„Nechcete přisednout, monsieur?“ zeptal se ten vpravo a lehce pokynul rukou takovým nevtíravým gestem. Byl jsem překvapen, protože jsem nic podobného nečekal.

Chvíli jsem tam nevěřícně stál. I když vím, že existují zázraky, něco jiného je o nich přemýšlet, diskutovat, ale zažít je?

„Merci et bon jour,“ vypadlo ze mě konečně a popošel jsem váhavě několik kroků. Ne, že by mi vadilo mluvit s cizími lidmi, ale přeci jen byla tahle situace natolik mysteriózní, že jsem stále nevěřícně zíral na celou scénu. „Jsem tady asi nevhod,“ vypadlo konečně ze mě, “mohl bych nějakou chvíli počkat a přijít později. Myslím to kvůli dámě.“

Oba dva muži se rozesmáli. „Vy asi nejste zdejší, že?“ zeptal se ten s baretem. „Pardon, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Edouard, tohle je můj přítel Claude a ta dáma, z které nemůžete spustit oči, a přitom předstíráte, že se díváte jinam, je Victorine. Ještě k nám patří Michelle, ta se k nám záhy přidá.“

„No, přeci jen…“ vykoktal jsem.

„Aha, vám připadá divné, že je zcela nahá, že?“ zasmál se Edouard. „Nejste zdaleka první. Měli jsme s tím drobný problém, byli jsme pomlouváni za nehoráznost, že jsme nemravní a že jsme propadli peklu. Vše je však daleko prozaičtější. Victorine i Michelle se po ránu vždy koupou a dnes jsme je vzbudili hodně brzo, takže to doma nestihly a současně nechtěly porušit svůj ranní rituál.“

Claude se pomalu natáhl ke košíku s bagetou a sýrem. „Dáte si?“ zeptal se. „Neodmítnu,“ odpověděl jsem. „Posaďte se tady,“ povídá, „mám v mošně i láhev Chateau Margaux 1855, což byl výjimečný ročník.“

Sedl jsem si vedle Clauda a pořád tak nějak nebyl schopen pohlédnout zpříma na Victorine, přeci jen to bylo příliš nezvyklé vidět krásnou ženu zcela bez šatů. Ona však i přes svou nahotu nepůsobila nijak vulgárně, měla ve tváři klidný výraz, plný sebejistoty, byla si přesně vědoma, že je středem pozornosti. Po chvíli se na mne podívala plným hlubokým pohledem a zeptala se: „Líbí se vám tady?“

„Je to všechno velmi nečekané, mademoiselle Victorine,“ řekl jsem. „Nikdy bych nečekal, že dostanu tak nezvyklé pozvání do vybrané společnosti, kterou léta znám.“

„Vy mne znáte?“ zeptala se udiveně Victorine.

„Nejen vás, ale i vaše přátele, jste známí po celém světě. Ve své době jste způsobili velký rozruch, ale jako vždy, při podobných událostech, jste pootevřeli dveře čemusi novému, co nakonec znamenalo velký ohlas a změnu nazírání na řadu věcí. Vaše neoblečení, abych tak řekl, vedlo nakonec k likvidaci zbytečné pruderie v umění i v životě. Začali vás postupně napodobovat.“

„Nevěděla jsem, že jsem tak slavná,“ řekla po chvíli Victorine, „ale jestli se na mne dívá tolik lidí, měla bych se přiodít, koneckonců už jsem docela oschla.“

„Ne, jen to ne, změnila byste všechno krásné, co následovalo. Hodně umělců si z vás všech vzalo příklad, a svět se tak obohatil o krásu dříve nevídanou.“

Claude s Edouardem mlčky poslouchali naši konversaci a zdálo se, že tak úplně neví, o čem je řeč. Dolili sklenku báječného červeného a pohodlně se opřeli o výstupek kmene.

„My jsme opravdu tak známí?“ zeptal se po chvíli Edouard. „Vždyť moje dílo vyhodili ze Salónu, musel jsem začít v „Salon des refusés“, kam šla díla, která byla odmítnuta porotou. Myslel jsem, že moje obrazy nebudou tak slavné jako třeba Redonovy, za které se tehdy platily horentní sumy. Moje nikdo nechce. Ještě mi nadto spílají do perverzních osob.“

„Nevím, jestli vás to uklidní,“ řekl jsem s úsměvem, „ale budete časem mnohem slavnější než ti, kteří dnes visí v Salónu. Vaše jména vejdou do historie a mnoho vašich následovníků se na nich bude učit a inspirovat. Vy jste začali místo strnulých extatických výrazů malovat své pocity, své dojmy z krajin. Budete mít své neměnné místo mezi nejslavnějšími malíři všech dob.“

„Tak na to se napijeme,“ rozveselil se do té doby zasmušilý Edouard a dolil mi sklenku. „Michelle už je taky mezi námi, a tak můžeme v klidu dojíst naši snídani v trávě,“ řekl prorocky.

„Budu muset jít,“ zvedl jsem se.

„Ať jste kdokoli a odkudkoli, potěšil jste nás, pane,“ řekl Claude. „Stavte se zase někdy, býváme tady docela často.“

„Co tady děláte?“ obořil se na mne hlídač Musée d´Orsay. „Vždyť už je hodinu po zavírací době. Jak jste se tady ocitl?“

„To byste asi nepochopil, monsieur, ale nebojte se, nic jsem nevzal a nepoškodil. Jen jsem se chvíli stavil tam, kde je mi dobře. Vím, že to zní málo pravděpodobně, ale je to tak. Když budete tak laskav a odemknete mi východ, nebudu vás déle zdržovat.“

Dveře za mnou zaklaply, slyšel jsem ještě dvakrát otočení klíče a mrmlání hlídače. Seina byla v podvečerním světle nádherná a klidná, v její hladině se odrážel levý břeh a byla plná světel.

„Jistě někdy ještě zajdu, monsieur Claude.“