28.3.2024 | Svátek má Soňa


POVÍDKA: Lpění

1.1.2013

Constable Stevenson se rozhodl, že to pro dnešek zabalí. Pomalu povolil šrouby radaru na držáku, obrátil jej ve směru jízdy svého vozidla a pak je znovu utáhl. Takhle mohl měřit rychlost aut v protisměru i při jízdě.

Nachytal tolik řidičů, že mohl být spokojen. V tomhle místě to bylo snadné. Silnice k němu vedla sérií zákrutů, kde se vždy nahromadila rychlá auta za těmi pomalejšími. Za posledním zákrutem ale silnice prudce padala k rovince, na jejímž konci číhal constable Stevenson se svým radarem. I to nejpomalejší auto se z kopce rozjelo tak, že pohodlně dosáhlo povolené rychlosti a kdo je chtěl předjet, musel tak učinit v rychlosti nepovolené. Ze zfrustrovaných řidičů rychlejších aut jen málokdo odolal nabídce rovinky s dobrou viditelností, aby nepřekročil povolenou rychlost. Přesto i toto ideální místo se po čase "vyčerpalo".

Stevenson samozřejmě hned věděl, která bije. Řidiči v protisměru začali blikat reflektory svých světel výstrahu řidičům, kteří mířili jeho směrem. Když už skoro nikdo nepřekračoval povolenou rychlost, bylo na čase zkusit štěstí jinde. Constable usedl za volant a vycouval z křovin, v kterých auto ukryl tak šikovně, že z něj z přijíždějících aut na jeho straně nebylo vidět nic než radar připevněný na střeše. Zkušeně počkal na "pauzu" v provozu na dálnici a mistrně auto obrátil do protisměru. Pak se rovinkou rozjel k zákrutům dálnice, odkud ještě před chvílí chytal své oběti. V zákrutech moc šancí někoho nachytat neměl, to věděl moc dobře, ale to ani nebylo jeho úmyslem.

Po několika kilometrech odbočil z dálnice na okresní silnici. Tady to nebylo o nic slibnější, ale už tady dlouho nebyl a hádal, že místní vesničtí balíci dávno ztratili obavy z policejní hlídky a opět budou vesele překračovat povolenou rychlost jako posledně, kdy čtyři z nich nachytal. Jeden jel dokonce třicet kilometrů nad povolenou rychlostí. Marné byly jeho protesty, že v úseku, kde ho constable nachytal, byl perfektní rozhled nejen do dáli, ale i do polí, která silnici obklopovala. On, nebohý farmář, pospíchal do města než zavřou obchody vyzvednout … čert ví, co vlastně chtěl vyzvednout, to už constable Stevenson dávno zapoměl, ale dobře si pamatoval jak se nebožák kroutil, že už mu zbývá na licenci jen pár bodíků a mohl by o ni přijít a to si on nemůže dovolit… Stevenson věděl moc dobře na co to hraje. Aby mu zmenšil přestupek z třiceti kilometrů přes limit na patnáct. Za to by ztratil méně bodů. Ta drzost! Chlap si snad myslel, že jeho, constabla Stevensona, nějak obměkčí! Ještě teď se mu sešklebil obličej potměšilostí, když si vzpoměl, jak mu na to odpověděl, že kdyby mu na té licenci tolik záleželo, že by jezdil přece pomaleji!

