Do poloprázdné dopolední tramvaje nastoupila velmi dobře oblečená paní s neméně slušivě oblečenou asi čtyřletou dceruškou. Dívenku opatrně posadila na místo za sebou a na klín jí položila noviny. Malá slečna začala hned mamince před sebou předčítat. Hodné dítě. Vzdor svému věku četla úžasně rychle, naprosto plynule, takže vzbudila pozornost cestujícího publika.

Na titulní stránce deníku byl zřejmě obsáhlý článek o dvou kuřátkách a kvočně. Z hlediska zpravodajského šlo nejspíš o událost značně komplikovanou. Kromě kuřátek a kvočny v ní totiž vystupoval i nevychovaný pes bez obojku a bez košíku, aby do děje náhle vstoupil jakýsi Vojta, na kterého se hněvá rokycanská babička, že chce pořád jen sedět u počítače, načež se redaktor plynule vrátil ke kuřátkům, mezitím nalezeným matkou kvočnou, zlý vlčák přišel znovu na scénu a byl odehnán, a všechno to mohlo na posluchače působit jako nespoutaná radost ze žvatlání človíčka, kterého tak dlouho učili mluvit, až se to konečně naučil a teď si chce získané dovednosti náležitě užít tím, že předstírá čtení z novin. Jenomže tak to vůbec nebylo! Malá dáma z novin skutečně četla, jak musel na vlastní oči vidět každý, tedy snad kromě několika chorobných podezíravců.

Holčička předčítala pozorně naslouchající mamince, a bylo zajímavé, že kromě kuřátek, kvočny, zlého psa, Vojty a nahněvané rokycanské babičky se na titulní straně deníku nepsalo vůbec nic o vraždách, korupci, názorech takřečených politologů a sociologů, sexuálních excesech, skandálních rozvodech zpěvaček, o nestydatě horentním výslužném všelijakých papalášů, o možném pádu vládního kabinetu a jiných podružnostech, dokonce se ani nespílalo panu prezidentovi, což všechno brali cestující tramvaje s úlevou a neskrývaným potěšením na vědomí.

Pak jsem, bohužel, musel vystoupit. Ale dřív, už vstoje, jsem pogratuloval mamince k tak výtečné čtenářce. Madam vstala a pravila: „Děkuji vám.“ Stiskla mi ruku v předloktí, naklonila se a zašeptala téměř neslyšitelně:

„Ona nevidí.“