"Kristýno, co tohle má zase být?" řekla paní učitelka Kromholzová a posunula si brýle blíže k čelu. - "Vždyť jsem říkala : podle skutečnosti! Jak neumíte při výtvarné výchově vystihnout skutečnost, nebudete umět nic pořádně."
Kristýna se zálibně dívala na hnědočerveně pokrytou čtvrtku a utírala štětec do zapatlaného hadříku.
"Říkala jsem obkreslit javorový list a vybarvit. Podívej se tadyhle Lída, i žilky v listě naznačila, takhle se to mělo dělat. Budeš muset celý výkres předělat."
Kristýna počkala, až barvy zaschly. Vzala tužku dvojku - jinou tvrdost paní učitelka nedovolila - a vpravo dole připsala tiskace : VOLFOVÁ V.B. Římsky vypadala pátá bé mnohem zajímavěji.

Kristýna přišla z dvojčat na svět první. Když bylo po všem, zeptala se porodní asistentka : jo, paní Volfová, abysem nezapomněla, jakpak se vaše holčička má jmenovat ? - Novopečená matka, zpocená, zmatená, napůl ještě v mrákotách, si nemohla za živého boha vzpomenout. Doktora zastihla sestra v umyvárně a ten, pln výčitek, řekl, ať se miminko jmenuje po mámě. Opsali jméno z dokladů, miminko tedy mělo dostat jméno Kirsten, ale sestře připadalo takové jméno příliš cizí a změnila ho na Kristýna. Ovšem, v porodnici nevěděli, že maminka paní Volfové se jmenovala za svobodna Jensenová, pocházela z Dánska a malovala překrásné akvarely s námořními motivy.
Druhé dvojče se při porodu zadusilo.

"Nikam nepojedeš." řekl pan Volf manželce večer - ten večer, co Kristýna předělávala výkres. Javorový list neměla, v parku si našla dubový, čokoládově hnědý.
"Myslela jsem, že bychom jeli všichni tři. Na Dušičky bude pěkně - říkali v televizi."
"Dušičky ! Ve mně je malá dušička, že neudržíme krám - ta Delvita nás odrovná. Budou předvánoční nákupy, pusť z hlavy, že do svátků někam pocestujeme. Vezmi radši seznam a projdeme si objednávky, zítra musím pro zboží."
Procházeli objednávkami. Polotučné a nízkotučné mléko, cukr krupice, cukr moučka, cukr malé kostky, máslo se sníženým obsahem cholesterolu, ztužené rostlinné tuky, a taky minerálky a dobrou vodu, bez bublinek a s bublinkami - zaměřovali se na nejlevnější položky, museli brát ohled na zákazníky, chodili k nim penzisti a ženy na mateřské dovolené, nájemníci ze starých činžáků v okolí, poslední dobou přibývali známí, kteří ztratili zaměstnání. Kirsten Volfová vymyslela nákupy na knížku, to jest na dluh, samozřejmě, pouze pro ty, které dobře znala. Ale stejně součet dlužných částek narůstal. Přešli k moukám a těstovinám, počítali rabat a uvažovali nad záručními dobami.
Kristýna vypotřebovala na dubový list veškerý okr hnědý a rozdělala tedy sousední kotouček sieny pálené. - "Mami, podívej, myslíš, že Kromholcka bude spokojená ?" Mávala výkresem, aby vodové barvy zaschly rychleji.
"Kristo, prosím tě, dej pokoj s výkresem," řekla paní Volfová, "vidíš, že máme s tátou plno práce. Ukaž - ale ano, to půjde, tadyhle to máš přetažené, jenom nic neopravuj, uděláš výkres horší než lepší."

