Marhounek byl vojenský kuchař, který v hodnosti praporčíka nebo nadpraporčíka, to už si přesně nepamatuji, vládl železnou rukou kuchyňskému personálu táborské "Tabačky", kde jsem i já v roce 1965 vykonával vojenskou základní službu. Ten personál se skládal z Marhounka, několika kuchařů z povolání a mnoha nešťastníků, na které připadla služba v kuchyni. Makat pod Marhounkovým velením byly galeje. Vyžadoval naprostou čistotu, na které si zakládal tak, že většina vojínů, kteří měli tu smůlu, že dostali službu v kuchyni, se vracela na rotu naprosto vyčerpaná. Ruce měli rozmáčené z neustálého mytí a kolena otlačená z umývání podlah. Žádné mopy nebo snad hadr přehozený přes koště, kdepak, holenkové, pěkně po staru, na kolena a rejžákem cídit doběla! Navíc Marhounek naháněl hrůzu řvaním. Řval tak, že praskalo sklo a třásla se nejen okna, ale především kolena nešťastníků, na které se rozeřval. Jeho řvaní bylo proslulé nejen svou silou, ale i výhružkami, že dotyčného zavře až zčerná. "Do Sabinova tě pošlu, tam tě naučej makat!" řval na nešťastné maníky, kteří nedokázali pracovat rychle, čistě a k jeho plné spokojenosti. Sabinov byla obávaná vojenská věznice, kde s vězni zacházeli jako s otroky, toho jsme se báli všichni. Jediné, co bylo horší než makat v kuchyni, bylo skládat uhlí. Tam jste si mákli tak, že se vám po šichtě kolena třásla také a přitom na vás nikdo neřval. Navíc jste se u uhlí nenajedli. U Marhounka v kuchyni neexistovalo, aby někdo z personálu trpěl hladem. V kuchyni, jako jediném pracovišti v objektu kasáren, se dodržovala ranní a odpolední svačina. Disciplínu ovšem Marhounek utužovat musel, neboť vařil pro sedm set vojáků denně. Snídaně, obědy i večeře. Sedm dní v týdnu kromě neděle, kdy se ke snídani vydávala strava na celý den v podobě salámu a chleba. Bez disciplíny se takové množství jídla nemohlo ani navařit, natož vydat.

Bál jsem se Marhounka jako každý jiný záklaďák a službu v kuchyni hluboce nenáviděl, i když byla s jídlem navíc, ale dostával jsem ji skoro pravidelně. Můj přímý nadřízený, velitel mé čety svobodník Doubek, mi ji přiděloval, kdykoliv mohl. Jméno Moc měl zkrátka v podvědomí a jakmile bylo třeba vyslat někoho na nějakou podřadnou nebo nepříjemnou práci, už je vykřikoval. Takže když místo volného víkendu potřeboval "dévéťák" osm maníků na brigádu ve městě, byl jsem z naší čety automaticky vybrán. Makat v sobotu a v neděli se nechtělo nikomu, ale když jsme my postižení cestou na pracoviště zjistili, že se jedná o brigádu v místním pivovaru, značně jsme ožili v předtuše pěnivé odměny. Ta odměna nás nejen nezklamala, ale přímo nadchla, i když práce sama byla fuška. Nosili jsme pytle ječmene po točitých schodech až pod střechu pivovaru. Těch pytlů bylo hodně a byly těžké. Tahali jsme je několik hodin na ramenou a ke konci už se nám všem podlamovaly nohy, ale za odměnu jsme po zbytek odpoledne mohli konzumovat lahvové pivo, které pivovar skladoval u zubatých hradeb. Bylo nádherné odpoledne, seděli jsme do půl těla nazí na hradbách, popíjeli pivo a pokřikovali po náhodných dívkách, které občas prošly pod hradbami. Zkrátka krása! Bylo mi jasné, že až svobodník Doubek zjistí, o jakou brigádu se jedná, že mne na ni již nikdy nepustí, a proto jsem šel za pivovarnickým mistrem a zeptal se ho, jestli byl s naší prací spokojen. Chtěl vědět, proč se ptám. "Protože by mnohým z nás pomohlo, kdybyste do kasáren zavolal, že jsme pracovali dobře. Vylepšilo by nám to politický posudek, víte?"

