Neviditelný pes

POVÍDKA: Něco na hlavu

15.3.2008

(Z připravované novely)

Pan učitel Kompert - ano, Kompert, ten co mu v květnu žena utekla do Států - tedy : učitel Karel Kompert rozdal vysvědčení, pátá třída si nepotrpí na dlouhé kecání třídního, židle na lavice, hurá do šatny, a ve chvilce byli pryč. Kompert přešel k oknu, aby ho zavřel. Sluncem vyhřátý parapet sálal a na topolech před školou se nepohnul ani lísteček.
Prázdniny! Ve sborovně bylo veselo. Hlavně aby letos vyšlo počasí, loni prázdniny propršely. Chudáci na té Moravě. Ano, užít si sluníčka, les a voda bez dětiček, bez rámusu, žádné starosti.
"Kam vyrážíš, Karle? Promiň, musím balit, zítra jedu do Španělska, ale né, letadlem ne, kde bych na letenky vzala - tak ahoj a měj se hezky." Kolegyně se protáhla kolem Komperta, dvě učitelky u okna jí zamávaly.
Na rameno mu položil ruku ředitel. "Jak to jde, kolego?" - "Ujde to, pane řediteli." - Znali se deset školních roků, ale vykali si. Ředitel si potrpěl na odstup a Kompertovi to připadalo správné.
"Kde budete, kolego, trávit prázdniny?"
Komperta napadlo, že ředitel chce, aby ve škole přes prázdniny nějaký týden úřadoval za něj.
"Pravděpodobně doma, pane řediteli."
"Kdybych vás požádal, abyste - řekněme od patnáctého - nastoupil do kanceláře?
"Snad ano. - Myslím, že ano. Letos na cestování nemám pomyšlení."
"Chápu, snadné to teď nemáte. Díky, kolego. Samozřejmě, počítejte s odměnou. Před vánoci, peníze budou. Výborně. Patnáctého tedy zde."
Venku se mihotal vzduch nad rozpáleným chodníkem a na modrém nebi pár obláčků na západě.

*
V bytě byl chládek. Ráno stáhl žaluzie a zavřel okna. Chladnička bzučela. Seděl ve ztichlé kuchyňce se sklenicí piva v ruce. Prohlížel složenky, které našel dole ve schránce. Kromě placení nepřišlo nic.
Celé dopoledne myslel na matku. Byla středa, musí navštívit matku a není mnoho času - autobus přes město jede bezmála půl hodiny. Naházel do brašny oplatky s kakaovou náplní, sáček želé bonbónů - nic s čokoládou, než tam dorazí, rozteče se - krabičky s ovocnou šťávou, nové letní ponožky zabalené jako dárek. Zkontroloval necesér s holením, kolínskou vodu a ručník, z prádelníku vytáhl tričko s nápisem "Chains of Love" ušklíbl se a vzal na sebe jiné, bez nápisu. V předsíni zvolil místo bermud dlouhé kalhoty. Peněženku vsunul do postranní kapsy brašny, přidal k ní legitimaci a zavřel zip. Klíče nosil zásadně při sobě, od toho květnového maléru. Zastrčil je do zadní kapsy, vrátil se k prádelníku a vytáhl zmuchlanou bílou vlněnou lyžařskou čepici. V neopáleném kantorském obličeji objevil dvě nové vrásky kolem úst, vykulil šaškovsky do zrcadla oči a sešpulil rty. - Jako malý kluk - řekl nahlas, popadl brašnu, seběhl do přízemí a zamířil k autobusové zastávce.

