Zkosený hrot jehly nasazené na injekční stříkačku plnou něčeho bílého se blížil k jeho stehnu a chlapec tušil, že to, co přijde, bude pekelně bolet a že se neudrží a začne křičet….
"AAAAAAAAAAA … mamííííí…dědoooo…kde seeeeeeeeš?"
Mnohem později se dozvěděl, ze pendapon je hnusná bílá tekutina, kterou vstřikovali lidem do svalu, aby neumřeli na různé infekce. Nemocniční sestra, která měla tu kaši nataženou ve stříkačce, byla vyškolena tak, aby ji do stehenního svalu vtlačovala pomalu - v opačném případě to opravdu bolelo. Ale ji to moc nezajímalo - malý děti přece snesou hodně a navíc jí v sesterně stydlo kafe.
KDE JE MÁMA…???

Červencové ráno přepadlo městečko Lázně-Břeh výbuchem slunečního světla a přiopilým beatem kosích muzikantů.
Ze snu, ve kterém se brouzdá líným proudem řeky Blanice, děda sedí na břehu s prutem v pravačce, sleduje splávek, v levačce ma svou legionářskou šavli…A a a…zvuk tekoucí vody ve snu v něm probudí nutkání čůrat…
Opatrně se vyhrabal z pokrývek, překročil matčiny boty a potichu vešel do koupelny. Čůrat do umyvadla ho máma naučila hned, když se přistěhovali sem do hotelu Rudý říjen a zjistili, že toalety jsou až v půlce ponuré a smrduté chodby. Kam chodila čůrat máma, chlapec nevěděl.
V noci v chodbě bylo slyšet různé nepochopitelné zvuky, páchla tam moč, starý prach a cigaretový dým.
Chlapec se tam hned první večer bál, a tak mu matka, barmanka, přinesla z hotelové kuchyně nízkou stoličku, na kterou si mohl stoupnout a pohodlně se vymočit do umyvadla, do proudu tekoucí vody. Přísně ho upozornila na to, aby vždycky otočil kohoutkem, než se do toho dá.
Jak tak čůral, zívnul, pokrčil trošku široký nos a otočil opálený obličej do zrcadla. Zahlédl krátce ostříhanou, hnědovlasatou makovičku osmiletého chlapa, vpředu vlasy vyšisované od slunce a chybějící přední zub. Zvedl levou ruku, udělal tarzaní grimasu a osušil si konec pindíka kouskem toaletního papíru - dědova škola, a potichoučku posbíral schumlané trenýrky a tričko s podlahy vedle postele.
Natáhl se, aby aspoň zahlédl matčin obličej, začuchal, zakřenil se, protože ucítil už známý pach chlastu a vykradl se zpátky do koupelny, aby se oblékl.
Když se snažil být úplně potichu, vždycky něco zvoral… tentokrát vrazil do nočního stolku a málem vysypal přeplněný popelník… to by zas byl mareeel…napadlo ho a obezřetně pokračoval v indiánském plížení.
Pach alkoholu mu nevadil, věděl že matka zůstane dostatečne dlouho omámená, aby mohl pokračovat v objevování tohoto překvapujicího města, do kterého se netěšil, neznal ho a matka ani nikdo jiný se nesnažil mu ho představit.
Koloběžka byla pořád v garáži za popelnicemi, a tak nastartoval dvojím hrábnutím levé nohy, motor zaburácel: "brrrrrrrrrrrrrmm mm mm…éééé...ééééééé". Pak přeřadil na dvojku: "uuuueeeeeiiiiiii…" a vyjel závodní rychlostí průjezdem na kolonádu.
Na široké ulici nebyl nikdo, kdo by si všiml jeho červeného spartakiádního oblečeni - rudé trenýrečky s laclem a bilé tričko, nádherného stroje a entuziasmu v trošku přišikmených očích.
Cítil vůni z pekárny na rohu, hlad mu rejdil v bříšku, ale nevadí! - víc mu lahodil pocit volnosti a dosud nepoznaná síla, kterou mu dávalo vycházející slunce, vůně popínavých růží vykukujících za zdí a duha, kterou kreslil proud vody stříkající z kropicího vozu pofrkávajícího nahoru ulicí. Vůně právě pokropeného asfaltu ho zašimrala v nose.
Oranžové slunce vykreslilo secesní domy v nádherných konturách, cukrkandlové ozdoby balkonů se stydlivě kroutily v omámených piruetách a chlapec cítil, že je zase svobodný. Sjížděl dolů s větrem ve vlasech a těšil se na sklenici zadarmo minerálky v pavilonu dole pod kopcem.
"Pukikuuuu…so tady prosimtebe delas takle ranooo?"