Podzimní dny ubíhaly, za dveřmi voněly vánoční prázdniny.
"Milé děti." pravila paní učitelka Kromholzová a Kristýna s Lídou se na sebe podívaly a na zlomek vteřinky obě obrátily oči v sloup. Jakmile Kromholcka řekne Milé děti, je jisto, že zase něco vymyslela.
"Milé děti, abyste měly o prázdninách také radost z tvůrčí práce, něco jsem pro vás vymyslela." Anonymní hukot protestu přešla bez povšimnutí. "První hodinu výtvarné výchovy po Novém roce odevzdáte doma vypracovaný výkres na námět - o čem asi, jistěže, vánoční svátky jsou nádherný výtvarný námět - na příklad vánoční stromek s barevnými svíčkami, papírovými řetězy, ozdoby, cukroví, nahoře na špičce hvězda - jak se jmenuje ta hvězda, děti ?"
Nikdo nevěděl.
"Betlémská hvězda přeci." řekla učitelka bezradně a rozhlédla se po lavicích. "Karlík se vzadu hlásí. Máte doma mezi vánočními ozdobami zlatou hvězdu, co se dává na špičku stromečku, Karle ?"
"Prosím, já nevím - nám přinese stromek Ježíšek."
Všichni se hihňají, Karlík si sedá, děvčata se na něj obdivně ohlížejí, Krumholcka zrudla. Kristýna zvedá ruku.
"Co chceš,Volfová? Tobě taky nosí dárky Ježíšek ?"
"Prosím, můžu na malou ?"
Třída vyprskla. Paní učitelka zapsala do třídní knihy: Zadána výtvarná domácí úloha, naše rodina o vánocích, akvarel, předkreslení tužkou. Volfová - vyrušuje při vyučování a je drzá.

Na Štědrý den měli u Volfů otevřeno do šesti. V poslední čtvrthodince se neobjevil žádný kupec. Paní Volfová zametala na chodníku sněhový poprašek a její manžel počítal tržbu.
"Letos budou bílé svátky." prohlásila ve dveřích a setřepala vločky, které se jí usadily na ramenou a mohutné hrudi.
"Měla´s dobrý nápad, Ki. Ani jsem dnes nečekal tolik."
"Viděl jsi Ráčkovou ? Dopoledne udělala nákup za tisícovku. Ta snad bude dávat kapra na kaviáru."
"Přej a bude ti přáno." zafilosofoval Volf a přestal počítat. "Mám nápad, Ki. O Dušičkách jsme nemohli vytáhnout paty z krámu. Tak vyrazíme dnes.Teď večer není na silnicích živá duše. A ráno můžeme být u babičky, co říkáš?"
"Bláznivý nápad...Vždyť jsou vánoce, Volfe - nemůžeme dítěti zkazit nadílku."
"Uděláme si změnu. Vypadneš z toho kolotoče. A Krista souhlasí ! Od samého poledne - a je nadšená ! Nikdo ze třídy nebude trávit Štědrý večer v autě. Dokonce chtěla za tebe obalovat řízky na cestu."
"Ano ? V létě jsem ji to učila...Změnu, říkáš - tu bych věru potřebovala, někdy si myslím, že z toho tady zblbnu. Tak jo. Pojedeme - ale musíš mi slíbit, že nepojedeš jako šumachr a že si trochu schrupneš, než vyjedeme."
Pan Volf vzal ženu kolem pasu a políbil ji, napřed na rty a potom na levé ucho. "Jedině, když si schrupneš se mnou."
Cítila lehký pohyb mužovy dlaně na zádech, bolest v unavených kyčlích, jak celý den stála za pultem, a taky se musím pořádně osprchovat, napadlo ji, a sbalit dítěti zimní oblečení, co když někde s autem uvízneme, nikdo nikde, bude to nebezpečná jízda štědrovečerní nocí.
"Namarkuj dvoulitrovku koly, vezmeme Kristě pití, nebo radši vodu, mohlo by se dítěti udělat špatně- jo, a zbyl vůbec v krámu nějaký chleba ?"

