Mezi veřejnými činiteli států Varšavské smlouvy byl jednoznačně největším pijanem československý ministr zdravotnictví páter Josef Plojhar, při přátelských posezeních na něho nestačili ani sovětští maršálové. S komunisty byl jedna ruka, a aby bylo každému jasné, že v Československu panuje náboženská svoboda, nosil na krku kněžský korálek, zejména v zahraničí. Nejraději jezdil do NDR, protože německy mluvil perfektně. Narodil se v česko-německé rodině a celou válku prožil v německých koncentračních táborech.

Když se ve východním Berlíně konalo shromáždění pokrokových evangelíků, nemohl tudíž při něm chybět. Lidí se tam sešlo dost. Nad tribunou byl umístěn nápis s nezbytným mírem a vlajka Německé demokratické republiky, na níž se místo srpu snoubilo s kladivem kružítko. Nejdříve ke kněžím promluvila ministryně lidového školství Honeckerová a vyřídila pozdrav soudruha Ulbrichta. Pak se ujal slova vousatý metropolita Pimen, tomu však rozuměl málokdo. Zato Plojharovi, který zde zastupoval katolíky, rozuměli všichni výborně. Arcibiskup i papež ho sice exkomunikovali, ale to tady bylo každému jedno. Skoro ve všech příspěvcích zaznělo, že křesťané a marxisté mají vlastně stejné cíle: štěstí člověka, mír a lepší svět. Proto by měli úzce spolupracovat, to dá přece rozum.

Ze všech přítomných duchovních se Plojharovi nejvíce zamlouval luteránský pastor Kasner. Seznámil se s ním na záchodě, kam si odskočil, aby si mohl cvaknout ze své placatice. Pastor měl stejný záměr. Dali se do řeči a tak se sblížili, že po skončení zasedání pozval pastor pátera do své farnosti v Templině nedaleko Berlína.

V pastorově domově byl Plojhar přijat s velkou srdečností. Zejména nejstarší hostitelova dcerka Angelka se chovala roztomile. Ráda se v rodinném kruhu předváděla, a proto se pochlubila básničkami, které se naučila ve škole – o Leninovi, Rose Luxemburkové, Kláře Zetkinové a jiných zasloužilých osobách.

Po milém povídání přešli pak oba duchovní k vážným tématúm. Pastor byl snad jediný člověk, který přesídlil ze západního Německa do východního, stěhováci tenkrát nechápavě kroutili hlavou. Proto věděl velmi dobře, jak je Západ prohnilý a jak se tam všichni jen honí za penězi. Oba muži také shodně vyjádřili politování, že imperialisti a váleční štváči si furt nedávají pokoj. Během rozmluvy spokojeně popíjeli a Angelka jim nosila ze špajzu stále nové lahve.

Je jasné, že v pití se nemohl pastor páterovi rovnat. Začal plácat nesmysly a blekotat, pak mu zdřevěněl jazyk, až se posléze sesul na kanape. Plojhar duchovně osaměl. Naštěstí tu byla ještě Angelka, se kterou se dalo taky mluvit. Bylo to bystré děvče, ochotně přinesla další flašku.

Když ji páter vyprázdnil, usoudil, že už by se měl pomalu zvednout. Pohladil pionýrku po vlasech a řekl jí:

„Až se tatínek probudí, vyřiď mu, že mu za jeho pozvání moc děkuji. Pamatuj si, Angelko – čím víc lidí k sobě pozveš, tím víc tě budou mít všichni rádi.“

Angelka se usmála a radu toho vysokého soudruha z Prahy si dobře zapamatovala.