Klavírista Gianni z kapely v hotelovém baru se mu postavil do cesty a když chlapec zabrzdil vší silou koloběžku, vzal ho do náručí a se smíchem pohladil po vlasech.
Mluvil srandovně, ale měl chlapce rád a když někdy ráno odcházel z jejich pokoje, líbnul ho na čelo a lehce zatahal za bradu. Nevěděl, že chlapec nemůže kvůli rytmicky vrzající posteli a nepochopitelným vzdychům spát, ale trošku provinile se asi cítil.
"De je mama? Ty ses tady upulne sam, picollo?"
"Mama este chrr..spí… dyž já sem už nemoh spát…du se jen tak project, a kam deš ty?" zeptal se chlapec. "…ani sem tě dneska u nás neviděl…"
"Ja chral až do rano v chotelu Savoy a ted už musim chrapat…nebo scipam," smál se malý Ital a znovu chlapce pohladil.
"Mas vubec co zrat? Jet si nesky?...ale jooo-asi ne... tak tady mas a kup si neco bodry, jo? Nic nerikej mamma, okej?"zastrčil chlapci do kapsičky trenýrek modrou bankovku a nastoupil do červeného autobusu, který před nimi se zasyčením zastavil.
Pukiku!…neumí ani říct Pupiku…nemám rád když mi máma říká Pupiku…ale je hodnej…lepší než Karafiát…to je debil…bije mě …i mámu…proc s nim je??? Proč nejsme s tátou?...a s Míšou? ségro kde si? No - zatím sme mu utekli a doufám že nás nenajde…Karfiol…máma mě okřikne když mu tak říkám… Karafiátovi…debilovi…musím ject dál…mám hlad…prolétlo chlapci hlavou, pak se usmál, nahmatal tříkorunu v kapsičce trenýrek a rozhodl se za ty peníze koupit něco matce.
Srandovní chlapík se škytavkou, ve fraku a rozpřaženýma rukama se pomalu blížil k autobusové zastávce. Chlapec okouzleně pozoroval rudolícího muže v fraku, jemuž na hlavě zářila šošolka hedvábných vlásků, škytal jak startující aeroplán a přitom se úzkostlivě držel čáry obrubníku, aby náhodou neuhnul z vytyčeného směru. Když byli od sebe asi dva metry, chlapec si všiml, že ten krásný pán drží v ruce něco bílého. Vzápětí se flamendr před chlapcem zastavil a nádherně voňavým hedvábným kapesníkem otřel něžně několikrát chlapcovu tvář a pak s hlasitým škytáním pokračoval dolů, k hotelu Slovan.
Chlapec hlad už několikrát zahnal chroustáním oplatek od zmrzliny, které nacházel v odpadkových koších a kolem nich. A taková neokousaná slupka od melounu...páááanečku… hladem se nikdy netrápil, věděl jak na to.
Levou nohou brzdil, koloběžka poslouchala, pomalu se proplétal s kopce směrem k pavilonu Zdraví, kde se dalo vypít třeba i pět skleniček báječně štiplavé a chladné minerálky úplně zdarma. Na chvilku se zastavil před konzumem v jehož výloze řval barevný plakát vyobrazující pár budovatelů s pohledem upřeným do jasných zítřků - ona v šátku a on v bekovce s kladivem ve svalnaté udernické pěsti a nápisem "DALŠÍ RÁNA VÁLEČNÝM ŠTVÁČŮM" vylepeným nad ošatkou se slevněnými bonbony Fialka.
Po celá padesátá léta mohli lidi vidět tyhle plakáty všude kolem sebe v celé, jasnými zítřky prozářené republice.
Polkl naprázdno a nechal si zajít chuť.
Vůni květin přehlušila uzená vůně ze stánku prodavače pečených klobás, v bříšku mu zaškrundalo, ale měl plán, a tak mu voda v nerozbitné duritce musela zatím stačit. Zavlaží s ní ty dvě už trošku provlhlé zmrzlinové oplatky.
Podíval se na fontánu s malým bazénem, kam turisti házeli mince pro štěstí, zaparkoval u vchodu do sálu postaveného kvůli léčivému prameni a postavil se do fronty. Po třetí sklenici šťastně říhl a šel.
Kopnutím dostal svůj stroj do startovní polohy a začal, trošku namáhavě, šlapat zpět na kopec.
Už při prvním sjezdu zahlédl ve výkladu jednoho obchodu nádhernou kabelku z červené umělé hmoty, zdobenou třásněmi a opatřenou kovaným zámkem a rozhodl se, že ji koupí matce - stála 9,50 Kčs… za to, že už mu několikrát v noci přinesla skleničku s tresčími játry a citronem, za to jak jí zvláštně páchl dech…za to, že mockrát v noci plakala do polštáře a on jen bezmocně zatínal tarzanovské pěsti a sliboval si, že všechno napraví a. ..už nikdy nebude muset poslouchat ty sprostoty a nadávky z vedlejšího pokoje.