Na Vysočině ležela půlmetrová vrstva čerstvě napadaného sněhu. Vratová mříž byla zamčena na řetěz, ale postranní branka se dala pootevřít. Kristýna prolezla na hřbitov první. Bílý příkrov byl neporušený. Tu a tam byly zasněžené hroby nebo vodorovná břevna křížů ozdobeny šňůrkami ptačích stop. Jak postupovali svatým polem, vlhký sníh vrzal a lepil se na podrážky.
"Rovně a pak napravo druhou pěšinou, Kristýnko." Děvče poslechlo a pospíchalo napřed. Tak zvláštní ráno ! Tady je ten černý lesklý kámen, na kterém je napsáno:
SIGRUD OPATOVÁ
rozená Jensen
1898 1989
RONNE HUMBOLTICE
R. I. P.

Kristýna odhrabala rukavicí sníh. Objevila se prázdná váza z tmavomodrého skla, potom plechová skříňka - ne, lampa : paní Volfová našla v kabelce zabalenou svíčku, podala ji muži a vzala dceru za ruku. Svíčka za skleněnou tabulkou se rozhořela veselým oranžovým plamínkem. Kristýna objevila pod sněhem nahnědlé květinové zbytky, matka zavrtěla hlavou, že ne, ať to nechá, bude zase zase sněžit. Stáli tam notnou chvíli, drželi se za ruce, hleděli na náhrobek, a dál, na hřbitovní zeď, za zdí se táhly zasněžené louky a na obzoru v mlze temný pruh lesa. Kristýna se rozhlížela po okolních hrobech. Byly přikryté sněhem, tiché, vzpomněla si na mateřskou školku, jak se muselo spát po obědě na lehátkách, vyrovnaných do řad, děti usínaly, jedno po druhém, Kristýna je pozorovala zpod přihmouřených víček, než některá z učitelek objevila, že nespí.
Rodiče se pohnuli, maminka vytáhla kapesník a vysmrkala se, tatínek navlékl rukavice. Po svých šlépějích se vrátili k autu.
"Co byste řekly, holky," řekl pan Volf za volantem, "kdybychom nejeli hned zpátky domů."
"Taky mě to napadlo." řekla Kirsten. "Myslíme oba na to samý, drahouši."
Kristýna se podivovala, jak mohou dva lidé myslet současně na stejnou věc. Maminka jí vysvětlovala, že se tak děje mezi manželi, když se mají dlouho rádi.
"Opravdu ? Opravdu nejste předem domluvený ?"
"Pojedeme ještě za dědečkem Františkem. Však to není zase tak daleko."

