Už přes rok bydlíme v novém domě, ale garáž je pořád plná krabic a beden, které jsme zatím nedokázali ani vybalit. Popravdě řečeno, ono se nám do toho moc nechce. Ne, že bychom věděli proč, naopak! My už ani nevíme, co všechno v těch bednách je, a tak nějak podvědomě se vyhýbáme tomu, aby nepřibylo dalších krámů. Však nová kuchyně z růžového dřeva je plná věcí, které nejen nepotřebujeme, ale vyloženě nechceme. Pod dřezem, v kterém myjeme nádobí, se nahromadily vázy a vázičky, které za všechna ta léta žena dostala kVánocům a narozeninám od dětí, ale i od příbuzných, a nevyhodila by je, ani kdyby jí za to platili. Já to chápu, ale neuznávám. Pod dřez by se daly umístit jiné věci, takhle jsme o to místo přišli, ale nemůžu nic dělat. Však jak se bránit námitkám ... přece bys nevyhodil tohle! To mi dal k Vánocům Tomášek, když mu bylo sedm let! A tohle je od tety Beth, co vloni umřela a odkázala mi ten botník, co teď používáš na nářadí v garáži...

Používám, to je pravda, ale jenom proto, že nevím, co s tím, a kdybych to vyhodil, tak mne má drahá rozcupuje na cucky, jako vyvrhele společnosti mne odvrhne - a za to, jak jistě uznáte, pořádek a volné místo nestojí. Tiše tedy trpím a cedím mezi zuby ... jestli pro nás schovávala tenhle krám celý život, tak umřela předčasně. Kéž by tu ještě ta stará semetrika byla!...

"Cos říkal?"

"Že už se nám sem nic nevejde a měli bysme něco vyhodit!"

Žena mě odbyla, že jede nakupovat a jestli něco nepotřebuji. Nic nepotřebuji, ujistil jsem ji, snad jen více místa ve skříních, abych mohl vybalit ty bedny v garáži. Teď, co náš syn odjel bojovat za západní civilizaci a svěřil nám do úschovy své auto, budeme garáž potřebovat na parkování a ne pro bedny se starým haraburdím.

Sotva žena odjela, vlezl jsem do garáže a otevřel první bednu. Byly v ní skleničky. Úhledně zabalené do starých zažloutlých novin, z kterých jsem vyčetl datum, kdy jsem skleničky balil. 1987! To jsme se stěhovali do Penrithu! Krindapána, už přes dvacet let sebou tuhle bednu vláčíme! Mezitím jsme si museli koupit nejméně dvě soupravy jiných skleniček... Vybalil jsem tedy skleničky z novin a seřadil na zemi vedle sebe. Byl to tucet obyčejných skleniček na vodu, ale dneska už tenhle typ nebyl k dostání.

Pod skleničkami bylo album fotografií z doby mnohem dřívější. Převážně se v něm vyjímaly mé děti, ale bylo tu i pár fotografií z dob, kdy jsme jezdili s dětma na tramp. Jezdili jsme na Colo River a byla tam tehdá slušná parta Čechů, která dobře zpívala, takže se u večerního ohně nenudila ani moje česky neznající žena.

Na jedné fotografii byl Pepa. Zastavil jsem se u ní a zasnil. Pepa byl moc fajnovej kluk a jestli někomu něco záviděl, pak jen děti. Prostě se štěstí na něj a na tu jeho neusmálo, a tak se rozhodli zajít k doktorům o pomoc. Nejprve ona a když byla shledána zdravou, tak šel Pepa. Po něm samozřejmě chtěli sperm count, čili vzorek semene. Doktor mu vysvětlil, proč to chtějí a jak má rychle přiklusat s ještě teplou skleničkou v podpaždí (kvůli teplotě) a že vedle na to mají zvláštní pokoj. Tam mu s tím problémem pomůže sestřička. Pepu to naladilo na nejvyšší míru spokojenosti, páč si to pomáhání od sestřičky vysvětlil po svém. Takže se vedle ani moc nezajímal o hromadu časopisů Playboy a Penthouse, která ležela na stole k usnadnění výkonu. Místo toho se prostě rozvalil v křesle a s potměšilým úsměvem plným spokojenosti sestřičce naznačil, že je připraven darovat požadovaný vzorek. Kdyby ho jako chtěla vydojit ... Sestřička nejprve zbrunátněla v obličeji, pak ho seřvala a nakonec vyhodila z pokoje. Nešťastný Pepa se motal dlouhými nemocničními koridóry, až narazil na veřejný záchodek a vědom si toho, že na jeho vzorek čeká doktor, vlezl si do prvního kubiklu, který byl volný. Bohužel, dveře u těchto záchodů začínaly poměrně vysoko /někde u kolen/ a končily sotva nad hlavou sedícího. Takže když byl Pepa v nejlepším a celkem náhodou se podíval nad sebe, tak uviděl hlavu nějakého dědka, jak se na něj dívá přes dveře...