*
Než dojde návštěvník k hlavnímu vchodu Domova důchodců, musí projít parkem s vysokými jasany a buky, kolem polovyschlého jezírka a přes zpustlé dětské hřišťátko se zrezivělým kolotočem pro čtyři děcka. Ve středu brzy odpoledne nebýval na hřišti nikdo až na pár mladých žen s kočárky u pískoviště, zaneřáděného od psů. Dnes, v první den prázdnin, tady bylo rušno : děti lezly po prolézačce, honily se, samý křik a vřískání.
Komperta zastavila u hřiště asi tak dvanáctiletá Romka. Vedla skupinku menších dětí Rozkročila se, ruce za zády, na štíhlém těle pánskou košili přepásanou jako rubašku a vykasanou vysoko nad koleny.
"Pane, kolik je hodin?"
Kompert se usmál. Znal tenhle úvodní ceremoniál od svých dvou romských žáků a věděl, o co půjde.
"Dobrý den, děti."
"Dobrý den!" pozdravila parta sborem.
"Vy jste učitel?"
"Jo, já jsem učitel. A jak tobě říkají ?"
"Gabriela. - Tihle - " mávla rukou za sebe, " - pro ty jsem Gábi. Vy nemáte hodinky?"
"Je půl druhé."
"A máš bonbóny?" dožadoval se chlapec o hlavu menší než velitelka.
"Máte bonbóny?" ozvalo se opět sborově.
"Jak víte, že mám v tašce bonbóny?"
"Bonbóny se nosí dědkům a bábám támhle. Každej tam nese bonbóny."
"Prosim, voni bonbóny nesmějí, kvůli zubům."
"Dejte bonbóny nám, my máme lepší zuby."
Vykřikovali jeden přes druhého a smáli se. Mezitím učitele obstoupili. Připadal si jak obklíčený poštěkávajícími vlčaty.
"Bonbóny mám, ale pro maminku."
"Budou jí bolet zuby po sladkým!"
Vysvětlil, že stařenka žádné zuby nemá a cucání sladkého jí dělá radost. Zdálo se, že děti to pochopily a že ho propustí, když náhle kluk, kterému zřejmě otrnulo, se přitočil k brašně, v okamžiku otevřel postranní zdrhovadlo a vytáhl bílého kulicha.
"Jé, dejte nám ji!" Než poberta stačil čepici vhodit mezi ostatní, Kompert mu jí vydrápl z prstů.
"Tu nedám, děcka, to je památka."
"Tak dejte aspoň ňáký peníze." zažebrala Gabriela.
"Kolik si představuješ, že dám?"
"Dvacet?"
"Ne. - Deset."
Mrkali jeden na druhého. "Jo, tak deset. Máte drobný?"
Měl, ale zapřel je, musel by pro peněženku do brašny, vyrazili by mu ji, začnou si přehazovat kořist mezi sebou a utíkat. Nahmátl v kapse desetikorunovou minci a vtiskl ji do Gabrieliny dlaně. Hlouček se rozestoupil.
"Na shledanou, pane učitel." - Neposmívali se trochu ? Dali se do běhu za Gábi a ztratili se v hlohových keřích svého královského hvozdu.

*
"Jsem ráda, že jste přišel, pane Kompert," řekla vrchní sestra. "Maminka se panu doktorovi nelíbila."
"Co se děje?" Postavil brašnu na podlahu v chodbě a otíral si kapesníkem čelo.
"Paní Kompertová má extrémně nízký tlak a skoro nic nám nejí."
"Řekli jste jí, že je dnes středa a že dnes přijdu?"
"Neřekli. Vaše matka skoro pořád spí."
"Ona vždycky po poledni si schrupne. Půjdu se na ni podívat. Něco mám pro ni na zub."
Šli dlouhou chodbou. Uklízečka vytírala linoleum a pach lysolu připomněl Kompertovi špitál, zlomenou ruku a lyže. Od té doby na lyžích nestál, žena začala jezdit do Kitzbühlu a Chamonix, běžkařům se smála, učila se anglicky a briliantový prsten - kde se vzal, tu se vzal - nosila veřejně.
Matka - stařena s vyzáblými pažemi složenými v klíně - seděla v křesle vedle rozestlaného lůžka a hleděla se zanícenýma očima ke dveřím. Sestra jí upravila na kolenou pokrývku.
"Máte návštěvu, bábi. Přišel váš syn."
Matka naklonila bělovlasou hlavu, ostříhanou nakrátko, a pozorovala Kompertův obličej.
"Přinesu židli." řekla sestra a Kompert se sehnul k matce. Přimhouřila oči. "Jseš to ty, Kadelo?"
"Dobrý den, maminko. Samozřejmě, vždyť máme středu. Něco jsem ti přinesl na ochutnání."
Sedl si vedle matky na donesenou židli a vzal její ruku do dlaně. Studené prsty, svraštělá pokožka na zápěstí, záprstní kůstky prosvítaly.
"Zase nemáš nic na hlavě. Takovou zimu."
"Není tolik chladno." řekl Kompert a vsunul jednu z oplatek matce do prstů. "Máme červenec na krku, začaly prázdniny a venku je vedro k zalknutí."
S chutí žvýkala. Smetl pár drobtů, které ulpěly matce na hrudi, zakryté noční košilí až ke krku.
"Co bylo k obědu, mami?"
S odpovědí stařenka nepospíchala. Žmoulala sousto a hleděla na synovu hlavu. Zanícená víčka se zachvívala, obočí měla hrubé a naježené. Kompert zachytil její pohled, vytáhl čepici a dal si ji na hlavu. Matka se přestala mračit.
"Dáme si...dáme si...černý kafe."
Nachystal trochu mleté kávy ze sáčku a přidal po kostce cukru. Upozornil matku, že jde za sestřičkami, aby mu daly horkou vodu.
Když se vrátil s kouřícími hrnečky na podnose, spatřil matku zhroucenou v křesle, se šedým stínem ve tváři, pootevřená ústa, paže visící bezvládně podél křesla - zdálo se, že nedýchá. -
Konečně - pomyslel si Karel Kompert - takhle sis to přála.

