22.10.2019 | Svátek má Sabina


POVÍDKA: Někdo tu chybí

28.10.2013

Pavel zapálí v ruce chomáč rezavé trávy, podsune ho pod připravené klestí a opatrně rozfouká nedomrlé plamínky. Z hromady vedle vybere nejtenčí větev, rozláme ji, a klacíky jeden po druhém klade na plápolající ohýnek. V rozdělávání ohně se mu z ostatních nikdo nevyrovná, podaří se mu to za všech okolností: za deště, ve větru i na sněhu; tedy nemá-li rozmočené sirky, jako tehdy v Rumunsku. Wolfi zprvu jen těžko skousl, že jej v této dovednosti někdo z mladších překonal, a tak si alespoň z Pavla s gustem utahoval: Kdo umí rozdělat oheň z mokrýho dřeva, uspokojí prej každou ženskou, takovýho šikuly se, holky, držte... Pavel se pokaždé jen rozpačitě usmíval, bylo mu patnáct, holky se chichotaly, jen Veronika ne; to už je dávno, čtyři roky...

Dnes je dřevo suché - od začátku srpna tu nepršelo; a Wolfi nemá na vtipkování náladu.

"Večeře!" rozlehne se planinou Janin zvonivý hlas; bosa, s nohama křížem sedí na celtě, kůži na chodidlech má zkrabatělou po celodenním pochodu, před ní leží vyrovnané namazané chleby. Wolfi s Radkem složí mapu, nad kterou se dohadovali o zítřku, a bez otálení uzmou největší krajíce. Filip s Kiliánem jsou už na dohled - škrábou se nahoru od potoka s čutorami naplněnými čerstvou vodou.

Ochladilo se; smráká se rychle a všichni sedí u ohně tak blízko, jak jen to jde, propocené košile nechávají uschnout na těle. Údolí Váhu zůstalo hluboko pod nimi, převýšení přes tisíc metrů s naloženými krosnami zmohlo každého a nikomu není příliš do řeči, koluje láhev rumu. Je větrno a kouř se plazí na všechny strany, hvězdy není vidět - snad hned první noc nepromoknou.

Wolfi si sundá odrbanou kšiltovku, která kdysi mívala khaki barvu, prohrábne si slepené vlasy a usrkne z plecháčku horkého čaje. "U ohně se odjakživa řešilo všechno důležitý," začne zamyšleně, "kam se vydat na lov, kde přezimovat, kdy zasít, zkrátka praktický věci, kterejm ale oheň dodával punc důstojnosti a závaznosti."

Radek obrátí oči v sloup a natáhne se k Janě pro poslední krajíc. Pavel si neklidně poposedne a dlouhým klackem rozhrábne oheň. Jana se přitulí ke Kiliánovi, ten ji obejme a políbí na čelo. Indiánskými moudry je Wolfi naposledy krmil, když jim bylo deset, pomyslí si Filip a rozhlédne se, kde skončila láhev.

Wolfi se odmlčí, pofouká čaj a pokračuje: "Když jsem vás starší vytáhnul z oddílu a začali jsme jezdit tak, jak jezdíme, nezávisle a v podstatě svobodně, jak jen to je v dnešní době možný, nepřemejšlel jsem o tom, že by to mělo někdy skončit. Je pro mě těžký, když vás tu všechny spolu pohromadě vidím, říct vám..."

"Jak víš, nejsme všichni, někdo tu chybí," pronese tiše Pavel.

"Pavle, no tak..." zamračí se Jana, "slíbili jsme si snad něco a..."

"Dobře, někdo tu chybí," přeruší ji Wolfi a úsečně se podívá na Pavla. "Jenže, jak správně podotkla Janinka, na něčem jsme se domluvili, má to svůj důvod, a proto to budeme respektovat. Všichni. Námitky?" rozhlédne se po ostatních. "Nejsou, fajn. Ale chtěl jsem vám něco sdělit a přejdu rovnou k věci: Stěhujeme se se ženou z Prahy. Nabídli jí místo i s bytem, pro mě tam je shodou okolností taky práce, takže je to definitivní. Sice to není žádná dálka, ale na pravidelný scházení se s váma na Pankráci to prostě už nebude. A ještě perlička: víte, proč prej manželce dali přednost před dalším uchazečem? Protože v životopise uvedla, že dělávala instruktorku na pionýráku, což si přebrali, jako že je angažovaná; aspoň takhle jí to řekla bába na kádrovým. Takže moje rada pro Pavla s Radkem: až dostudujete a budete hledat nějakej flek, nezapomeňte zmínit, že jste vedli v pátý třídě jiskřičky."

"Vždy připraven," zasalutuje Radek, a všichni až na Pavla se rozesmějí, protože odlehčení přišlo v pravou chvíli.