Prý na dědka zařval "I am doing it for a medical purpose!" (Dělám to z medicinskejch důvodů!), ale jestli mu to dotyčný uvěřil, jsem se nikdy nedozvěděl...

A pak jsem snil a vzpomínal nad albem, ba i pivo jsem si dal a čas tak krásně plynul...

Otáčel jsem stránky pomalu a narážel na skvosty, které už má paměť dávno zapomněla, a nakonec jsem narazil na fotku krásného Pavlíčka. Pavlíčkovi dala přezdívku "krásný" snad sama příroda. Prostě chlap fešák, jak má bejt, a to přídavné jméno jsme všichni jenom šeptali, aby se ten hezkej kluk nerozčílil, protože prát se uměl. Tmavej typ, čistě vyholenej, protože vousy nesnášel. Ten když někam přišel, tak místní chlapi skřípali zubama a přestávali pít. Dámy naopak pily jak nepříčetný a neustále se usmívaly.

Jenže tenhle typ to v životě nemá lehký. Chlapi se s ním moc nekamaráděj a když už, tak ho nezvou domů. Dámy na něj naopak letí (a vždy letěly) v celých hejnech a Pavlíček nejen že nemusel nikdy nic dobývat, ale naopak si mohl vždy vybírat, kterou se jako nechá dobýt. Nikdy nemusel krásně konverzovat, společnici bavit, zaujmout... prostě ukecat! Tak, jak jsme my ostatní smrtelníci zvyklí! A když nám to kecání zrovna nešlo, tak jsme končívali jako Pepa, i když teda bez skleničky ...

Ne, ne! Krásnému Pavlíčkovi stačilo se na dotyčnou unyle podívat a nastavit svou tvář do světla. Jenže to má i své nevýhody. Takový kluk se nejen nenaučí konverzovat a být vtipný, ale ani rozumu nepobere, protože nemusí.

Jednou se krásný Pavlíček nechal zlákat recepční-informátorkou v nemocnici a ta ho hned vláčela k ní domů. A tam, když byli v nejlepším, tak milá informátorka dostala infarkt a složila se mu k nohám. Pavlíček tedy zvedl telefon a zavolal emergency, což jsou v Austrálii tři nuly. Tam na něm ovšem chtěli adresu. Tu Pavlíček nevěděl, a tak musel vyběhnout jen v trenýrkách před dům a ptát se procházejících: "Prosím vás, jak se jmenuje ulice, v které se nacházím?" A když tu informaci od udivených chodců konečně nahlásil do telefonu, musel na ulici znovu, aby se podíval, jaké mají číslo domu. Pak se oblékl a čekal před domem, jak mu saniťáci nařídili. Milenku přikryl dekou, tak jak byla na zemi, a když konečně sanitka přijela, strašně se mu ulevilo. Bohužel jen na chvíli, protože dotěrní saniťáci chtěli vědět, jak se dotyčná jmenuje. To Pavlíček nevěděl.

"A co dotyčná dělala, když dostala heart attack?"

"My jsme.. se spolu.. prostě jsme si povídali," koktal nešťastný milenec, načež saniťák sundal z nahé ženy deku a dodělal Pavlíčka poslední otázkou: "Vy jste manžel?"

Před garáží zastavilo auto a vylezla z něj moje žena. Zavřel jsem album a ostýchavě se k ní vydal. Nemám rád, když druhý pracuje, zatímco já si lenošně sním.

"Pojď se podívat, co jsem sehnala na ´garage sale´!"

Přistoupil jsem zezadu k autu a moje žena pyšně ukázala na krabici od jablek. Vyjeveně jsem se díval na její obsah. Bylo v ní dvanáct přesně stejných sklenic, které jsem před několika hodinami vybalil z naší krabice.

"Stály jen 50 centů kus," šveholila žena, "a cos dělal ty?"

"Nebudeš tomu věřit," začal jsem pomalu ....