…ale teď jí dám tu tašku a bude šťastná…dá mi pusu a konečně pojedem do tý zoo…udělá si čas a ten jelení skok taky stihneme…Karfiola zabijeme a vezmem si ségru k sobě…budem dohromady a žádnej mameluk (dědovaškola) nás už nerozhází…
S tříkorunou v kapse věděl že musí sehnat ještě 6.50, pak může hrdě vkráčet do toho obchodu a ukázat na věc, která se mu líbí.
Den se červencově vyhoupl do krásy, včely a čmeláci kolem chodníku zpívali boogie, chlapec dvakrát s nadšením vyděsil ještěrky, které se vyhřívaly na obrubníku, oddělujícího silničku od parku, jednou se mu téměř podařilo načutnout šedého holuba, jenž vkráčel s pohrdlivým výrazem a pohyblivou hlavou přímo do jízdní dráhy koloběžky.
Smuteční vrby se tvářily přívětivě, pouliční kytarista se připravoval na svůj další smutný koncert a na krčním držáku harmoniky se mu smutně pohupoval polozaschlý chrchel. Vousy měl zcuchané a v očích výraz naprostého štěstí. Chlapec před ním stál jen chvilku a když na něj bard zamrkal, sebral se a jel dál - měl svůj plán.
Sklonil se přes proteplený mramorový obrubník fontány a pozorně se zahleděl na hliníkové mince rozházené po jejím dně.
Zaparkoval koloběžku u vyššího kraje bazénku, rozvázal tkaničky plátěných tenisek - (u levé bylo jedno rezavé očko pro tkaničku utržené), pomalu sundal ramínka červeného laclíku trenýrek, svlékl tričko, položil ho k teniskám a s hlubokým nadechnutím skočil do metrové hloubky…
Brrrrr-stuu…dééé…nýýý…Jakmile se dotkl nohama dna fontány, nadechl se, potopil, a s otevřenýma očima začal sbírat kulaté mince s vyraženou číslicí 25 ze dna bazénku.
Věděl, že musí hlídat tu modrou tříkorunu ukrytou v tenisce, a nasbírat dost mincí na koupi kabelky.
…brrrrrrrr…jaktóóžže je mi takováá zimmááá…jjjjee léééttto přeceee…slunceeee jjjako ppprrraseeee…říkalsi v sedě na krajifontány, třásl se jak v zimničním záchvatu, a tak se natáhl na vyhřáty mramor a najednou se mu chtělo strašně spát, slunce krásně hřálo a ještě víc ho hřály prachy nacpané v kapsičce červených lacláčů.
Celých 18 pětadvacetníků posbíral na jedno potopení.

Nebyl úplně při vědomí, když ho za pár hodin nesl někdo v náruči do sanitky značky Tudor a jen zvuk sirény ho na chvíli probudil.
Pak už si jen ve vlnivém oparu kolisajícího vědomí říkal…co tu dělá??? má eště chrápat…máma.. filtrem malátnosti prosakovala lítost nad tím, že asi tu kabelku dneska mámě domů nepřinese…

Vnímal jen matčinu drsnou, teplou ruku, seděla na kraji postele, vlasy v halabala drdolu. Uplakané oči… a on slyšel jakoby z dálky věty: "…chudák malej." Přes obrys svých nohou a matčin profil, viděl už jen kousek okna a v jeho rámu větev nějakého stromu. To ho zaujalo - na větvi seděl ptáček a mrkal okem.
"Štiřik," řekl pták
"...řik… řik," pokračoval.
A pak chlapec slyšel už jen lidi jak mluví….
"…infekční zánět plic jo?"
"…dyť je to ledový i v srpnu… teče tam furt voda… votužilec by tam nevlez…"
"Pendapon…. ano, pane primáři… do stehna?"
Pak ještě ucítil, že mu matka ruku pouští a hlas muže v bílém plášti: "Jdete taky kouřit, paní Eliško? ...nebojte kluk to zvládá dobře….a von fakt kluk uměl číst už ve čtyřech letech….no to je zajímavý…. i počítat jo??? no tohle…no joooo…hahahaha."
Chlapec měl zavřené oči, ale přesto cítil vlhko a horko, které se mu dralo zpod očních víček, i když strašlivě nechtěl - slzy mu tekly po obou stranách opáleného, ztrápeného obličeje.
A nemohl se zbavit strachu, který mu svíral bříško s jizvou na pravé straně po operaci prasklého slepého střeva... Střapatou hlavičkou mu táhly zoufalé myšlenky a snažil se zadržet pláč…
…jestli mi to chtěj píchat do stehna jako minule při tom slepáku, tak budu řvát že jim spadne nemocnice…