"Samozřejmě pokud nevlezete to strany, to by byla jiná liga," pokračuje Wolfi, "ale takovej vůl snad nikdo z vás nebude. Ale k věci: jste bezvadná parta, což jste obzvlášť po tom, co se stalo, dokázali, a já jsem přesvědčenej, že budete jezdit na vandry i beze mě, čímž neříkám, že se občas neobjevím, ale říkám jenom to, že od nynějška budu něco jako vzácnej host a že organizování bude muset převzít někdo z vás."

Radek se nahne ke Kiliánovi a zašeptá: "Ta jeho je ještě větší pinda, než jsem si myslel. Kdyby mu řekla, ať se nechá obřezat, on půjde a udělá to."

Kilián neodpoví, ale ozve se Jana: "Chci vidět tebe, chytráku, až budeš mít jednu místnost v bytě u rodičů a manžela, kterej je buď v práci, nebo se bifluje, nebo se tahá po horách s pitomcema, jako jsi ty."

"A nebo jako ty, kopretinko," uculí se Radek. "A manžela mít určitě nebudu, ledaže bys mi přenechala tady svýho kolouška. A vůbec, Kili," obrátí se znovu ke Kiliánovi, "nechybí jí něco, že je dneska taková podrážděná?"

Kilián vstane a přiloží naráz celou soušku, ta blafne a gejzír jisker vyprskne k nebi.

"Sakra, neblbni, vždyť se tady nesmí tábořit!" napomene ho Wolfi. Je rád, že se ho nikdo na nic neptá, protože po sdělení, že končí, se nepříjemných dotazů dost obával.

"Jen ať to fajruje," podpoří Kiliána Filip, "když jsme se s Kilim vraceli od potoka, viděli jsme hromadu medvědích hoven."

"To jistě, vy dva tak poznáte medvědí hovna," uchitne se Jana.

"Tys vlastně nebyla v tom Rumunsku," otočí se k ní Filip, "jinak by ses tak nepošklebovala. Kdyby tady byla Veronika..."

"Fi-li-pe," odslabikuje Jana a zní to jako poslední varování paní učitelky; Filip pokrčí rameny a udělá omluvnou grimasu. Uřekl se mimoděk, nechtěl to zas rozvířit. Ale copak se dá o Veronice nemluvit? Celá ta dohoda je pěkná kravina.

"No, tady v Rumunsku nejsme, zato jsme na chráněným území, a návštěva ochranáře je asi tak stokrát pravděpodobnější než návštěva medvěda, takže naši pyromani se budou krotit," uzavře debatu Wolfi a lokne si z láhve, která u něj skončila. Veronika tu není a oni to prostě nepřestanou připomínat.

Vítr se zklidnil a kouř stoupá kolmo nahoru. Kilián s Janou se vzájemně hřejí, s celtou přehozenou přes ramena připomínají dvouhlavou želvu. Pavel mne v prstech kožený řemínek s dvouhlavým hadem na sponě a jeho vzdorná tvář se v lesku ohně třpytí jako zlatá maska krále Agamemnóna. Filip smutně sleduje uvadající plameny.

"Vidíš, Wolfi," ozve se Radek. "Ty říkáš, že vlézt do strany je jiná liga, což máš asi pravdu, ale jsou lidi, který to maj nastavený jinak. Pro ně je tou hranicí třeba už Pionýr. Například tady Pavlík Šubrtů, kterej si s rudým šátkem, jak si všichni pamatujeme, vytřel prdel a na komanče nadává kudy chodí, to je charakter. Ovšem na zahraniční obchod se stejně dostal, jelikož jeho tatík dělá drožkáře tajemníkovi strany."

"Tos přehnal," vymrští se vztekle Pavel.

"Tak dost, kluci," chytne Wolfi Pavla za rameno a Radka zpraží pohledem.

Ale Pavel se umlčet nenechá: "A jak ses dostal na školu ty, Radečku? Protože tvůj fotr, pokud zrovna nesedí Na paloučku a neláme do sebe desátý pivo, buší ve válcovně kladivem do plechu. Nefalšovanej proletářskej původ je dneska už vzácnost hodná odměny, co? Na to oni maj čísla, kolik takovejch synů dělnický třídy musej přijmout, takže famílie Zachů ani rudou knížku nepotřebuje."

"To se nedá poslouchat," zakroutí hlavou Jana a pod celtou odstrčí Kiliánovu ruku ze svého klína, "jdu se projít, půjdeš se mnou?" Kilián přikývne a všechny oči se otočí za odcházející dvojicí, představujíce si Janu oddávající se ve studené trávě rychlému milování s nemluvným Kiliánem. Silueta páru splyne s tmou a mihotání ohně přitáhne pohledy nazpět; Radkův s střetne s Pavlovým, oba sebou cuknou jako dva psi na krátké šňůře.

