Několik let má žena pracovala jako zdravotní sestra na oddělení "Paliative care", česky by se snad řeklo na "Oddělení klidu", ale klid tam žádný neměla a nakonec jsem ho neměl ani já. Starala se o lidi, kteří měli nějakou bolest nebo dokonce umírali. Dostala auto a jezdila po okrese od jednoho nešťastníka k druhému a snažila se jim ulehčit jejich osud. Na to musí mít jeden nejen nervy, ale i odborné znalosti. Moje žena měla odborných znalostí a vysvědčení tolik, že kdyby si je nechala všechna zarámovat, tak jsme nepotřebovali obrazy. Jenže ani to ji neuchránilo od toho, aby nezačala pomalu podléhat vlivu svého nešťastného povolání a nezačala mi nosit všechnu tu bolest domů....

Zpočátku jsme si to ani neuvědomovali, protože etiketa jejího povolání jí nedovolovala, aby mi vyprávěla o konkrétních případech nebo snad své pacienty jmenovala. Mluvili jsme o její práci jen povšechně a až když šly děti spát. Jak však čas plynul a moje žena tu tíhu bolesti už sama nedokázala unést, začala se mi svěřovat víc a víc konkrétněji, i když jména konkrétních osob mi neřekla nikdy. Měla pro to svůj kód. Mluvila o tom z Kurrajongu nebo o té z Shane Parku nebo o motorkářovi. To byl bolestný případ. Stokilovej chlap, tetovanej, drzej a s rakovinou. Já měl hrůzu, že mi ženu znásilní, ale tou dobou už měl bolesti a potřeboval morfín. Žena mu jej píchala ve stále kratších intervalech a pak už mu jen vozila dávky, stále silnější a on si morfín musel píchat sám, tak často jej potřeboval, a nakonec se k němu musela nastěhovat jeho sestra. Ten drzej chlap úplně splaskl, měl 35 kilo a velkou bolest. Nakonec už neuzvedl ani injekční stříkačku, ale to bylo jedno, protože morfín už stejně nezabíral. Když umřel, byl to vousatý kostlivec, z něhož i po smrti žhnuly oči bolestí. Jiný případ byl Litevec Eugene. Toho jmenovat mohu, neb jsem ho osobně poznal. Eugene byl starý, žil sám, neměl rodinu a dostal mozkovou mrtvici. Dost se z toho vylízal silou vůle, ale na půl těla byl ochrnutý, tahal za sebou nohu a velice špatně mluvil. Když ho dostala na starost má žena, bydlel na svém pozemku v překrásném prostředí Yarramandi pod Modrými horami. Ten pozemek, jak jsem zjistil později, byla vlastně farma o stopadesáti akrech s kilometrem říčního břehu. Krása! Jenže tam nebyl dům. Eugene bydlel ve starém karavanu, do kterého teklo a kterému chybělo jedno kolo, takže ležel našikmo. Nebyla tam elektřina ani voda a moje žena musela Eugena dvakrát v týdnu koupat v malém rybníčku. Takže mě brzo umluvila a na víkend jsme jeli za Eugenem. Jezdil jsem tam pak z práce a karavan nejen vyrovnal pomocí cihel, ale i odizoloval od zatékající vody. S Eugenem jsem se spřátelil a párkrát přemýšlel o tom, že mu navrhnu, že bych na jeho pozemku postavil dům, kdyby mi pozemek odkázal, až zemře, ale nikdy jsem se neodvážil mu svůj nápad přednést. Když po šesti měsících zemřel, dotklo se mě to stejně, jako mé ženy.

A tak šel případ za případem a moje žena mi předávala bolest své práce, protože si tím ulevovala. Já jsem to věděl a bral jsem to na sebe jako chlap. Jako milující manžel, který to cítí jako povinnost, i když i mne to začínalo zmáhat. Většinou jsme leželi v posteli, drželi se za ruce a žena mi vykládala a já měl slzy v očích nad některými těmi osudy. A pak se stal ten nejstrašnější případ....

U Llandilo žila rodinka, která se živila pěstováním zeleniny na malé farmě. Každé ráno zde školní autobus vyzvedl jejich dvě dcery, kterým bylo dvanáct a sedm let, a odpoledne je zase přivezl ze školy nazpět. Jednou jim šla maminka naproti, dívenky ji uviděly a radostně se z autobusu rozeběhly přes silnici k mámě a Bác! Z protisměru jedoucí auto je přejelo. Obě na místě mrtvé před očima nešťastné matky!

Byly obavy, že to zoufalá matka neunese a že by si mohla sáhnout na život. Případ dostala na starost moje žena. Rok a půl jezdila dvakrát týdně na farmu a tam pomalu dostávala nebohou ženu z deprese. Tak si na sebe zvykly, že pomalu nemohla být jedna bez druhé. I já jsem si zvykl na noční vyprávění své ženy a přestal se stydět za slzy. U farmy vyrostly dva bílé kříže, dva symbolické rovečky plné krásných květin. Vždycky, když jsem jel okolo, jsem se dvakrát pokřižoval. Květiny byly vždy čerstvé a nádherné, jaké nedokázal vypěstovat široko daleko nikdo. A pak zaměstnavatel mé ženy usoudil, že je na čase, aby se farmářka rvala se svou bolestí sama. Rok a půl že je dost dlouhá doba na zhojení rány po jejích dvou holčičkách. Nejsem znalec, ale rok a půl jsem poslouchal svou ženu každou noc vyprávět, jak se věci mají, a tak jsem věděl, že se ta rána nezahojí nikdy.

"Jak to vzala?" zeptal jsem se.

"Obviňuje mne, že jí v tom nechávám samotnou..... to je ale normální," dodala žena rychle na mé povytažené obočí.

"Dneska měla u křížků nádherné růže."

"Já vím. Věřil bys, že květiny nenávidí?"

"Jednou mi řekla... Kytky, kytky! Nenávidím kytky! Kytky je všechno, co těm mejm holkám můžu dát....."

To mě zlomilo. "Prosím tě, já už dál nemůžu." vzlykl jsem, "najdi si jinou práci... ty kytky mě dorazily!"

"Asi je na čase," potvrdila žena, "ale já ráda pomáhám lidem, víš?"

"Já vím, ale najdi si něco, kde to tvý pomáhání aspoň občas bude mít happy end..."