako ta kočka - přežíval nejhorší okamžiky deprese. Otevřel zásuvku otlučeného kuchyňského stolu. Byla tam. Věděl, že tam je - a rozhodl se ji použít. Injekční stříkačku - schovanou pro případ, že si bude zase píchat... (Nač se nechat donekonečna deprimovat tím pitomým světem...? Vždyť to nemusí být...! Vždycky je řešení...!)

Rozhodl se ji použít a naplnil stříkačku mlékem...

Kotě nepilo.

*

Když se v přípravně seběhly kočky docela všechny, bylo jich jedenáct. Společenství mající svá pravidla soužití a svorně sdílející rozmary počasí, bitku dešťů i kopinatou výheň slunce. Občas se mezi ně přikradla kuna, ale byla velmi plachá, jakmile se Nyny objevil zpoza kravína, hbitě se vytratila.

Nyny kočkám už rozumí.

Bílá s černým pruhem na hřbetu se jmenuje Kačí. Černá Hančí. Kocourek Čiko. Nyny si dobře všiml: Aby kočka zareagovala, aby přišla na zavolání, v jejím jméně musí znít „čí“. I jeho kočka se jmenuje Mičí, a kdyby tenkrát nešel k veterináři...

*

„Pane doktore, nejedlo už čtvrtý den... Bojím se, že umře... Jeho mámu přejeli... Dal jsem mu pít ze stří-kač-ky,“ tady Nyny zadrhl, „ale nepolyká. Co mám dělat?“

„Co mu dáváte pít?“

„Kravský mlíko. Dělám na farmě.“

„Čisté mléko nemůžete. Je moc silné. Tučné, abyste rozuměl. Zřeďte mu ho vodou... Tady máte glukopur. Tím mu to oslaďte. Bude mít mléko jako kočičí.“

„Ježíši... Ježíši děkuju, pane doktore... Co jsem dlužen?“

„Nic. Když se bojíte, že umře.“

„- - - ?“

„Jiný by řekl chcípne.“

*

Když se kočky najedí a rozejdou za svým zájmem, k miskám s houskou nasáklou mlékem se slétnou hosté. Nejdříve vždycky straky. Dvě černobílé slídilky jako první přišly na to, že se jim tu nabízí obživa, o jakou v korunách stříbrných smrků, jírovců, lip a jasanů nezavadí, a bez váhání přípravnu navštěvují hned po rozednění. Po nich přilétne hrdlička. Po hrdličce vrabci a po vrabcích holub. Zbytek sezobnou slepice hedvábky z nejbližší chalupy. Nyny už nemyslí na smrt. Obklopil ho život a jeho duše, jeho duše pookřála.

Člověčina není vždy z těch dobře čitelných, a ani my jsme si proto nemohli říci všechno. Každé nejbizarnější tušení kohokoliv z přemýšlivých ovšem počíná z naprosté jistoty: Nyny mluví slušně se zvířaty.

(pokračování)



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.