Pan Ahmed si na život v nové vlasti již docela dobře zvykl, poměrně snadno získal byt i zaměstnání. Ještě rychleji se přizpůsobily jeho děti a také manželka se nyní zahalovala o něco méně. Přechod do jiného prostředí jim značně usnadnili sousedé, ochotně jim radili a všemožně pomáhali a muži brali pana Ahmeda každý čtvrtek do hospody.

Tomu se tyto pravidelné schůzky s přívětivými lidmi zalíbily. Postupně mu zachutnalo i pivo, všiml si, jak rozvazuje jazyk a zlepšuje náladu. Všichni muži kolem stolu se mu zamlouvali, rád poslouchal jejich veselé řeči a jen výjimečně sám taky občas něco řekl. Ale většinou jen tiše seděl. Dospěl při tom poslouchání k názoru, že slušní a rozumní lidé se vždycky domluví, i když jsou odlišné víry. Někdy ho napadlo: Proč vlastně my muslimové Mohameda uctíváme tak moc, když nařizoval zabíjení lidí a souložil s dítětem? Ale hned tyto myšlenky raději zaplašil.

Jeden čtvrtek byl zvlášť vydařený – srovnávali Nasreddina a Enšpígla. Zde byl pan Ahmed na koni, protože si pamatoval všechny Nasreddinovy příhody. Když dal do placu ty nejveselejší, sousedé se zasmáli a někteří byli dokonce toho mínění, že tyto příběhy jsou vtipnější než Enšpíglovy. Nejvíce pana Ahmeda hřálo to, co řekl pan Knödelmann – že národ, který si oblíbil postavu Nasreddina, nemůže být z gruntu špatný.

Vracel se tedy domů dobře naložený, tam ho však čekalo překvapení. Na gauči se rozvalovali dva cizí chlapi a pili čaj, děti je zvědavě okukovaly a manželka se tvářila vystrašeně.

„Konečně jsi tady,“ řekli přísně. „Už jsme tě neviděli dlouho v mešitě. Jsi ty vůbec ještě muslim? Víš přece, jak trestáme odpadlíky.“

A přejeli si hřbetem dlaně pod bradou. Pan Ahmed se začal omlouvat a vysvětlovat, ale nenechali ho mluvit. Pokračovali:

„Víme o každém tvém kroku a víme také, kam chodí tvé děti do školy. Času máme spoustu a peněz od Němců dostáváme také dost. Neprovokuj nás.“

Mluvili nepříjemně ještě dlouho. Nakonec se zvedli a zanechali v bytě kufr, s pokynem, aby se s ním nakládalo opatrně. Ve dveřích ještě řekli:

„A se svými přáteli se stýkej dál. Budeme tě ještě potřebovat.“

Další čtvrtek se panu Ahmedovi do hospody jít nechtělo a dlouho váhal. Posléze si však uvědomil, že to má vlastně nařízeno, a šel. U stolu seděl jako na trní a choval se nepřirozeně, ale sousedé si toho nevšimli, protože oslavovali. Pan Knödelmann měl narozeniny.

Pan Ahmed pozoroval rozjařené obličeje kolem sebe a hlavou se mu táhly tyto myšlenky:

Vůbec nevíte, co se na vás chystá. Je mi vás líto. Podle našeho náboženství klamání nevěřících není nic nečestného, ale přesto – cítím se provinile. Zrazuji vás, ale mohl jsem dělat něco jiného? Vy byste na mém místě jednali stejně.