Kristýna měla maminku nejraději, když říkala tátovi "drahouši". Tatínek byl očividně šťastný, začal si pohvizdovat a sršel nápady. Z několikadenního cestování byli trochu zmoženi. Navíc bylo větrno, občas na silnici se ukazovala zledovatělá místa a paní Volfová odmítla při návratu dál řídit. Kristýna seděla na svém sedadle a když si matka přesedla dozadu k ní, stulila se tak, že měla hlavu na matčině klíně. Vzhlížela k matce zespodu a pozorovala její nosní dírky - připadaly jí krásné.
"Mami ? Co znamená rip ? " - Paní Volfová otázce neporozuměla, ale otec Kristýně pohotově odpověděl :
"Requiescat in pace, to znamená - odpočívej v pokoji"
"Babička, tam dole - má nějaký pokoj ?"
"In pace - jako v míru, v klidu. To je takový nápis, když někdo umře."
Kristýna znala babičku Sigrud jenom z fotografií v albu. Nejvíce se jí líbila fotka, jak babička stojí na pláži a za ní jsou vidět vlny na moři. Tam byla babička mladá a hezká. Kristýna se chtěla zeptat, jak asi vypadá babička teď, ale rozmyslela si to.
"Mami ? Na jakou nemoc umřela babička Sigrud ?"
"Babička Sigrud ? Umřela - jak bych ti to řekla - bez nemoci. Stářím."
"A děda František ?"
"Dědeček měl nemocné plíce. Taky moc kouřil."
"Stejně měl na mužskýho vysoký věk." ozval se pan Volf, potěšen, že se posádka dala do řeči. Deset minut sledoval před sebou obrovský náklaďák s přívěsem, který ve stmívajícím se odpoledni zářil výstražnými žárovčičkami jako vánoční strom na náměstí.
"Ty taky umřeš, mami ?" zeptala se Kristýna.
"Každý musí jednou umřít." odpověděla matka, podívala se na auto před nimi a dodala: "Doufám, že to nebude zrovna dnes."
Volf přišlápl pedál plynu a začal předjíždět. Nákladní vůz neuhnul ani o píď a zdálo se, že šofér nehodlá ubrat ani na rychlosti.
"Tatínek taky musí umřít ?" vyzvídala Kristýna umíněně dál.
"Hohó !" řekl pan Volf. Dotáhl se až na úroveň kabiny tahače.
"Taky." odtušila Krystýnina maminka s povzdechem.
"Kdy asi umřete ? A umřete spolu ?"
"To nevím, dítě." řekla Kirsten. "Nikdo neví, kdy umře, ledaže by byl nějak velmi vážně nemocný nebo zraněný. Pak to doktoři umějí odhadnout."
"Ale stejně nic neřeknou." přidal se otec. Dokončil předjíždění a zařadil se do pravého pruhu. Náklaďák hlučel za nimi. Kristýna ho pozorovala v zrcátku nad řidičem. Otec rozsvítil dálková světla. V údolí pod nimi se ukázaly první věžáky, zářily jako světélkující obří krystaly.
"A co já ? Já taky umřu ?" řekla nakonec Kristýna.
"Umřeš, ale jako babička Sigrud - sešlostí věkem."
"Sešlostí - čeho ?"
"Věkem. Tak se říká, když někdo umře velmi velmi starý."
"Nechci umřít stará." prohlásila Kristýna. "Nebyla bych hezká."
"Mladí lidé umírají zřídkakdy." namítl pan Volf. Zařadil neutrál, přijížděli k prvnímu semaforu ve městě zrovna na červenou.
"Jo, a co Robík. Ten umřel a bylo mu devět." diskutovala Kristýna s otcem.
"Jaký Robík ?"
"Kristl myslí Roberta, spolužáka, jak loni vyskočil z okna kvůli pětce."
"Z osmýho patra." upřesnila Kristýna. "Ne kvůli pětce, kvůli klukům, že se mu smáli."
"Co ty o tom víš ?" zhrozila se matka. Kristýna se na chvilku odmlčela.
"Mami ? Může umřít miminko ? Třeba hned jak se narodí ?"
"No tak, Kristl," napomenul ji otec, "už toho bylo dost. Tak, holky, támhle zatočíme a jsme doma. Doufejme, že nám nevyhořel krám."
Bylo sedm večer, den po svatém Štěpánu, ze sněhu ve městě zbyla slaná břečka a na tmavém nebi svítily první hvězdy.

