29.3.2024 | Svátek má Taťána


POVÍDKA: Návrat

19.7.2014

Matka se zeptala Zikmunda, jak to bude s tím jeho návratem.

„Vysvětlovali jsme si to včera večer, mami.“

Připadalo mu, že se na totéž ptá nejmíň podesáté.Jeho dvoudenní návštěva teď končila. Za půl hodiny pro něj přijedou... Půl hodiny... Třicet minut... Zikmund musí vydržet - tvářit se, jako když se nic zvláštního neděje. Máti se nemá rozčilovat, říkal doktor, v jejím věku nejsou medikamenty tak důležité jako klid, pohoda. - Pohoda! Agniesino oblíbené slovíčko. Jak tohle slovo nenávidí!

„Tak mi to vysvětli znovu. To víš - stará bába si nic nepamatuje. Ty rád hodně cestuješ. Seš na mámu hodný, žes přišel před odjezdem se s ní rozloučit. Celou tu dobu, cos byl pryč, jsem se těšila, až se vrátíš. Říkám si: ještě půlrok... Potom: Už jenom tři měsíce, ty utečou. - Pak zbývají dva měsíce, jeden měsíc, deset dnů - začnu počítat na prstech, kdy se Zíma objeví u dveří... Ale tentokrát? Jak to s tebou bude tentokrát?“

Zikmund matku přerušuje: „Tentokrát, mami, doopravdy nevím, kdy se vrátím. Můžu ti slíbit, že dám brzy o sobě vědět.“

Zikmund ví, že nemůže přiznat - nejspíš se nevrátím, vidíme se naposled. Nemůže matce poděkovat za všecko, co pro něj v životě udělala, co pro něj obětovala. Nemůže políbit její ruce, které se dnes víc chvějí. Nemůže ji obejmout, přitisknout, pohladit pohublá ramena. Bylo by jí to nápadné. Polekala by se. Ptala by se, proč tak najednou, začala by mít podezření... Vždycky vycítila, že synovi hrozí nějaké nebezpečí.

„Mám z tebe strach,“ prohlašuje najednou matka.

„Strach?“ ptá se užaslý Zikmund. „Strach? - Proč? Tomu nerozumím. Ze mne mít strach nemusíš, jsem přece pořád tvůj Zíma, hodný kluk, pilný a šikovný. Víš, co říkával táta: Náš malej? Náš Zimka? Ten klacek se ve světě neztratí...“

Matka se opravuje: „Ne, řekla jsem to špatně. Pletou se mi slova. Chtěla jsem říct: Mám o tebe strach. Taková hrozná dálka...Co budeš jíst na tak dlouhé cestě?“

Zikmund se směje. „Neboj se, povezu veliké zásoby.“

„Co když se to jídlo za nějakou dobu zkazí? Nebo někdo z posádky tvůj díl sní?“

„Budu si tam svoje porce hlídat - jako jsem to dělával ve školce, pamatuješ?“ Zikmund sedí za stolem a napodobuje levým předloktím, jak si v jídelně chránil svůj talíř. Matka se usmívá - takhle si ji Zikmund chce pamatovat. Nemůže jí sdělit, že bude v letící sondě sám, že bude mít za svými zády těžký náklad, že zbývající tři místa budou volná, kdyby z první výpravy ještě někdo žil, kdyby vznikla nějaká možnost návratu... To bylo tenkrát při jejich startu slávy, pyšných projevů a ohňostrojů! Miliardy lidí sledovaly televizní přenos. A pak došlo k tomu zlověstnému, nevysvětlitelnému odmlčení signálu. Naděje, že stanice funguje a pořád chrání tu trojici vyslanců tak, jak měla fungovat a chránit od začátku, je malá... Zikmund nemůže matce vyprávět, jak během dvou dlouhých roků čekání na signály z Marsu odešlo z výcvikové základny v Antarktidě hodně lidí. Byli zklamáni, začali pochybovat, měli obavy... Matka se nesmí dozvědět, proč hlavní komise po tajném jednání navrhla právě jejímu synovi, aby řídil novou, vylepšenou Indiffesu a po přistání se pokusil odhalit, co se stalo s první výpravou. - Jste nejen tělesně zdatný, zdravý a skvěle technicky připravený - řekl mu prezident - ale prokázal jste při výcviku, že jste mimořádně odvážný, chladnokrevný a psychicky odolný člověk. Najděte je, zjistěte, s jakým osudem se střetli, a pošlete nám o tom všem zprávu, pravdivou zprávu. Ta zpráva bude mít nesmírnou cenu; podle toho, co nám sdělíte, budeme rozhodovat, co máme dělat dál.

Prezident se nezmiňoval o tom, co Zikmund i bez prezidenta věděl. Všechno si o Zikmundovi zjistili. Nemá dluhy ani jiné závazky. Zbavil se postupně svého majetku. Nemá příbuzenstvo, jenom matku, starou a nemocnou paní, kterou komise doživotně zabezpečí. Je sám, nezaložil rodinu. Agnies od něj před třemi lety odešla, jakmile si přečetla jeho jméno v seznamu přijatých kandidátů. Obelhals mě! Ty chuděro, ty nemůžeš nikoho milovat. Ty nemáš srdce - řekla nakonec. Mají to zachyceno v záznamu. Nestačil tenkrát odpovědět, zrušila spojení hned, jak to řekla. Hořkost cítil v ústech dlouho.

Telefon ohleduplně zadrnčel.

„Musím jít, čekají na mne. Musíme se, maminko, rozloučit.“

„Ach, ta moje paměť!“ řekla matka, „málem bych zapomněla... Chtěla jsem ti už včera... Počkej, něco ti dám.“ Sáhla do zásuvky stolu. Položila na stůl krabici ovázanou lesklou stužkou. Překvapený Zikmund vytahuje z krabice matčin dárek - bere do rukou tlustý svetr, roztáhne ho... Je modrý, hebký, lehoučký, na předním díle vpravo je vpletena ozdoba, tmavočervený kotouč a bílá linka, vracející se od rudého kruhu přes prsa až pod rameno.

„Pletla jsem to dlouho, vem si to, Zimku, bude ti slušet. Tyhlety příze se tak špatně shánějí a takové pletení dnes už neumí asi tady nikdo. A nezapomeň - bude tam v noci veliký mráz! Přečetla jsem si o tom článek. Ani ve dne tam podle té studie slunce moc nehřeje.“

„Ty jseš moje malá studentka,“ směje se Zikmund. Teď může matku obejmout bez obav z nějakého prozrazení. Přitiskla hlavu k synově hrudi.

„Kdy odstartujete?“

„Začátkem příštího měsíce. Doktoři mě musí ještě nějakou dobu hlídat. Ten svetr mi budou všichni závidět, mami.“

„Kdo bude posádce velet? Nebude to ženská, doufám?“ - Zikmund mlčí.

„Pro pána! Že to budeš ty!? Ty tajnůstkáři... Proč mámě nic neřekneš?“

„Když já o tom nesmím...“ Matka zaslechla, jak v Zikmundově kapse znovu zadrnčel telefon, tentokráte neodbytně, vyzývavě, dvakrát.

„Volají tě. Dávej na sebe pozor, Zimku. Dej o sobě vědět, jak jsi slíbil. Budu tady čekat.“

________________________________________________
Petr Kersch, Děčín, červenec 2014
petrkersch@karneval.cz