Neviditelný pes

POVÍDKA: Nejlepší tip pana Štajnfesta

4.12.2013

U vchodu na závodiště si pan Štajnfest koupil dostihový program, předložili jsme vstupenky ke kontrole a vmísili se mezi diváky.

"První dostih začíná za půl hodiny, tak bych si to tady prošel a zavzpomínal," prohlásil pan Štajnfest.

Šli jsme po trávníku podél tribun. Chladné podzimní ráno se svými mlhavými závoji nad nedalekou Vltavou bylo pryč, v poledne vykouklo mezi mraky pichlavé slunce a zdálo se, že odpolední vyčasení vydrží. Pan Štajnfest se zastavil a rozhlížel se. Na dnešní dostihy přišlo hodně lidí. Postávali, přecházeli sem a tam, také na rozlehlých betonových tribunách posedávaly početné skupinky, na lavičkách se utábořily rodiny s dětmi, nechyběly tu ani kočárky s nemluvňaty. Pánové s programy v ruce se začali shromažďovat u živého plotu, za kterým byla cílová rovinka závodní dráhy. Na hlavní tribuně se zaplnily lóže a zaleskly objektivy triedrů.

Hlasatel v amplionech zval návštěvníky k padoku, kde se můžeme podívat na koně, kteří poběží úvodní závod.

"Paddock je na stejném místě jako před sedmdesáti roky," konstatoval s uspokojením můj starý společník, kterému jsem chtěl po celý den dělat společníka já. "Jinak tu je všecičko nové. Tribuna bývala dřevěná, věž rozhodčích taky, sázkové přístřešky jsou zlikvidované. Kde teď sedí bookmakeři?"

Bukmejkři? Aha, jedná se o příjem dostihových sázek. "Asi támhle v kabinách nahoře, až pod střechou," ukázal jsem na tribunu. "Taky si vsadíte?"

Pan Štajnfest řekl, že zatím ne. Na hazard je času vždycky dost a on se sázením na dostihové koně nemá dobrou zkušenost.

"Ano, říkal jste - naznačoval jste o vašem panu otci, že byl nadšený turfman, že rozuměl koním a že rád a často navštěvoval tohle závodiště. Taky asi sázel, protože teprve sázka dává dostihu ten pravý šmak, jak uvádějí znalci."

"Samozřejmě, sázel, občas i vyhrál. A nutil moji matku, aby ho sem každou neděli doprovázela a dítě brala s sebou... To dítě, to klouče, to jsem byl já, bylo mi sedm."

"To mě zajímá," řekl jsem s tichými pochybami, "protože sedmileté dítě... Musel to být pro vás zřejmě velmi silný zážitek, když jste na ty dny dodnes nezapomněl."

"Však ona celá ta doba byla silný zážitek," řekl pan Štajnfest. "Mockrát jsem si ten den připomněl. Představte si červnovou neděli, píše se rok devatenáctset čtyřicet, bydleli jsme v Praze na Vinohradech, ta ulice dodnes existuje pod stejným názvem, Písecká, třetí poschodí: Maminka se od rána hádala s mým otcem. Nerozumím, proč se hádají, proč maminka pláče a nadává na pana Jodase. Slyším poněkolikáté od táty slovo Bolivie - to jsem znal, že Bolivie je stát v Jižní Americe. Taky se zmiňuje o hlavním městě... Lima se jmenuje, to taky vím, vím to z atlasu. Pan Jodas je taky Žid jako táta, z Chuchle pana Jodase vyhodili, protože bookmaker a židovství, to nejde v protektorátu Böhmen und Mähren dohromady. Matka nazývá pana Jodase Jidášem, myslí tím nějakého zrádce, maminka se bojí Němců a policie, protože Židi na koňské dostihy nesmějí. Žid nesmí ani do kina nebo do parku, já nesmím do školy, ale umím číst a počítat i psát. Nakonec otec slíbil mamince, že to bude naposled. Naposled pojedeme vlakem ze smíchovského nádraží, naposled se půjdeme podívat na koníčky, naposled si budu moct vsadit pět korun na vítěze.