V dálce před ním se objevilo auto, které jelo stejným směrem. Stevenson bleskově změřil jeho rychlost, ale auto jelo osmdesátkou, a to v tomto úseku mohlo jet až stovkou. Stevenson přidal a za chvíli auto dojel. Byla to osobní dodávka s kabinkou vepředu a nákladovým prostorem vzadu, který byl vyplněn nějakým nábytkem. Dal se rozpoznat stůl a židle, které byly na vrchu nákladu. Vše na první pohled slušně uvázáno, ale to se ze zadu a při jízdě nedalo tak dobře odhadnout. Auto mělo victoriánskou poznávací značku a Stevenson si pomyslel, že se další Victorián stěhuje do jeho státu, do Nového Jižního Walesu. Většinou to dělali, když šli do důchodu. V NSW bylo přece jen tepleji, takže důchodci ušetřili za otop a za oblečení. Na řidiče nebylo přes nábytek vidět. Stevenson jel chvíli za autem v těsném závěsu a pak jej nechal trochu ujet. Na auto to však nemělo žádný vliv a jelo pořád svou rychlostí dál. Stevenson zapnul sirénu se světly a blikáním dálkových světel vyzval řidiče k zastavení. Ten reagoval okamžitě a sjel se silnice na okraj vozovky. Stevenson za ním zastavil, vypnul světla a vystoupil. Obešel dodávku a obhlédl náklad. Solidně uvázáno, tomu se nedalo nic vytknout. Přistoupil tedy k okénku kde seděl řidič a suše oznámi :

"Kontrola řidičské licence."

Muž v autě otevřel dveře a vyhrabal se ven. Byl to postarší, šedivý muž a z jeho rozlámaných pohybů se dalo usuzovat na delší dobu za volantem. Vystoupit musel, protože jako všichni australští řidiči měl řidičák v peněžence a ta byla v zadní kapse jeho šortek, takže na ní seděl. Stevenson obezřetně odstoupil od dveří a pak si pozorně prohlédl muže před sebou a srovnal jeho podobu s fotografií na licenci.

"To je řidičská licence státu Nový Jižní Wales!" řekl překvapeně.

"Ano."

" Vy už žijete v tomto státě tak dlouho, že jste si stačil zařídit zdejší licenci?"

"Já jsem vždycky žil v NSW."

Muž to řekl s důrazem, ale i s lehkým přízvukem, který Stevensonovi prozradil, že se nenarodil v Austrálii.

"Kdy jste přišel do Austrálie?"

"1968."

"A to jste celou tu dobu žil tady, v NSW?"

"Ano."

"A jak dlouho máte tohle auto?"

"Skoro pět let."

"Jak to, že jste je nepřeregistroval do tohoto státu? Vite, že to musíte udělat do tří měsíců od zakoupení vozidla, jinak to je trestné?"

"Právě proto, já totiž nic nezakoupil."

Stevensonovi sklapla léčka a nechápavě se na muže zadíval:

"Tak čí to auto je?"

"Mého syna."

"A ten žije ve Victorii?"

"Ne. Nežije…"

"Tak jak to, že má auto zaregistrované ve Victorii?"

"Von ho tam zaregistroval, když tam žil."

"To bylo před pěti lety?"

"Ano."

"Tak jak to, že vy ho máte už pět let, říkal jste to, ne?"

"Říkal. Už pět let se o něj starám. Z Victórie mi každý rok policie pošle registrační papíry, já je na poště zaplatím a je to. Ve Victórii je registrace aut mnohem lacinější než v NSW, víte?"

"Ale to nemůžete! To je proti předpisům!"

"A jakejm, když to auto nevlastním?"

"No, to…" constable zalapal po dechu, "to je podvod! Vy si necháte synovo auto s victoriánskou registrací protože to je lacinější."

"A taky praktičtější!" přerušil ho muž, "ve Victórii nemusite dělat technickou prohlídku vozidla jako tady, takže ušetřím…"

"Tak a mám vás dost!" zvolal constable Stevenson zlostně a vytáhl pokutový blok. Začal jej vypisovat a při tom dál hřímal: "Já už tomu rozumím. To kdyby udělal každej, tak bude celej stát plnej victoriánskejch čísel. To by byla celá Austrálie plná victoriánskejch čísel! Co to sem taháte za zvyky, vy přistěhovalci, to je hrůza. Tak tady je pokuta a tady je žluťas!"

Constable Stevenson vytáhl žlutý lístek a stáhl z jeho zadní strany plastickou fólii. Pak se natáhl dovnitř mužova auta a lístek přilepil doprostřed čelního skla.

