POVÍDKA: Můj drahý
Musí si mě, své sladké břemeno, vyzvednout v horském městečku L. Přímo do vesnice, kde chata trčí, totiž vhodný hromadný dopravní prostředek nejezdí. Šplháme po serpentinách nahoru, míjíme zasněžené lesy, pohled se zachytává zježených větví stromů. Přemýšlím o rozhovoru s redaktorem. Nemám se bát v rozboru anglických idiomů adekvátních překladů, i kdyby mělo jít o vulgarismy. Nejsem si jistá, jak budu při prohledávání své zásoby tabu termínů vynalézavá, ale důležité je pustit se do sprosťačení bez zábran.
Najednou mě napadá, že nevím, kde přesně v městečku vystoupit. Táhne se podél silnice dobré dva kilometry. Nejjistější bude vybrat si nějaké hlavní autobusové nádraží. Tahle zastávka asi nebude dobrým řešením, je příliš na kraji. Že by teď nastala pravá chvíle pro opuštění meditačního tepla? “Prosím vás, tady už je autobusové nádraží?” Dostávám kladnou odpověď, takže signál k urychlenému sebrání všech propriet, je jich nějak moc, ale zvládám to, zvládám, vyvalím se z autobusu a...Kde to jsem? Bezradně se rozhlížím a znovu se ptám kolemjdoucí na cíl své cesty. Mávne rukou směrem před sebe. Zaostřím tedy zrak a teprve teď vidím, jak z vysokých závějí vykukuje pár orientačních tabulí, naznačujících, že tohle místo není lavinové pole, ale zřejmě nástupiště. Proházeno je jen pár nejnutnějších stezek. Doufám, že nebudu na drahou polovičku čekat dlouho. Nasazuji si kapuci, ale stejně se do mne zanedlouho dává zima. Chvilka se začíná proklatě protahovat. Kde, kruci, je? Cítím se najednou jak opuštěná Inuitka.
Ale nepanikařím, mám přeci mobil! A v něm zprávu: “Vitejte v nemecke siti T- Mobile D, pro hovory do Ceske republiky pouzijte predvolbu +420.” A pak že se nerozpínají přes svoje hranice. No to mi tedy chybělo. Řídím se pokynem a vymačkávám číslo i s předvolbou: “The number you are calling is not available.” Shit! Zkouším tedy normální číslo, jsem přeci v Čechách. “Váš hovor nemůže být uskutečněn. Váš kredit bude brzy vyčerpán. Váš kredit je šedesát korun.” Cože, nestačí jim, vydřiduchům šedesát korun? Kurva, co budu dělat? Přiznávám bez mučení, že moderní komunikační technice rozumím jako koza petrželi. A jestliže se mi v mobilu odehrává mezinárodní konflikt sítí a ještě ke všemu to pomalu ale jistě vzdává i vyčerpaná baterie, jsem i já v koncích. Kde se jen mohl zaseknout? Najednou si uvědomím, že ještě doma jsme zvažovali, jestli by nebylo lepší mě vyzvednout ve vedlejší obci. Že on si, sklerotik, vsugeroval tohle nepoužitelné jméno, ne L.! Kolik že je to kilometrů na chatu? Patnáct? A s tímhle prehistoricky těžkým notebookem? Dobře ti tak, nemáš být grafoman, chopí se slova mé racionálnější já. To emocionálnější už pomalu začíná natahovat.
Nová SMS: “Kde jsi?” Takže záchrana přichází přes zprávy! Opanuji svůj verbální vztek, stál by mě zřejmě moc peněz a baterii zbytky energie. Stručně píšu: “V L. na autobusaku.” Jsem zvědavá, za jak dlouho to stihne. Kupodivu, byl rychlý. Zaskřípěly brzdy a z auta vyskočilo cosi ve staré šusťákové bundě a oteplovačkách. Odkud já je znám? Aha, ty přeci proháněl na lyžařském výcviku, když jsme ještě společně studovali na fakultě. Lovím v paměti letopočet, ale nějak si nemohu vzpomenout...Ujasňujeme si, že hovor, na nějž mi nestačilo šedesát korun, měl být veden z bodu A (autobusové nádraží) do bodu B (manželovo stanoviště) a nacházely se od sebe ve vzdálenosti dvaceti metrů. S mírnou odbočkou přes lačný a cenově náročnější bod S (saský vysílač).
Ale na chatě je teplo. Dokonce i velká ztuhlá hromada vulgarismů postupně odtává. U oběda ještě chvíli rozebíráme, kde vlastně měla čekat žena, píseň, zmrzlá kost. Muž-stroj však už smířlivě rodovou rozepři uzavírá: “No, hlavně že jsi tady, ne? A s tebou ty karbanátky...”