V onu neděli moji rodiče a já jsme vešli na závodiště brzy po poledni, stejným vchodem jako dneska my dva. Pořadatelé tátu dobře znali, pozdravili, přáli hodně štěstí. Bylo horko, dusno, slunce žhnulo celé dopoledne. Koňský pach táhnul od vzdálených stájí. Táta nás usadil ve vedlejší tribuně, kde vstupenka k stání platila i k sezení na dřevěných ochozech. Mamince půjčil svůj dalekohled, já dostal limonádu. Vyhrávala vojenská kapela, protože hrabě Sternberg z Jockey Clubu v čestné lóži vítal ministerského předsedu Eliáše doprovázeného ministrem zemědělství. Slavnostní ceremoniál byl namístě, protože jako hlavní dostih byl na programu závod nejlepších tříletých koní na jeden a půl míle. Dřív se tento důležitý dostih nazýval "derby", to je anglické slovo - poučoval mě táta - ale teď jsme ve válce s Anglií, tak to nelze. Závod se koná pod názvem "Modrá stuha". Vítěz obdrží sto tisíc korun!

Než se takový závod odstartuje, jsou návštěvníkům koníčkové představeni v ohrazeném kruhovém paddocku. Abychom se přesvědčili, že tatínek vsadil u pana Jonase správně a že jeho sázka na pořadí koní v cíli je tutovka, šli jsme se tam taky podívat. Místo "tutovka" se tenkrát říkalo "samolitr". Podle tipu z Der Neue Tag měl zvítězit v Modré stuze kůň se jménem Korsičan, druhým v cíli měl být Jánošík a jako třetí v cíli byl tipován Safír. Podle tipu pana Jonase měl závod dopadnout úplně jinak: první v cíli bude vranka Orlice s jezdcem Williamem Lesliem a ty ostatní dva pošeptal tatínkovi jidáš Jonas, aby to nikdo neslyšel. Dostih je takhle tajně s německým ředitelstvím dohodnutý - dodal - mám to z džokejklubu vod kamaráda.

Mně se dres Williama Leslieho pranic nelíbil. Hnědý, bílé švy, černá čapka! Hu! To tedy ne! Mnohem líp vypadal dres jezdce, který sedlal koně s hezkým jménem Jánošík. Jockey Vrábel: celý bílý, modrý pás, červená čapka. Na toho, prosím, chci vsadit svých zasloužených pět korun, ano, Jánošík, kůň číslo čtyři, tříletý ryzák. Sázka "na vítěze". Svíral jsem bílý tiket s natištěnou čtyřkou, seděl jsem vedle maminky a pozoroval všechno kolem.

K večeru se nad Vltavou zdvihal ochlazující vánek. Modrá stuha byla odstartována jako předposlední dostih. Od startu vedla Orlice! Kukátka, dalekohledy, triedry - všichni s překvapením sledovali, jak před cválajícím houfem, s náskokem nejmíň pěti délek, jockey Leslie vede svou klisnu do první zatáčky. Po prvním kilometru se k Orlici přidal nebezpečný, rychlý a vytrvalý Korsičan. A v druhé zatáčce ji předbíhá! Těsně - ale předbíhá! Mezi davem diváků to zahučelo, začaly se ozývat povzbuzující výkřiky, skandování, volání... Dopředu se taky tlačí šestka - Safír! Jenomže v rovince před cílem zaútočil z vnější dráhy Jánošík, na distanci dvěstě metrů do cíle se ujímá vedení - a vítězí! Orlice doběhla za Korsičanem jako třetí.

Jánošík mi vyhrál devět korun. Jidáš Jonas zmizel. Prý si nakonec stačil zaplatit vystěhování někam do Ameriky. Táta na té Modré stuze prohrál hodně peněz. Nás nacisti vystěhovali z Písecké ulice do podnájmu Na Poříčí. Klavír a radiopřijimač značky Telefunken přitom zabavili... Konec znáte, o tom jsme si povídali nedávno."

Pan Štajnfest se odmlčel. V reproduktorech na stožárech zapraskalo. Hlasatel oznámil, že koně s jezdci jsou připraveni ve startovních boxech a první dostih začne za okamžik.

Ano, ten konec Štajnfestova vyprávění znám; nic veselého v něm není, to mi věřte.

© Petr Kersch, Děčín, prosinec 2013

petrkersch@karneval.cz



zpět na článek