"S tímhle můžete jen do nejbližší stanice, kde musíte auto okamžitě přeregistrovat. Neuposlechnutí…"

"Já nic přeregistrovávat nebudu!"

"Co? Neuposlechnutí je nejen trestné, ale my vás můžeme i zavřít! Chápete?"

"Já nic přeregistrovávat nebudu!" opakoval muž umíněně, "ale jestli chcete, tak vám to vysvětlím…"

"Mně nic vysvětlovat nemusíte!" zařval Stevenson, "já mám jasno. A vy máte poslední možnost. Tak pojedete na tu stanici nebo ne?"

Muž zaváhal, ale pak se podřídil: "Pojedu, ale nic přeregistrovávat nebudu!"

"Pojedu za vámi," oznámil constable, "víte, kde to je?"

Muž přikývl.

"A ne abyste něco cestou zkusil, mně neujedete!" dodal výhružně.

"To vím taky…"

Jeli za sebou, stejně jako před chvílí a přece to nebylo stejné jako před chvílí. Constable Stevenson tiše skřípal zubama. Taková ztráta času! Několik aut je dokonce předjelo, protože šedivý muž v dodávce jel svých osmdesát kilometrů v hodině a nepřidal ani s kopce. Constable si byl jist, že auta, která je dojela a pak předjela, musela jet rychleji než sto kilometrů v hodině, ale nemohl nic dělat. Dozadu jejich rychlost měřit nemohl, protože si seřídil radar dopředu, a v měření protijedoucích aut mu vadila halda nábytku na dodávce před ním.

Konečně dojeli do okresního města, kde byla policejní stanice a kde jedině mohl v těchto končinách šedivý muž auto svého syna přeregistrovat. Pokud tedy chtěl cestovat dál a že by nechtěl a zanechal auto i s nákladem na policejní stanici nepokládal constable Stevenson za příliš pravděpodobné. Však on změkne, až půjde do tuhého, a přijde k rozumu! Nejprve ale bude muset zaplatit pokutu a ta byla tučná, na to se constable těšil nejvíce, až uvidí toho zpupného starce jak skřípe zubama (pokud je ještě mál! Cha, cha) a platí kartou… možná bude platit šekem,napadlo ho. Tihle umínění staříci neradi měnili způsob života včetně elektronických vymožeností. Pokud ošem zaplatí šekem, bude muset čekat, než jej místní banka vyhodnotí a ta to nemůže udělat dříve, než jí bude šek doručen. S tím se také dalo manipulovat, kdyby dědek byl drzej, umíněnej a vůbec zabíral čas nějakým nejapným vysvětlováním nevysvětlitelného.

Před stanicí bylo plno. Stevenson předjel dodávku a pokynul jejímu řidiči, aby ho následoval. Objeli budovu a zajeli do dvora. Tam bylo místa na parkování dost, i když už tam stálo pár policejních aut včetně motorky. Stevenson počkal, až muž zamkne auto… jako kdyby mu hrozilo, že mu je někdo vykrade! Tady, v policejním dvoře! Potom muže zavedl do vyšetřovny, ukázal mu židli a šel hledat seržanta Wintona Grahama, který byl na stanici velitelem. Našel ho v přední kanceláři, jak se zamyšleně dívá z okna. Ve stručnosti mu vysvětlil situaci.

"Co se s ním mazlíš?" chtěl vědět Graham, "má žluťase, dál jet nesmí, tak kde je problém?"

"To bych z něj právě rád dostal. Co v tom je, že si je tak jistej," lhal Stevenson. Ve skutečnosti chtěl celý případ urychlit, aby viděl pokoření svého "soka".

"Tak jdem na to," souhlasil seržant, "ať tě mám z krku a dědka taky. Dlouho to trvat nebude."