Schůzka rodičů v páté třídě skončila a třídní učitelka Kromholzová kývla na Kristýninu matku: "Půjdeme do kabinetu, něco tam pro vás mám."
V místnosti vonělo lepidlo, klih, olejové ředidlo, na stole v otevřené krabici ležely pečlivě srovnané barevné křídy. Učitelka nechala paní Volfovou stát. Ze zásuvky vytáhla velkou čtvrtku, ale držela ji obráceně, aby na malovanou stranu nebylo vidět.
"Před vánočními prázdninami dostali žáci v mojí třídě domácí úkol z výtvarné výchovy. Měli nakreslit a vybarvit vodovými barvami nějaký vánoční motiv. Nazvali jsme to ´Naše rodina o vánocích´. Vánoční ozdoby, zabalené dárky pod stromečkem, svíčky...členy rodiny ovšem pouze schematicky; kreslit postavy se učí žáci až ve vyšších třídách. Všichni to pochopili, paní Volfová, všichni ! Jenom vaše dceruška nikoliv !"
Podala udivené matce výkres. Tenkým štětcem bez nějakého předkreslování, černou barvou naznačila malířka řady hrobů s křížky a vynechanými místy na bílé kreslicí čtvrtce naznačila sníh. Hroby v pozadí byly menší, pěšiny mezi nimi se sbíhaly do pomyslného úběžníkového bodu. U jednoho náhrobku byla naznačena jemná oranžová skvrna - jinak byl celý hřbitov černobílý. Na nejbližší pěšině šedé otisky střevíců. Na zbývající ploše výkresu mříž ze svislých a vodorovných čar, svislé čáry s ozdobnými bodci nahoře, vodorovné čáry na místech zkřížení vynechané - zasněžené.
"Víte, paní Volfová, napřed jsem se domnívala, že se jedná o nějaký pubescentní vzdorovitý projev. Pak mi napadlo, zda jste nebyli o vánocích nějak postiženi, rozumíte, úmrtí v rodině, ztráta drahé bytosti, dítě - jedináček, že ? - najednou nemá, komu by se svěřilo, rodiče si nenajdou čas na trpělivé vysvětlování smyslu života, nevyhnutelnosti smrti..."
Paní Volfová učitelku neposlouchala. Hleděla na černobílý akvarel, který namalovala její dcera Kristýna, hleděla na oranžové světlo uprostřed.
"Ale vy mě vůbec neposloucháte !" pravila učitelka. Vzala si výkres zpátky a upravila si na nose brýle.
"Samozřejmě, že vás poslouchám, paní učitelko. Žádné úmrtí o vánocích naši rodinu nepostihlo. Na Kristýnu se nezlobte - byli jsme o svátcích na čtyřech hřbitovech, o Dušičkách jsme nemohli, kvůli obchodu. Napřed Kristýna chodila s námi, tedy se mnou a s mužem, třetí a čtvrtý hřbitov zaspala v autě. Ta chůze ve sněhu - dospělý se utrmácí, natož dítě. Tam bylo sněhu !"


Pozdě v noci se Kirsten Volfová probudila. Slyšela vedle sebe mužovo chrápání, vzdálený hukot vlaku a jakési nesmělé šumění od okna. Vstala, odhrnula záclonu a spatřila sněhové vločky tančící před oknem a mizející v temnotě.
"Ty nespíš, Ki ?" řekl pan Volf. "Stalo se něco ?"
"Sněží."
"Jestli ti dělá starosti chodník, ráno brzy vstanu a uklidím sníh sám."
"Sníh mi starosti nedělá, drahouši." Podívala se na manžela, který rozsvítil na nočním stolku lampičku a posadil se.
"Myslím na tu naši holku."
Zasmál se. "Myslíš, jak učitelka řekla, že Kristýna sama od sebe objevila na hřbitově zákony perspektivy?"
"Nemyslím teď na Kristýnu. Myslím na tu druhou."
Zhasli a leželi vedle sebe, každý sám.
"Slíbila´s , že se tím přestaneš trápit."
"Odpusť. Někdy - někdy si představuju, jak by to bylo, kdyby byly zůstaly obě."
Podíval se na světélkující číselník. "Je pozdě. Zkusíme znovu usnout. Mysli na něco hezkého. Budeme třeba myslet na to, že Kristl bude malířka jako babička Sigrud."


© Petr Kersch, Děčín

Povídku z knihy "Zlatý časy" uvádí Český rozhlas České Budějovice v sobotu 22.12.2007 v 19.30; účinkuje Věra Hlaváčková, členka Jihočeského divadla, hudba Robert Jíša a Zdeněk Zdeněk, režie Luboš Koníř.