Celé to začalo prohlášením vytáhlého zahradnického mistra pana Černého (kontrabas), že Mendelssohn a Bartholdy bylo slavné klarinetové duo, jak kdysi kdesi zaslechl. Pan Polák (violoncello) oponoval, že to byl dohromady jen jeden jediný člověk, zato však významný skladatel. Má sochu na střeše pražského Rudolfina, a když Němci zjistili, že to byl žid, chtěli ji odstranit, jenomže už to nestihli. Je o tom prý dokonce celý román.

Amatérský symfonický orchestr se pak po pauze věnoval standardní zkoušce, tentokrát oprášení Mozartovy symfonie C-dur, zvané též Jupiter. A po zkoušce se pánové rozcházeli do svých domovů, tedy jako vždy spolu i zvěrolékař doktor Žaket (viola) a pan Polák.

„Pane Poláku,“ pravil doktor Žaket při volné chůzi podzimně ztemnělým liduprázdným městem kdysi okresním, „vy máte k těm židům nějaký osobní vztah?“

„Asi ano,“ přiznal pan Polák. „Já jsem totiž, pane doktore, pokřtěný žid. Narodil jsem se jako nedochůdče, měl jsem pod míru i pod váhu, takže to vypadalo, že umřu. V té nemocnici byly řádové sestřičky, se zoufalou maminkou se ani neradily a raději mě honem nechaly pokřtít. A daly mi jméno Václav. Takže jsem pokřtěný římský katolík.“

„Ale tak vás ty sestřičky vlastně za války zachránily?“

„Kdepak. Ty jejich norimberské zákony na takovéhle – podle jejich názoru – švindlkřty vůbec nehleděly. Dostal jsem žlutou hvězdu a šel s maminkou transportem do Terezína. Nějakým zázrakem už nikam dál. Takže jsme to přežili.“

„Pane Poláku, vy o tom nikdy nemluvíte?“

„Nechci, pane doktore. Když vidím ty pány, co předevčírem našli nějakou židovskou pratetičku, koupili si tu legrační čepičku a hrají si na žida, neboť v tom není žádné nebezpečí a dneska spíš módní výstřelek, vůbec si neuvědomují, že tímhle producírováním zadělávají na antisemitismus, dělá se mi z toho zle. Já třeba někdy plácnu nějakou blbost, kterou by mohl plácnout kdokoli jiný, ale vždycky se najde nějakej trouba a řekne, že jsem to řek protože jsem žid, neboť to mají židi v povaze. V charakteru. Pak sice začne vysvětlovat, že to tak vlastně vůbec nemyslel, znáte to, ale mě už to namouduši nebaví. Takže pane doktore, vemte to radši tak, že jsem pokřtěnej katolík.“

Po několika krocích v temném večeru, když se opět jako pokaždé zastavili na rohu opuštěné administrativní budovy bývalého cukrovaru, zvěrolékař pokračoval:

„Pane Poláku, nic ve zlém. Ale já si myslím, když o tom tak přemýšlím, že byste se přeci jenom měl k té své víře hlásit.“

„Kterou máte na mysli, pane doktore?“

****************************************************

Populární Amatérský symfonický orchestr zdolává nástrahy tohoto světa s neodolatelným humorem a vítězí třeba i navzdory výchovným koncertům.
Knihu Pavla Landy si můžete koupit na webu knihkupectví Kosmas.