Na vyslýchání museli být podle předpisů dva. Vstoupili do místnosti a Winton Graham si nemohl pomoci, aby se nezarazil, když předvedeného spatřil. Constable Stevenson mu jej popsal jako dědka, ale předvedený na dědka moc nevypadal. Byl celkem statné postavy a i když měl vlasy skoro bílé, Winton by mu víc jak šedesát nehádal. Navíc působil celkem sympaticky, i když měl v neholené tváři smutek. Nekonečně smutná byla ta tvář a ještě se zdála tak dobrácká. Jenže to mohla být přetvářka, zkušený policista, kterým Winton Graham rozhodně byl, se tím nechtěl nechat zmást. Přesto spustil mnohem mírněji, než jak původně zamýšlel. Dokonce tak mírně, že to zaskočilo i jeho samého.

"Člověče, co blázníte? Zdržujete nejen nás , ale i sebe. Zaplaťte pokutu, přeregistrujte auto a můžete okamžitě pokračovat v cestě."

"Když ono to, pane oficíre, nejde."

"Jak to, nejde? Tady constable mi vysvětlil, že už auto používáte v tomto státě pět let?"

"Když vono není moje."

"A čí je?"

"Mého syna."

Kristepane, pomyslel si seržant, protože začal tušit, že případ je komplikovanější, než mu bylo původně vysvětleno, ale než mohl něco říci, vložil se do toho constable.

"Von má auto napsaný na syna, chápeš? A myslí si, že když to je na jeho syna, tak je může používat jak dlouho chce s interstátní značkou a ušetřit na tom, protože auto zaregistrovaný ve Victorii je lacinější a nemusí na technickou prohlídku jako u nás. Sám mi to řekl, zeptej se ho!"

Jenže seržant se na to nezeptal. Místo toho řekl: "A kde je váš syn?"

"V Afghánistánu."

" S armádou?"

"Ano. Von je s těma speciálníma jednotkama. SAS se jmenují. To je ale všechno, co vám mohu říci. Víc ze mne nedostanete!" dodal výbojně.

Constable chtěl něco říci, ale seržant ho pokynem ruky umlčel.

"Dobře," řekl, "teď to na chvíli přerušíme. Udělejte si pohodlí…."

"Já vím, co chcete udělat," řekl muž, "chcete jim zavolat, co? Tak tohle je jejich číslo," a zpaměti nadiktoval seržantovi telefon a prozradil jméno svého syna.

"Jen se jich zeptejte, oni vám potvrdí, že nelžu. To je telefon pro rodiče vojáků v zahraničí."

Oba policajti vyšli na chodbu před vyšetřovnou a constable Stevenson řekl:

"Wintone, i kdyby to byla pravda, co to má co dělat s námi?"

"Zatím nevíme, jestli to pravda je nebo není. Já to jdu ověřit a ty se ho zeptej, jestli něco nepotřebuje a udělej mu kafe nebo čaj."

"Třeba bude chtít na záchod nebo se napít," dodal rychle, když uviděl náhlou neochotu ve tváři svého druha. "Dívej se na to tak, že děláš kafe pro otce jednoho z našich vojáků, kteří bojují v Afghánistánu, ok?"

Když se seržant vrátil na vyšetřovnu zdálo se mu, že by mohl atmosféru krájet nožem. A to i přes to, že oba muži mlčeli a vyslýchaný měl před sebou hrnek vypité kávy.

"Tak ano," rozřízl atmosféru v místnosti, "měl jste pravdu, váš syn je skutečně zapsán u SAS, ale co jste nám neřekl je, že už je přes čtyři roky mrtev!"

Bílá hlava se po těch slovech sklonila a tělo jakoby scvrklo.

"Jestli je mrtev, pak se vám musím přiznat, že jsem ho zabil já.."

"CO?" oba policisté na sebe nevěřícně pohlédli a constable vykřikl: " Vy jste zabil svého vlastního syna? A dobrovolně se přiznáváte?"

"Ano."