*
Sestřičky ji přenesly na postel. Sestra Olga zvedla staré paní nohy a druhá ošetřovatelka poklepávala zlehka na stařenčiny tváře. Průsvitná běloba v obličeji začala ustupovat narůžovělému odstínu. Kompert si uvědomoval, že nahé nohy své matky vidí takhle poprvé. Stehna připomínala spíše tyčky ověšené modrobílou kůží a v lýtkách vystupovaly obě kosti tak zřetelně, že mu připomínaly anatomický obraz dolní končetiny člověka. Obraz visel ve školním kabinetu devadesát let; měl inventární číslo jedna.
"Tak babi, podívejte se na nás! "
Víčka se nadzdvihla, zamžikala a opět se zavřela.
"Probrala se. Dobrý den, bábi, dobrý den! Proč nás takhle strašíte?" - Sestra Olga položila kotníky paní Kompertové zpět na postel.
"Myslel jsem, že je mrtvá." řekl učitel.
"Kdeže, bábi, viďte, žádný umírání! Byla jenom v mdlobě, někdy nám omdlí i v koupelně."
Karel matku přikryl a zůstal sedět vedle ní. Ztěžka oddychovala, na spáncích se objevily kapičky potu. Sestra nechala pootevřené okno a vzdálila se. Slunce se dralo do pokoje a pachy dezinfekce, svlečených prostěradel a lidských bytostí slábly. Hleděl na tři lůžka, prázdná, se zmuchlanými polštáři. Obyvatelky odešly na odpolední televizi nebo seděly na chodbě. Stáhl s hlavy čepici a díval se na spící matku.

*
Jako školák trpěl záněty středouší. Bolest si pamatoval, byla tím nesnesitelnější, čím silněji ho svírali v operačním křesle : matka, ošetřovatelka, přivolaný zdravotník z vedlejší ordinace. Doktor napíchl ušní bubínek, hnis vytekl, bolest ustala. Seděl a uslzenýma očima sledoval sestru, jak mu ovazuje ucho a hlavu. Vedla pruh obinadla pod bradou a na temeni udělala uzlík. Lékař se loučil: "Karlík musí mít, maminko, uši v teple - jinak vás máme tady za měsíc zase!"
Vyšli z nemocničního pavilonu a matka mu nasadila přes obvaz bílou vlněnou čepici.
"Bolí to ještě, Kadelo?"
"Trochu. - Kam jdeme, mami?"
"Do lékárny a pak hajdy do postele. Dostaneš čaj a prospíš se."
"V noci jsem nespal."
"Já vím. Ty můj chudáčku."

