V dubnu roku 1950 povolal Gottwald k sobě na Pražský hrad své spolupracovníky na poradu. Dostavili se: předseda vlády Zápotocký, generální tajemník KSČ Slánský, ministři Kopecký a Čepička a vedoucí komunistů v Praze Novotný. Sotva začali, nakoukla dovnitř paní Marta.
„Nechcete párky, hoši?“
„Vypadni!“ rozkázal Gottwald.
Měl na srdci dvě personální záležitosti. Nechodil zbytečně kolem horké kaše a bez okolků svým společníkům sdělil, že přes všechny zásluhy musí generál Svoboda ve funkci ministra národní obrany skončit. Sice straně hodně pomohl, ale teď jsou jiné časy. Občas má ještě z buržoázní armády takové oficírské manýry a my přece budujeme armádu vskutku lidovou, nebo né?
„Jasně, Klémo. Teď už ho nepotřebujem, můžeme ho klidně kopnout do zadku,“ přisvědčil Kopecký, který pro ostré slovo nešel nikdy daleko.
„A kdo přijde na jeho místo?“ otázal se Zápotocký.
„Tady soudruh Čepička se toho ujme,“ pravil Gottwald. „Je to přání soudruha Stalina.“
Proti tomu se nedalo nic namítat. Všichni tuto změnu srdečně oceňovali a Čepičkovo čelo pod světlými kudrlinami lehce zrůžovělo. Prezident si mezitím z lahve, kterou měl pod stolem, nalil zbytek.
Poté přikročil k dalšímu problému – k Husákovi. Řekl, že už má toho jeho buržoázního nacionalismu plné zuby. Je nezbytné, aby byl z funkce předsedy Sboru pověřenců odstraněn.
„No jasně, Klémo,“ promluvil znovu Kopecký. „Zvedneme mu koule. Von si snad myslí, že mu to Slovensko patří!“
Další témata už byla méně důležitá, a když došla, tlachalo o všem možném. Nálada se uvolnila. Gottwald hrábl do knihovny mezi Leninovy spisy, uchopil skrytou lahev a sklenky a vybídl své hosty, aby si nalévali podle libosti. A brzy dal do placu další lahev. V pití měl před ostatními veliký náskok, a proto bylo jen logické, že po určité době začal vadnout jako první. Přestal ho poslouchat jazyk. Projevilo se to tím, že se mu trochu změnil hlas - nyní mírně žvatlal. Snad i proto se Zápotocký a Novotný omluvili a odešli.
Zůstalo tvrdé jádro, na které se mohl Gottwald plně spolehnout. Kopecký a Slánský byli jeho věrní druzi ještě z předválečné doby a Čepička byl jeho zeť. Ten měl k tchánovi dveře vždy otevřené, a kdykoliv k němu přišel „s taškou a flaškou“, dostal souhlas naprosto ke všemu. To ovšem Gottwald netušil, že zeťák jeho dceři zahýbá s různými mladíky.
Jak pitka pokračovala, byl prezident stále zamlklejší. Přišla na něho chandra. Nakonec se svým kumpánům svěřil:
„Jedna věc mě, soudruzi, trápí: Kdo to tady po mně převezme, až umřu?“
Kamarádi ho začali uklidňovat, ale chmury nezahnali. Gottwald si vzdychl a pokračoval:
„Mám vás rád všechny stejně. Ale furt se nemůžu pořád rozhodnout, kdo z vás tří bude můj nástupce. Vašek má k našemu lidu nejblíže, Ruda je skvělý organizátor a Alexej je oblíbenec soudruha Stalina. Čert ví, jak si ho získal. Zápotocký a Novotný prezidentem být nemůžou, poněvadž jsou blbci.“
Už měl dost. Přesto do sebe ještě jednu sklenku nalil. Potom dodal:
„A Svoboda a Husák taky ne.“
Bouchnul hlavou o desku stolu a toho dne už nic dalšího neřekl.