"Víte, kluci," pokusí se Wolfi usměrnit střet, k němuž se už dlouho schylovalo, ale který ho svou prudkostí přesto zaskočil, "v tom je možná největší zhovadilost tohohle systému: podle mně jste se oba dostali na vejšku, protože jste nadprůměrný, ale každej, kterej se nedostal, bude stejně moct vykládat: no jo, to bylo jasný předem, jeho fotr vozí soudruha tajemníka a jeho fort je zasloužilej dělňas z Kolbenky. A nakonec ani vy sami nebudete vědět, jestli jste opravdu uspěli díky svejm schopnostem, nebo jestli za tím bylo i něco jinýho. Ale teď k tomu, jak se chováte: máme před sebou náročnej tejden a jestli v tomhle hodláte pokračovat, můžeme to rovnou zabalit. Takže teď vstaňte a podejte si ruce."

"Wolfi, neztrapňuj se, víš dobře, že tohle je zástupnej problém," procedí mezi zuby Pavel. "Se Zachem jsem skončil z důvodu, kterej všichni znáte. A s touhle naší partičkou zastydlejch táborníků taky - neměl jsem s váma vůbec jezdit, celá tahle akce je omyl, ráno si zabalím a zmizím. Proč jsi nemoralizoval, když Radek spal s Veronikou? Věděls to, jako všichni. Vám nikomu nevadí, že tu dneska není??"

"Tak ty si, Šubrte, nedáš pokoj," zařve Radek. "Ty budeš furt dokola mlít tu svojí mantru: spal s Veronikou, může za to, spal s Veronikou, může za to... Z jakýho titulu? Že s tebou chodila na plesy a do divadla a na Petynku a na Chmelnici?? No a? Myslíš, že jsem ji k něčemu nutil? A myslíš, že jsem jí něco sliboval? Tak kde bereš tu jistotu, že to udělala kvůli mně? Myslí si to tady ještě někdo jinej? Svěřila se snad někomu, že jsem jí nějak ublížil? No tak mi to povězte, nestyďte se! Hovno, že jo, Pavlíkovy dojmy. A co když to vůbec neudělala, ale někdo jí pomoh? Copak tohle se dá z toho, co dole seškrábli, vůbec zjistit? Kdybys jí každou chvíli netahal přes Nuselák pěšky - taková romantika, když ujede poslední metro, co? -, možná by tam nešla ani tehdy, jasný? Takže ty nikoho neobviňuj a dej se radši sám dohromady."

Radek domluví a hmátne po láhvi, třese se mu v ruce. Pavel beze slova vstane a vytratí se od ohně, cestou k bivaku narazí na Janu s Kiliánem, vracející se nazpátek. Jana se tváří otráveně, Kilián jde dva kroky za ní, takže nic nebylo.

Wolfi mlčí s bradou v dlaních; šlachovitý a vousatý Franta Vlk, který je všechny přitáhl k vandrování, prošel s nimi Poloniny, Pirin i Fagaraš, přepádloval s nimi na člunech deltu Dunaje, jejich Wolfi mlčí a vypadá bezradně; takhle se obyčejně chová v přítomnosti své manželky.

"Chtěl bych to nějak uzavřít," pronese konečně. "Nemyslím si, že by za to Radek nebo Pavel nebo kdokoli jinej mohl, ale zároveň jsme za to tak trochu zodpovědný všichni. Měli jsme poznat, že se něco děje, ale nepoznali. Pro mě byla jako mladší ségra a stejně jsem si ničeho nevšimnul. Jdu spát. Ráno se vrátíme na nádraží."

Zvedne se a vykročí nocležišti. "A ne abyste zase chcali do ohně," houkne ještě přes rameno.

"Seš v pohodě?" posvítí baterkou na Pavla.

"Jo, neměj strach."

"Tak dobrou."

"Je mi to líto, Wolfi."

"Mně taky," povzdechne si Wolfi, "a spi už," dodá konejšivě, nasouká se pod igelit a zapne spacák. Veronika. Potkává ji všude. Vídá ji za oknem tramvaje, když se osmnáctka loudá Nuselským údolím, míjí ji v metru na jezdících schodech, někdy ji zahlédne sedět v parku na Karlově náměstí nebo na schodech Svatého Ignáce, a v práci, když je sám, slýchá za dveřmi její kroky. Veronika. Když přišla poprvé k vlaku, byla to hubená vykulená holčička s klučičím sestřihem, která nemohla unést batoh. Ti dva tehdy nebyli o moc větší, ale její náklad si bez řečí rozebrali. Jak se za pár let změnili! Jak se změnila ona. Od ohně je slyšet smích. Měsíc nasvítil mraky. Wolfi zavře oči. Veronika. Rozpuštěné vlasy padající přes malá drzá prsa. Lasičí tělo schoulené pod dekou. Prý že tu dnes není. Ale je, nelze jí uniknout. Cítí vůni jejích paží a chuť jejích slin, cítí smělost v jejím pohledu, tak samičím, a hned zas dětsky důvěřivém. A bezbranném - proč si toho všiml tak pozdě? Takhle to nemělo dopadnout.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.