"Počkejte," řekl seržant, "tady došlo určitě k nedorozumění. Jak jste mohl zabít svého syna, když zemřel v Afghánistánu?"

"To bylo tak… já.. víte… on chtěl už od malička být vojákem. Už jako capart. Když se ho někdo zeptal, čím chce být až vyroste, tak odpovídal: ´Chci být vojákem a padnout za svou vlast.´ Zřejmě to viděl někde v televizi nebo ve filmu. Bylo to od něj v tom věku roztomilé a my se všichni smáli, hlavně já a moje žena. Časem ale na to padnutí za vlast zapoměl a zbylo jen to obrovské přání být vojákem. Zapoměli na to vlastně všichni, včetně mé ženy. Jen já jsem na to nezapoměl nikdy. Vždy, když řekl, že chce být vojákem, jsem si vzpoměl, jak chtěl za svou vlast i padnout. Časem mi to přišlo jako.. no… snad poselství, kouzlo, já nevím, jak bych to řekl… zkrátka mě to nějak obestřelo a vlezlo mi to do hlavy a já věděl, že když to někdy někde řeknu, zkrátka vyzradím, že chtěl za vlast padnout, tak se to i stane. Pět let jsem držel hubu a nikdy nikomu nepřipomenul, co můj syn za mlada chtěl, až jednou… v hospodě… měl jsem vypito a dal jsem tu historku k lepšímu v kruhu mých druhů… Ani ne za měsíc na to…." a postarší muž se zhroutil na stůl. Dal bílou hlavu do dlaní a rozeštkal se.

Constable Stevenson toho využil, zašklebil se a naznačil seržantovu Grahamovi, že se před nimi zmítá v pláči úplný cvok. Odpovědí mu byl pohled chladnější bodáku. Chvíli bylo ticho, jen starý muž tiše štkal. Pak se seržant odhodlal a odkašlal si.

"Poslouchejte, vy jste nikoho nezabil" řekl tiše, "to se vám jenom zdá. Jako se vám zdálo, že když to vyzradíte, že zemře. To je z bolesti, ale vy za nic nemůžete."

"Myslíte?" muž zvedl hlavu a přestal štkát stejně náhle jako začal. Utřel si oči plné bolesti a odvětil: "Také si to myslím. Ostatně, já myslím, že můj syn nezemřel, že je stále naživu. Proto vlastně nemohu to jeho auto přeregistrovat, chápete?"

Jestli v seržantových očích našel pochopení, bylo těžké rozpoznat. Smutek ano, ale pochopení ne. V očích constabla Stevensona nebylo třeba číst. Celou tváří mu cukalo jedno jediné, že má před sebou cvoka. Natolik chytrý ale byl, že mlčel, když z nepochopitelných důvodů svého nadřízeného vyciťoval, že je lepší zatím svůj názor neprojevit.

"Jaká byla?" zeptal se seržant a ukázal na vypitý šálek kávy před vyslýchaným..

"Dobrá, ale trochu silná."

"Udělal jsem ji tak slabou, jak jsem jen mohl." bránil se constable, "bejt slabší, tak pil vodu." To poslední pohrdavě.

"Já mám slabé srdce a když se napiju silné kávy, tak pak nemohu v noci spát."

"Nám jsi kávu neudělal?" obrátil se seržant na constabla, "já bych si taky dal, ale silnou!"

Constable Stevenson se beze slova zvedl.

"Také bych si ještě dal, kdyby to nevadilo, ale čaj," poznamenal muž.

Constable přikývl: "Stejně slabý jako to kafe?"

"Ano, prosím."

Když za ním zabouchly dveře, seržant Winton Graham se zvedl, přešel od stolu k oknu a podíval se ven. Naproti němu, venku na dvoře, stála dodávka naplněná přivázanou hromadou nábytku a měla victoriánské číslo. Seržant nervózně zabubnoval prsty na sklo okna a pak se obrátil k majiteli… člověku, který ji sem přivezl, opravil se v duchu.