*
Obloha nad městem se zatáhla a před budovou Domova se honily papírky a smetí. Mezi stromy v parku bylo šero, ačkoliv na hodinkách měl půlčtvrté odpoledne. Zaslechl za sebou rychlé kroky. Dva kluci - jakmile se ohlédl - zůstali na pěšině stát. Před ním se vynořili z keřů další, jeden držel otevřený kapesní nůž. I ti vzadu měli svoje nožíky. Zůstal také stát, připadalo mu to směšné - přepaden školou povinnými dětmi : před deseti lety by si troufl ubránit se, ale v tomhle věku ne.
"Pán učitel," řekl ten ostříhaný. "Dajte tašku."
Uvědomil si, že v kapse brašny jsou nějaké peníze. Klíče má naštěstí u sebe.
"Počkejte, mládenci, dám vám něco lepšího. A schovejte ty kudly, to nesmíte." - Nedělají to prvně, jsou správně drzí - napadlo ho. Stáli v rozích útočného čtverce, v jeho středu stál sám.
"Dajte tašku a zmiznite." Nůž, s čepelí vzhůru, pozdvihl do výšky očí. Kompert položil tašku mezi nohy.
"Dám vám peníze, taška vás prozradí." - Podřepl k postrannímu zipu a vytáhl peněženku. Pomyslel si - je tam asi padesát korun, to by jim mohlo stačit - dostal zezadu kopanec a s bolestí upadl na pěšinu. Přikryl si předloktím obličej. Cítil, jak mu vytrhli brašnu zpod nohou. Šlápli mu na zápěstí a rozutekli se.
*
"Co bylo v tý brašně, pane Kompert. Diktujte, prosím vás, pomalu." - Policista seděl u nízkého stolečku a nasoukal do psacího stroje další papír.
"Oplatky. Kapesník. Dvě limonády v krabičkách, nenačaté, s brčkem." Protokol se vyplnil o další řádek.
"A dál? Všechno?"
"Dál...Cukrátka, sáček želé, neotevřený. Holicí strojek.
"Elektrický? Braun?"
"Ale ne...takový ten ruční, na čepelky."
"Aha. A dál? Všechno?"
"Taky tam byl pár ponožek, dámských ponožek." - Kompert si všiml policistova tázavého pohledu. "Jako dárek, rozumíte."
"Jasně. Všechno?" - Přepadený učitel přikývl.
"Jakou cenu má brašna?"
A tak pokračovali. Kompert musel vysvětlit, jak zachránil peněženku a klíče od bytu. Popsal členy čtveřice.
Policista zavolal telefonem civilistu; kriminalita mládeže. Bystrý, mladší ročník, obrýlený.
"Byli čtyři a s noži. Nebylo jich víc?"
Kompert o prvním střetnutí s dětmi v parku kriminalistovi neřekl.
"Z těch čtyř - kdo je vedl?"
"Takový ostříhanec, v černém tričku, ten jediný mluvil."
"Cikán, asi dvanáctiletý? A ti druzí, taky cikáni?"
Kompert znal romské děti ze školy a věděl, že v šeru pod stromy a v překvapení se mohl mýlit. Policista pozval učitele k monitoru. Ťukal na klávesnici a na obrazovce se objevila tvář romského výrostka.
"Ne, tenhle to nebyl."
"Škoda." řekl policista a posunul obrázky. Objevila se fotografie Gabriely, ostříhané na kluka.
"A tahle? Nemohl jste se přehlídnout? Říkáte, bylo šero..."
Kompert zavrtěl hlavou, ne, nebyla tam. Pomyslel si - ta má teď vlasy k ramenům...- Poděkovali; brašnu asi hned nedostanete. Dáme si na ně pozor, na parchanty jedny, pošleme do parku člověka. Samozřejmě, máte pravdu, nám se ty nože taky nelíbí. Nashle.

