Tuhle historku jsem musel z různých důvodů obměnit. Já jen abyste si nemysleli, že se to stalo mně. Nekryju v ní nikoho, jen jednu starou ženu. A vypravěče ...

Mamince se má psát krásně. Obzvlášť z velké dáli a obzvlášť, když za vámi nesmí jezdit. Jednak aby jí člověk nepřítomnost svou i vnoučat nějak vynahradil, ale také se jí má psát krásně proto, aby neměla starosti. To si každá maminka zaslouží, aby měla radost, ale také má dobré zprávy dostávat jako lék na své odloučení. Ne snad, že by měl jeden lhát a vymýšlet si, ale život nejsou jenom starosti. Rodinný život, i když jeho příslušníci jsou od sebe tisíce kilometrů, má své půvaby. Lidé si jsou najednou mnohem bližší, dražší a malichernosti jdou stranou. Já jsem tohle všechno podvědomě tušil, a tak jsem léta psal mamince samé krásné dopisy a starosti si nechával pro sebe. Psal jsem, jak její vnuk napsal na Vánoce dopis Santa Clausovi, že on, Velikonoční zajíček a Bůh jsou jeho největší kamarádi. A máma se mohla uřehtat, že to její vnouče je chytré a pojišťuje si to ze všech stran. Nebo když jeho mladší bratr chtěl vědět, kdo bude muset zaplatit pohřeb, až umřu. A já jsem mu řekl, že on a že ho to bude stát majlant, protože já chci jenom to nejlepší ...

A jak její vnučka dostala k narozeninám koně a máma odepsala: "Koně? Prosím tě a kam ho dáte? Ježišikriste, aby z něj nespadla!"

Já jsem jí pak musel vysvětlovat, že koně tu má každá druhá holka a že když spadne, tak má helmu a snad se jí nic nestane. Tehdy mně to došlo, o tom krásném psaní bez starostí, že jinak by se máma usoužila. A tak jsem jí psal krásně a pokud možno i vesele. Párkrát do roka jsem posílal i peníze. Většinou k narozeninám, svátku a na Vánoce, ale občas i jen tak, zvlášť po tom, co táta umřel. Ze začátku to bylo jednoduché. Prostě jsem zabalil pětidolarovku do dopisu a zalepil jej, aby nešel otevřít bez poškození. To byly výplaty kolem čtyřiceti dolarů týdně. Později, jak inflace peníze znehodnocovala, jsem posílal více a nakonec jen v doporučených dopisech, aby se neztratily. Neradno bylo důvěřovati české poště. A neradno je jí důvěřovati i dnes ...

Pak děti odrostly, rozběhly se po Austrálii, komunismus padl a situace se trochu uvolnila. Párkrát jsem byl doma a začal se připravovat na důchod. Chtěl jsem mámě nějak ulehčit a koupit jí něco, co opravdu potřebuje, ale nechtěla nic. Kdepak, jsem stará, už nic nepotřebuji a ani nikam nechodím, tvrdila. Jen si nech penízky pro sebe. Pozval jsem ji do Austrálie, ale nechtěla, že by pro ni ta dálka byla moc únavná...

Psal jsem jí ovšem dál a občas i "doporučeně....". Má příprava na důchod spočívala v jednání s úřady a to je, kdy jsem udělal svou první chybu v korespondenci s mámou. Postěžoval jsem si na vysoké poplatky všech žádostí a že už fakt na to nemám, abych těm vydřiduchům pořád platil. Holt jsem v sobě toho Čecha neuhlídal ...

Odpověď přišla až za dlouho. Dopis šel lodí, i když byl ofrankován "Par Avion" a "Letecky". Byla to velká obálka formátu A4, značně potrhaná a byl v ní známý čtverečkovaný list popsaný mně drahým rukopisem.

