Zdálo se jí o pěti liškách na jejich zahradě, které trhaly všechno živé, na co narazily. Na zemi ležel v tom snu jejich tříbarevný kocour s rozpáraným břichem a to břicho bylo plné kamení. Ale kamení má mít přece v břiše vlk, ne? Několikrát za noc se z hrůzného snu probrala, dokonce se ubezpečila, že se jedná jen o sen, ale hned zase spadla do toho hrozného masakru. Lišky už roztrhaly všechny slepice, dostaly se do králíkárny a už se vrhají na jejího milovaného králíčka.

„Ne,“ křičí, ale to už ji manžel budí.

„Něco strašného se ti muselo zdát, ze sna jsi vzlykala a naříkala! Určitě se bojíš o tu svou kámošku a pak se ti zdají špatné sny.“

Nějak se jí nechce vstávat, ten sen ji pořád tíží. Že by špatné znamení? Dnes má jít přítelkyně Kordula k lékaři na malý zákrok, třeba by se ta operace měla odložit? Ale ne, vyříznutí nezhoubné bradavice přece není nijak nebezpečná operace.

Vstává, něco málo zhltne k snídani, a startuje auto. Doprovází kamarádku do města, kde se má podrobit banální operaci.

***

Dalo by se říct, že Kordulu zdědila. Vyhovovalo jí, že má parťačku na dlouhé procházky. Prochodily spolu celé široké okolí.

Na jaře vyhledávaly slunná místa s kvetoucími jabloněmi, v parném létě dávaly naopak přednost stinnému údolíčku, kde podél potoku s průzračnou vodou stál jeden bývalý mlýn za druhým. Její rodiče si ještě pamatovali, když se v nich mlelo obilí. Teď se staly z mlýnů chalupy Pražáku. Ona se snaží vcítit do života mlynářských rodin v dobách z hlediska času ne tak dávných; ovšem z hlediska životního stylu vzdálených miliony světelných let.

Na podzim se spolu s Kordulou vydávaly na houby do místních hlubokých lesů, v zimě pochodovaly po zmrzlých polích a loukách; jakmile napadl sníh, začala sezóna běžkaření a to jí Kordula nedávala šanci; vždycky byla rychlejší!

Ani se nenadála a nejen Kordula na ní, ale i ona se stala závislou na Kordule. Byly nejlepší kamarádky, Kordula jí vždycky pomohla dostat se ze všech chmur a nepříjemností. Přestály spolu její úspěšný konkurz na ředitelku školy, nemoc vnoučka, těžký úraz manžela i rozvod syna. Kordula vždycky stála na její straně, vždycky!

***

Pacientku opustila v sterilně bílé ordinaci a zcela uklidněna ubezpečením mladých úspěšných lékařů, že kamarádku může ještě dnes odpoledne odvézt autem domů, vydala se na nákupy. V butiku na náměstí se jí líbily červenobíle puntíkované letní šaty, ovšem ta cena, tři tisíce korun, to snad nemyslí vážně. „Dojdu si raději do Radničního sklípku na oběd,“ rozhodla se,“ pak obstarám nějaké jídlo k večeři a bude pomalu čas vyzvednout Kordulku z péče lékařů.“

Jen si objednala svíčkovou na smetaně, začal drnčet mobil.

„Sakra, kde ho zase mám, já v té kabelce mám hrozně moc krámů. Večer to proberu a co není potřeba nosit pořád sebou, to vyhodím. No konečně, tady je!“

***

„Jak to, vždyť jste říkali, byli jste přesvědčeni...,“ vzlyká do telefonu. Jako bez duše platí oběd, kterého se ani nedotkla. „To přece není možné, to přece není možné....“

***

Večer nemůže usnout. Vybavují se jí stále další a další vzpomínky.

Jak její dcera přinesla domů v proutěném košíku béžové neohrabané štěně sotva osmitýdenní. „Je to border teriérka, nemá papíry původu, ale je určitě čistokrevná,“ chlubila se tenkrát dcera. „Budeme ji říkat Kordula!“

Pomalu spouští ruku dolů vedle postele. Je tam, pelíšek Korduly. Ještě ho nevyhodila, schválně ho tam nechala. Ještě tuto noc.