*
V prvé polovině července vedra nikdy nevydrží. Příští středu dokonce pršelo. Až u hlavního vchodu si povšiml dívky v teplákové bundičce do pasu a v přiléhavých dlouhých kalhotách. Vlasy, vyčesané vzhůru, schovávala pod bílou pletenou čepicí. Kompert si uvědomil, že lyžařskou čepici do policejního protokolu neuvedl.
"Dobrý den, pan učitel." Stáhla čepici, zatřepala hlavou a černá kštice jí spadla kolem uší.
"Ahoj. Co tady děláš?"
Podala mu čepici. "Víc jsem pro vás nezachránila. A musela jsem ji vyplatit."
"Kolik jsi zaplatila?"
"Pětku - tu vaši."
Kopert prohlížel čepici zevnitř a děvče si prohlíželo jeho.
"Dneska máte igelitku."
Zasmál se. "To víš, okradli mě." - Stáli ve vestibulu a Kompert jí pověděl, jak podle čepice ho matka poznává při návštěvách.
"Jak byste to udělal, kdybych dneska nepřišla?" zeptala se Gabriela a pročesávala si hřívu rukou.
"Musel jsem si koupit od Vietnamců novou. Jinde čepice neměli - je léto."
"Pan učitel?" Gabriela sepjala ruce v prosebném gestu. Kompert si všiml, že děvče je starší, než si myslel; teď vypadala na patnáct.
"Mohla bych jít s váma?"
"Myslíš nahoru - k mojí matce?"
Přikývla. "Jsem zvědavá, jako to tam vyzerá."
"Děti do domova důchodců nesmějí."
"Je mi čtrnáct." řekla uraženě.
"Tak dobře - řekneme, že jseš příbuzná."
Vrchní sestra nic nenamítala. Paní Kompertová je dneska fit, řekla sestra Olga. Vstoupili do pokoje. Všechna lůžka byla obsazena. Ženy polehávaly na postelích. Kompertova matka, usazena do svého křesla, netrpělivě očekávala příchozí.
Gabriela, zaskočena dezinfekcí a postelemi v nemocničním stylu, se postavila k oknu a přitiskla si dlaň k nosu. Kompert přinesl matce dva banány.
"Kdy přijde Kadela, sestro?" zeptala se paní Kompertová Gabriely. Kompert si rychle nasadil čepici.
"Jsem tady, mami. Oloupu ti banán."
Paní Kompertová ulomila špičku dužiny a vsunula si ji do úst.
"To je tvá žena, Kadelo?" zeptala se, když sousto dožvýkala.
"Ano, maminko, to je moje žena." Kompert se podíval na Gabrielu, která kývala hlavou, že souhlasí.
Následovala pomlka několika minut. Paní Kompertová dojedla i druhý banán, banány byly zralé a měkké. Kompert otřel matce ústa ubrouskem a dohodl se s ní, že jí oholí vousky na bradě, pod nosem a kolem rtů. Gabriela se rozhlížela po pokoji se založenýma rukama.
"Chci na velkou." oznámila matka synovi, když holení skončilo a oholenou bradu jí otíral kolínskou vodou. Pokynul Gabriele k odchodu a řekl matce :
"Řeknu sestře, aby ti pomohla. My, maminko, musíme jít. Za týden ve středu zase na shledanou."
Matka ho neposlouchala. Vzrušena tím, co se kolem její osoby bude dít, poposedávala a rychle dýchala; ostatní ženy sledovaly vše bez zvláštního zaujetí.

*
"Cikáni by tohle nikdy neudělali." Gabriela se zavěsila za učitelův loket a pod jeho deštníkem šli přes park na autobusovou zastávku.
"Co by neudělali?"
"Aby dali svoje starý táty a mámy takhle pryč."
"No jo, vy, Romové, jste prostě vzorní."
Gabriela se pustila lokte a přeskočila kaluž.
"Prší ještě se stromů, schovej se. V lese prší vždycky dvakrát."
Na okraji parku se Gabriela zastavila. "Děkuju za deštník. A že´s mi tam vzal, učiteli."
"Rádo se stalo, Gábi."
"Mohla bych za tebou někdy přijít, učiteli."
Kompert se na ni překvapeně podíval. "Co tím myslíš ?"
"Jsem přeci tvá žena." řekla Gabriela a usmála se.
"Moje žena se ode mne odstěhovala."
"A proč ?"
Kompert pokrčil rameny. "Asi jsem byl pro ni moc starý."
Gabriela se zamyslela:
"Mohla bych bejt tvá žena, ale nechci gadžu, chci cikánskýho kluka. Půjdeš zase za svou mámou?"
"Určitě, chodím za ní každou středu." přisvědčil učitel.
"Můžu na tebe ve středu počkat a jít tam s tebou taky?"
Kompert přikývl. Gabriela se dotkla letmo prsty jeho tváře. Vtom přijel od konečné městský autobus a řidič otevřel dveře. Gabriela odběhla pár kroků, otočila se a zavolala :
"Vezmi si něco na hlavu!" - Zamávala, Kompert jí také. Stála na refýži, paži zdviženou. Autobus nabral rychlost a venku začalo zase pršet

©Petr Kersch, Děčín



zpět na článek