Když jsem si dopis přečetl nevěděl jsem jestli se mám rozbrečet nebo něco rozmlátit. Máma psala, že vždycky tušila, že jednou budu potřebovat peníze, a tak že mi je posílá zpátky. Už je stará, nic nepotřebuje a mně to jistě pomůže.. Já jsem se nevěřícně díval na tu roztrhanou obálku, v které nic nebylo jen ten list s jejím psaním a cifrou, kterou poslala. Musela peníze důkladně přepočítat, aby tu cifru mohla napsat a já jsem nechtěl uvěřit, co jsem začínal tušit. Že si máma moje peníze celá ta léta schovávala a teď, když si myslela, že je potřebuji, tak mi je poslala nazpět. A najednou jsem věděl, že to je pravda, že v té obálce byly všechny ty tisíce peněz, co jsem jí za všechna ta léta naposílal. Pětidolarovky, dvacky, desítky ba i jednodolarovky s ještě mladou královnou Eliškou a později padesátky a stovky a že to nějaká poštovní kurva všechno ukradla! Kurva, která si nezaslouží nejen ty prachy, ale ani to, že byla kdy zrozena. Popadl mne vztek a rozhodl jsem se, že to tak nenechám! Tohle je přece do nebe volající! Napíšu ministrovi pošt, půjdu až do Štrasburku, když bude třeba!

Jenže jsem věděl, že to je všechno marné. Obálka nebyla poslána doporučeně a nemohl jsem nikomu dokázat vůbec nic. Ach, mámo! Cos mi to udělala? Vždyť já ty peníze nepotřebuji! To jsem si jen tak ulevil na zdejší byrokracii, ale na tvé poměry jsem celkem docela slušně zaopatřen! Slzy mi to vehnalo do očí a rozhodl jsem se, že jí ty peníze vrátím, kdybych si měl půjčit!

Sedl jsem za stůl, vytáhl dopisní papír a začal psát.

Milá mámo, už nikdy neposílej hotovost v obálce a obzvlášť, když není doporučená. Pak jsem se zarazil. Vždyť už nemá co posílat, všechno poslala, co jí to radíš? Zmuchlal jsem papír, vytáhl nový a začal znova.

Milá mámo, víš, co se stalo? Jelikož jsi neposlala dopis doporučeně, tak nějakej zloděj ... Počkat!

To ne! Máma už není nejmladší, tohle by ji strašně ranilo. Zmuchlal jsem tedy papír a vytáhl další.

Milá mámo, prosím tě neblázni. Ty prachy byly pro tebe, aby sis něco koupila, chápeš? Na dárky a tak. Já je v žádném případě nemohu přijmout ... Zarazil jsem se. Ježiši, tohle by ji ranilo ještě víc. Přece vím, že už je stará a nic nepotřebuje, sama mi to řekla. Nepije, nekouří a málo jí... Chtěla ti udělat radost! Nekaž jí to! No jo, ale jak? Přece tohle jí musím říct, o tom nemůžu mlčet! Proč ne? Protože já ty prachy nechci! Dyks je taky nedostal! No jo, protože je ukradli, ale já jí je dám zpátky! Proč? Protože si přece nezaslouží, aby byla takhle obraná, proto!

Zmuchlal jsem další papír a znovu začal psát.

Milá mámo, tos neměla, dělat si takovou škodu. Až tam přijedu, tak ti peníze přivezu nazpět ...

Počkat! Kde je vezmu? Kde vezmu všechny ty bankovky s mladou královnou na krásném papíře, když dneska jsou australské dolary tištěny na plastiku a královna zestárla? Nikde! Tak jí dáš celý obnos ve stovkách, můžeš zalhat, že sis to v bance vyměnil! Pomalu jsem dopis roztrhal na kousíčky a začal okusovat tužku. Mamince se má psát krásně. Hezky a vesele, aby měla radost, kterou si zaslouží. Starostem se má člověk vyhnout. Ostatně, dělat radost druhým je mnohem těžší než dělat radost sám sobě. Také je to ale mnohem více uspokojující a odměňující.

Vytáhl jsem nový arch papíru a začal :

Milá maminko,

neumíš si představit, jakous mně udělala radost. Hergot, ženská, tys opravdu dokázala všechny ty prachy uspořit? To teda klobouk dolů! Máš z celé rodiny největší vůli, to by nedokázal nikdo! Celá ta léta na ty prachy ani nesáhnout. Táta by z tebe měl radost! Věřila bys, že některé ty bankovky jsou dneska docela vzácné? Ani nevíš, jak mi to pomohlo! Až napřesrok přijedu, pokusím se ti to nějak oplatit. Už teď přemýšlej, co bys chtěla!

Mamince se má psát krásně.....