"Poslouchejte, tohle není žádný výslech, my vás vlastně z ničeho nekalého neobviňujeme…" odmlčel se. Znervózněl, obešel stůl a usedl opět naproti mužovi.

"Můj táta sloužil ve Vietnamu…. Jak ten váš kluk vlastně umřel?" otázal se jak nejměkčeji mohl.

"To je právě to," povzdechl si muž, "oficielně ho zabila mina. Ještě s jedním průzkumníkem. Když ale přivezli rakve zpátky do země, trval jsem na identifikaci. Nechtěli ani slyšet, ale nedal jsem si říct. Tak to na mne zkoušeli psychologicky, že abych si jeho obrázek uchoval v srdci tak, jak ho znám, že z nich obou moc nezbylo. V tom měli pravdu. Z toho, co mi nakonec ukázali, se nedalo usoudit nejen kdo je kdo, ale že to kdysi bylo živé, dýchalo to, hejbalo se to…" muž sklonil hlavu, ale než mohl seržant něco říci opět ji narovnal, protřel si oči a pokračoval.

"Byly to kusy lidského těla v hadrech z uniformy a bylo vidět, že se nějaký čas rozkládaly, než je zmrazili nebo co s tím dělají. Hlava neměla obličej, ale temeno s vlasy se zachovalo a na tom jsem právě poznal, že to není můj kluk. Jako capart se jednou motal u sporáku když má žena smažila cibuli a strhl na sebe pánvičku. Na temeni mu po tom incidentu zůstala jizva, ale tohle temeno ji nemělo!"

"Nemohli udělat chybu a kusy těch těl pomíchat?"

"To mohli, ale to by mně určitě řekli, ne? Když jsem jim oznámil, proč to nemůže být tělo mýho kluka, tak hned běželi a otevřeli i tu druhou rakev, ale mně k ní nepustili. Jenže, kdyby tam našli temeno s jizvou, tak by mě k identifikaci zcela jistě vyzvali, ne?"

" No dobře, ale proč by vám lhali? Nebo i podsouvali ostatky někoho jiného?"

"To nevím, ale..."

V ten moment vstoupil do místnosti constable Stevenson s tácem a třemi šálky. Položil dva před oba muže a sám usedl s třetím vedle seržanta Grahama. Šedivý muž usrkl ze svého šálku a constable Stevenson zasykl k seržantovi, že pije horkou vodu.

"Po čaji spát můžete?" prolomil ticho seržant.

"Můžu, čaj mi problémy nedělá. Někdy ale nespím ani po vodě… to víte, mám to všechno v hlavě pomíchané a představuji si…" nedořekl.

"Můj kluk měl talent na řeči. Proto ho armáda vybrala do speciálního kurzu. Rok chodil v Melbourne do vojenské jazykové školy a naučil se jazyk Farsi. Tím se mluví v Íránu, ale také v Afghánistánu. To není žádné tajemství, proto vám to mohu říci…"

"Jako kdyby bylo, tak abysme to někde nevykecali?" ušklíbl se Stevenson.

" No já si myslím," pokračoval muž směrem k seržantovi, aniž by tu poznámku nějak vědomě bral na vědomí, "že třeba Taliban je oba unesl. To víte, zajmout někoho, kdo umí jejich jazyk a přitom ovládá angličtinu a je expert na specielní jednotky… to musí být pro ně velice výhodné. Že třeba je unesli a do těch uniforem dali jiná těla, než to všechno roztrhali minou… co myslíte?"

" Možné je všechno," odpověděl seržant pomalu, "řekl jste ten nápad armádě?"

"Samozřejmě! Chtěl jsem po nich, aby mi řekli, jestli je poslali na výzvědy, ve skupině nebo v převlečení, ale to víte, armáda vám neřekne nic než že zemřeli při plnění svých povinností a že na něj mohu být pyšný. Obzvlášť SAS, ty vám neřeknou vůbec nic!"

"A máte i jiný důvod, než tu jizvu, si tohle myslet?"