"Jo takhle," zamnul si bradu mistr, "neboj, nech to na mně!"

A pak do kasáren zavolal a nejen, že nás pochválil, ale vyžádal si, aby mu příště velitel poslal ty samé brigádníky, aby nemusel znova zaučovat nové a ztrácet tak čas!

A tak se stalo, že jsem celý rok chodil jednou za měsíc na brigádu do pivovaru a vracel se v náladě, kterou mi všichni z čety záviděli. Pak se čas posunul a první rok byl pryč. Byli jsme vyučenými tankisty a převeleni k bojovým útvarům. Každý k jinému. Já jsem měl jít do Písku. Večer před odchodem velitel Tabačky vydal zákaz vycházek. Navíc se domluvil s hospodami v Táboře, které všechny v šest večer zavřely. Takže když jsem s kamarády, s kterými jsem rok sloužil a už nikdy jsem je neměl vidět, přelezl zeď a šel na vycházku na černo, byla situace na pováženou. A to byl ten moment, kdy jsem si vzpomněl na pivovar! A nejen vzpomněl, ale vlezl tam a začal házet kamarádům piva pod hradby. Bohužel, už byla tma a tak ne každou láhev chytili a ty co nechytili, se roztříštily o betonovou silnici a tak krásně u toho bouchly, že to uslyšel noční hlídač a začal mě honit. Jelikož přišel z míst, kudy jsem do pivovaru vlezl, mohl jsem uniknout jen skokem přes hradby. Tím skokem jsem si odnesl následky na celý život. Levý kotník zlomený a pravý roztříštěný. Samozřejmě, že mě chytili, i když jsem na těch nohách dokázal ještě přeběhnout ze světel pouliční lampy do stínu stromu, ale dál už to nešlo. Policie, psi... ale nakonec mě převezli do nemocnice, kde mně bez umrtvení namačkali kosti v roztříštěném kotníku nazpět...

Za týden mě převáželi vojenskou sanitkou z Tábora do vojenské nemocnice v Českých Budějovicích. A tou jel do Budějek i nadpraporčík Marhounek. Jel nakupovat proviant, ale celou cestu seděl se mnou vzadu u lůžka a bavili jsme se. Poprvé jsem toho člověka slyšel mluvit normálně a bez řvaní. A radil mi! "Napiš pivovaru omluvu a že jsi ochoten zaplatit škodu! Jinak skončíš v Sabinově a to bych nepřál nikomu, ty troubo!"

Poslechl jsem a z nemocnice v Budějovicích jsem poslal pivovaru omluvný dopis. Odepsali přesně podle Marhounkových předpovědí. Oficielně, že to, co jsem udělal, se neslučuje s chováním příslušníka československé lidové armády, ale.... ale když pošlu 25 korun (ano, dvacet pět korun, čili pakatel, cenu dvou krabiček cigaret!), že budou považovat škodu za vyrovnanou a celou věc za uzavřenou. Takže když velitel útvaru požádal vojenského prokurátora, aby mě exemplárně potrestal dvěma roky v Sabinově, a ten požádal pivovar o žalobu, pivovarníci odpověděli v tom smyslu, že věc už byla dávno vyřízena k jejich plné spokojenosti. Prokurátor tedy vrátil žádost k exemplárnímu potrestání zpět veliteli útvaru, aby mě potrestal vojensky. To znamenalo nejvíce třicet dnů vězení. Jelikož jsem však byl ve stavu trvalé neschopnosti, na kterou mě o Vánocích pustili z vojny domů, nebyl jsem potrestán vůbec.

Často na Marhounka vzpomínám. Byl to hodný člověk a pro vojáky měl cit, ale dokázal jej v té svinské době nádherně ukrývat. A já mu vděčím za hodně! Nikdy jsme se už nesetkali, takže jsem ani neměl možnost mu říci, jak moc mi tenkrát pomohl, a poděkovat mu. Jedno poučení jsem si však do života odnesl. Ne každý, kdo na vás řve, to myslí vážně nebo je zlý člověk.