Dodnes si pamatuji, jak jsem zkoprněl, když jsem Kamilku na louce poprvé spatřil. Můj ideál krásy, nejženskovatější ze všech ženských. Vzpřímený stvol, lístky lesknoucí se šťavnatou zelení a hlavně - fantastické drobné květy se sněhobílými plátky, vyčnívajícími pestíky, které si přímo říkají o laškování, a jen malé, nenápadné tyčinky. Nebyl jsem schopný od té rostlinky heřmánku odtrhnout zrak. "Kam to čumíš?!" ozval se vedle mě skřehotavý hlas. Povzdechl jsem a obrátil se zpět. Má zákonitá choť Sabina. Okvětní plátky ožrané, listy zaprášené, pestíky seschlé a kdoví, co bych viděl, kdybych dohlédl na kořeny. Zato oči jako ostříž a chování jak policajt. "Ničeho se neboj," špitl mi heřmánek Karel. "Počkáš, až pořádně zafouká vítr, Sabinu ohne tak, že nic neuvidí, a pak si užiješ." Karel je heřmánčí samec, kterému já dělám ženskou. Sice mám podstatně vyvinutější tyčinky než pestík, stejně jako on, ale od každé pořádné rostliny bez ohledu na pohlaví, se čeká, že zplodí aspoň pár semen. Šance se objevila pozdě odpoledne. Vítr zadul a já se rychle rozhlédl po včelách. "S-ss-ss," signalizoval jsem své známé - včele Belle a ukazoval listem směrem ke Kamilce. Bella pochopila. Celý jsem se zachvěl, když se kartáčky dotkla mých tyčinek a já jim předal ta nejlepší ze svých pylových zrnek. Bella přebzučela ke Kamilce a já, roztřesený extází sledoval, jak se můj pyl lepí na - vzrušením neuvěřitelně naběhlý - Kamilčin pestík. Uplynul rok a nastal čas sledovat, jaké se komu povedlo zplodit děti. Těšil jsem se, jací heřmánci jako buci vyrostou z mého pylu a Kamilčina semínka. Ale než jsem se dočkal, zažil jsem šok. Na místě, kam vítr zahnal semena mé Sabiny, vyrostla rostliňátka, která jako by z oka vypadla... Kamilce. "Kamilo, co to má znamenat?" zaúpěl jsem. "Snad ses nespustila s tou moji čúzou? Přece jsi jí nedělala chlapa?" Podívala se na mě jako na ufona. "A proč ne? Ty sis se mnou užil dost a co dělám se svými tyčinkami, ti může být jedno!" Čeho je moc, toho je příliš! "Karle, to si přece nenecháme líbít!" "Jo, takhle to dál nejde. Ženský jsou potvory do jedné," přizvukoval nejen Karel, ale i všichni ostatní samčí heřmánci. "Vykašleme se na ně. Dohodneme se se včelami, ať nás spářují jen mezi námi. A ten název heřmánek, ten ať si taky nechají. Zní tak žensky. Co takhle - heřman? Nebo herman?" A od té doby s heřmánkami nesouložíme a říkáme si - rmen!

Petrak.xf.cz