"Mám! Víte, on vždy, když ho někam poslali, a byl také v Iráku a jinde, tak si u nás nechával svého psa. Ten, když mi vloni zemřela žena, vyl jako pominutej, a to ještě dříve, než mi zavolali z nemocnice, že skonala. Jenže v době, kdy měl zemřít můj syn, tak pes ani nezavyl! To bych věděl, kdyby vyl! No a pak, skoro po roce, to už jsme měli všechny jeho pozůstalosti včetně auta, mi přišla ta registrace z Victórie..."

"Dobře," řekl constable, "já vás chápu, ten první rok to musel být pro vás šok, ale pět let?"

"Vy tomu nerozumíte! Já to vzal jako důkaz, že mrtvej není! Samozřejmě, ve Victórii o jeho osudu nic nemohli vědět, ale mně to stačilo. Sama prozřetelnost je přinutila, aby mého syna, majitele auta, brali pořád jako živého, chápete? Jako ho beru já! To auto není moje, jen ho opatruji, než se vrátí…"

Mužův hlas se na okamžil zlomil. Jeho hruď se zachvěla, ale pak nabral dech a tiše pokračoval: "Já věřím, že dokud to auto je v jeho jménu, tak je šance, že někde žije, a že se jednou vrátí. Tohle nesmím zkazit, jako když jsem vykecal, že chtěl padnout za vlast. Já to auto nepřeregistruji! Zavřete mne, když chcete, ale auto nepřeregistruji!"

Chvíli bylo ticho a pak seržant řekl: "Tak to bysme měli. Počkejte tady chvíli, já se hned vrátím."

Vstal a pokynul constablovi, aby jej následoval. Když byli na chodbě Stevenson prohlásil: "To je ale cvok, co?"

Seržant Winton Graham se zastavil a obrátil.

"Víš, já o tom případu něco vím. Ten druhej kluk, co s ním pad, se jmenoval George..."

"To ti řek von?"

"Ne. George byl můj bratranec. Moc fajn kluk. Chtěli jsme do armády oba. Jeho vzali, ale mně ne, protože mi u pravého oka chybí svalek a nemůžu je na tu stranu otočit."

"To jsem si nikdy nevšiml."

"Protože na tu stranu vždy otočím celou hlavu. Jenže pro armádu to nebylo dost dobrý. Oni do bitev a na smrt v poli chtějí posílat jen perfektní kusy… Bratrance vzali a já šel k policii…. Georgovi rodiče, jeho matka je sestrou mé matky, si hodně vytrpěli. Ta smrt je stála moc bolesti."

" Dobře, ale určitě u toho neblbli tak jako…"

"Ty víš hovno, co to je bolest!" okřikl ho seržant Winton Graham. "Bolest k neutišení! Ani co to je naděje! Lpění na nemožné naději, které jedině dokáže tu bolest aspoň trochu zmírnit, víš? A ty si myslíš, že to dělá, aby ušetřil pár dolarů!" seržant si pohrdavě odfrkl.

"Já se teď vrátím a vezmu ho k jeho autu a omluvím se mu. Ty mi tam přines žiletku, ať můžu sundat z okna toho žluťase, cos mu tam přilepil!"

Chvíli bylo ticho a oba muži na sebe upřeně hleděli.

"Constable Stevenson, jestli chcete, můžete si na mne stěžovat, ale tu zatracenou žiletku máte rozkazem!"

" Wintone, neblázni! Stěžovat? To mě vůbec nenapadlo! Ale co budu dělat s papírama? Už jsem pokutu vypsal a víš jak těžko."

"Jestli chceš poradit, co s tou zatracenou pokutou máš dělat, tak se mne jen zeptej! Zkus to!" řekl seržant nesmířlivě, ale o poznání vlídněji.

Constable Stevenson se zřejmě poradit nechtěl, natož zeptat nebo něco zkoušet. Obrátil se a šel hledat tu zatracenou žiletku.