Petr umíral. Teď už nepopiratelně, nezadržitelně a nezvratně. Navštěvoval jsem ho skoro denně, ale byly to těžké a těžkopádné návštěvy. Ze začátku jsem se snažil být bodrý a strašně vtipný; ta neupřímnost z toho přímo kapala. Petr mě zmrazil pohledem. Měl pravdu, a tak jsem toho nechal.

Jenže doopravdy jsem měl na duši černo. S tím jsem se také nechtěl svěřovat, a na neutrální témata prostě nemám. Na rozdíl od žen páni věšinou nevědí, kdo s kým chodí, kdo se žení a kdo se rozvádí, koho zlobí děti a kdo komu zahýbá. A když to náhodou vědí, tak to buď zapomenou, nebo to nepovažují za nezbytné vykládat. I v době, která mi teď připadala strašně vzdálená, kdy Petr byl ještě v pořádku, jsem často přišel domů a žena se mě hned ptala:

"Tak co je nového?"

Nevěděl jsem.

"Tak o čem jste pořád mluvili?"

"No, jen tak," říkal jsem rozpačitě. Věděl jsem, že nám bylo dobře, a snad jsem se i něco dozvěděl. Ale těžko se to vysvětluje.

Teď, když šlo do tuhého, to bylo ještě těžší. O tom podstatném se nemluví lehce, když vůbec. A jen tak spolu být a mlčet také tak docela neumíme, i když by to asi bylo to nejlepší. Je to jako na nadraží nebo na letišti, kdy už je pozdě před odjezdem či odletem začít něco podstatného, ale je také brzy odejít. Kdo ví, kdy se zase uvidíme, a přece tě tu nenechám samotného! Oba by raději to trápení zkrátili, ale nejenže neví jak, ale také se za ten pocit stydí. Ale jak mě vůbec mohlo takové srovnání napadnout, právě teď?! A zastyděl jsem se a chmury mi táhly hlavou. Petr, jako by mi četl myšlenky, se na mě pátravě podíval a se vší rozhodností prohlásil: "Tak s tímhle mi di do prdele!" Protože to byl vždycky jemný a citlivý člověk a cajdáky neměl rád. Vyřešil to snadno a se samozřejmostí jemu vlastní. Spiklenecky, jako by to byla láhev rumu, vytáhl zpod polštáře malou šachovou soupravu. Trochu podrážděně a netrpělivě, že tak maříme čas, mě vyzval s tradičním: "Tak dáme si jednu nebo ne?"

Šachy v našem vztahu vždy hrály zvláštní roli. Asi jako pro kuřáka, když si potřebuje odpočinout, tak jde na cigaretu, a když potřebuje cigaretu, tak si jde zapřemýšlet. Když má hlad, tak cigareta přijde vhod, právě tak jako po dobrém obědě. Při balení děvčete právě tak jako po dokonaném skutku. Šachy pro nás měly podobnou univerzální funkci. Ať už jsme se chtěli vidět jen tak nebo něco důležitého projednat, obvykle to začínalo od lesa: "Nedáme si?" Při poledních přestávkách, po práci, někdy dokonce při velkých párty, když se Petr začal nudit. Petr mě vmanévroval do své pracovny a nabídl partičku. Nebo dvě. Někdy se Petr při takové šachové schůzce podělil s problémy či výsledky svého posledního vyzkumu, jindy mi pomohl s mým výzkumem, jindy jsme probrali nějaké jiné problémy a zase jindy jsme jenom a prostě hráli šachy. A bylo nám dobře.

Musím přiznat, že oba jsme byli hráči spíš průměrní, možná ani to ne. Naše zahájení rozhodně nesledovala teorii, a střední hry byly spíš výstřední. Zejména Petr věřil, že "plánovat je dobré, ale kliku musíš prostě mít!" Prý na to přišel ještě za války, když létal bombardovat Německo. Tenkrát mu to zřejmě vycházelo, ale v našich šachových kláních ne. Samozřejmě, že jsme nevedli statistiky a nepočítali výsledky našich soubojů. To se snad mezi kamarády ani nedělá. Stejně by to Petr nikdy nepřiznal, ale v době naší poslední partie bylo dlouhodobé skóre 18 437 k 12 232 v můj prospěch. Bez remíz. Ostatně k těm docházelo jen zřídka; naše partie byly bojovné až do posledního dechu.

Tentokrát se naše partie vyvíjela ještě divočeji než obvykle. Předháněli jsme se v nekorektních obětech i v prostých přehlédnutích, jenže řekněte mi, jak vzít figurku kamarádovi, s kterým možná hrajete naposledy. Tak jsem přehlížel i ta nejhrubší přehlédnutí, jenže Petrova pozice už byla stejně zoufalá. Právě jsem se chystal nabídnout remízu, když Petr zahrál věží a vítězně ohlásil mat. Ještě dodal: "Ty se to snad, chlapče, nikdy nenaučíš!" A skoro okamžitě usnul. Trochu se usmíval, jak se mu ten mat povedl, a jistě ve spánku věřil, že právě vyrovnal naše dlouhodobé skóre. Které jsme stejně nepočítali.

To byla skutečně naše poslední partie. A ten mat, co mi Petr dal, byl skutečně ten nejzvláštnější mat, jaký jsem kdy viděl, a i velmistry by přinejmenším udivil a zarazil. Protože Petr mě zmatoval bílou věží, a já hrál bílé. Tedy dal mi mat mou vlastní figurkou!

Snad někteří z vás by namítli, že ten mat byl neplatný a proti pravidlům. Musím vás ujistit, že bez ohledu na pravidla ten mat byl v tu chvíli velice platný, a oba jsme to věděli. Ještě dlouho po Petrově smrti jsem nad tím hloubal, co si z toho vzít, jak si to vyložit, jakou to má symbolickou hodnotu a význam, jestli vůbec. Někdy jsem se tím i trápil, a Petr už nebyl, aby mi to vyložil. Až konečně jednoho dne zrovna jako bych ho slyšel: "Tak s tím mi už di do prdele!" Zase měl pravdu. Přestal jsem s hloubáním. Jen si připomínám, že to byl ten nejoriginálnější mat, jaký jsem kdy dostal.