19.3.2024 | Svátek má Josef


POVÍDKA: Lekce

9.9.2017

Ne, nepovažuji se za kytaristu. Když se mě někdo zeptá, jestli hraji na nějaký hudební nástroj, obvykle odpovídám, že bohužel ne. A přece.

A přece mám s kytarou dlohodobý a celkem nekomplikovaný vztah. Už v pubertě jsem pochopil, že těch pár kytarových akordů mi může sloužit jak pro potěchu, tak ku prospěchu. A skutečně, dívky mi na chmelu dobrovolně přidávaly věrtel či dva ze svého, abych splnil normu a mohl večer na vycházku, kde bych zahrál všechny písničky, na které mé tři celkem zvládnuté akordy stačily. Ale to nějak tenkrát stačilo; jak dívkám, tak i mně.

I když nejsem doopravdy kytarista, hodně hezkých vzpomínek se mi spojuje s kytarou. Těch krásných večerů u ohníčku na kosořské osadě. Těch nádherných čundrů v Posázaví s Honzou. A s kytarou. Ta cesta stopem z Anglie do Skotska, kdy mi peníze i s botami vzal mořský příliv a já poprvé a snad i naposled v životě žebral. S půjčenou Petrovou kytarou. A co těch večírků u ohně s kamarády horolezci. S kytarou. A co těch třeskutých rozlúčkových večírků se studenty, tak často ve sklípku a tak často s kytarou.

Ne, skutečně nejsem kytarista. A přece, když jsme přijeli do Kanady, chudí, jak kostelní myši, brzy jsem si koupil v zastavárně kytaru z druhé ruky. A hned jsem věděl, že ono se to nějak poddá, že zase bude dobře. Na kanadských večírcích se místní podivovali moravským lidovkám a ještě víc se divili, když jsme občas střihli americké písničky s českým textem a snažili se je přesvědčit, že to jsou původně písně české, jen Severoameričany a Angličany bezostyšně „vypůjčené“. Občas jsme do kytar třískali spolu s bratrem, to bylo také fajn.

I když jsem se styděl – jestě jednou připomenu, nejsem kytarista –, občas jsem zahrál pacientům v psychiatrické léčebně, kde jsem tenkrát pracoval. A dodnes se trochu stydím, když si vzpomenu, jak vděčně těch mých pár akordů přijímali. Zejména o Vánocích, kdy skoro všichni pacienti byli propuštěni nebo na „opušťáku“, jen ti nejtěžší ne. A ti, co neměli kam jít. Tak jsme hudli „Tichou noc“ v jednoduchém D-duru. A zase to stačilo.

A zase to rozporuplné „a přece“. A přece, bez ohledu na tu dlouhou historii, jsem svou první „opravdovou“ a řekl bych „dospělou“ kytaru dostal až ke svým šedesátým narozeninám. Žena, bratr a dcera se složili a koupili mi nádherný, veliký nástroj s hlasem jako zvon. Však ji také vybíral můj synovec, skutečný muzikant a hráč. Ta kytara byla tak dobrá, až to bylo maličko zahanbující. Jako když dáte lyžařskému či fotografickému začátečníkovi to nejpřepychovější profesionální vybavení, kterého on nedokáže ani využít; potýká se s potížemi začátečníka a řeší problémy na docela jiné úrovni. A to byl asi první signál, že dochází k nějakému zlomu. Má nekomplikovaná historie s kytarou se začínala komplikovat.

Snažil jsem se do té krásné a zvonivé kytary „dorůst.“ Dokonce jsem rozšířil repertoár zvládnutých a použitelných akordů a tak jsem rozšířil i repertoár přijatelně hraných písniček. A přece mi kytara zněla čím dál tím hůř, čím dál tím méně zvonivě a stále víc šelestivě. Ta ztráta zvuku se zdála být přímo úměrná artritickým změnám v mých kloubech. „Už to halt neumáčknu,“ říkal jsem si a začal jsem cvičit přímo zarputile. Jenže ta radost byla ta tam. Jako jsem začal chodit na procházky, bez ohledu na bolest, jen aby mi záda zcela „nezamrzla“, tak jsem cvičil na kytaru, protože když jsem den nebo dva vynechal, prsty už odmítaly udělat to, co ještě před těmi dvěma dny zvládaly. A zvuk byl stále horší - a právě tak nálada. Žádný div, že mi hlavou táhly spíš chmurné myšlenky. A divná, stařecká zobecnění vydávající se za moudrost.

Je to, říkal jsem si, jako když člověk má až na stará kolena dost peněz na pěkný sportovní auťák, ale už o to nějak nemá ten zájem. A i kdyby. A i kdyby snad nějaké slečny na to stále letěly a projevily zájem o technické kvality toho sporťáku a ukázkovou projížďku, neuřízl by si jeden spíš kšandu?! Dokázal by ještě jasně vysvětlit taje elektrického vstřikování a kompresorového přeplňování, aby udržel slečnin živý zájem?! A tak je to se vším. Když má člověk konečně na cestování, tělo už na to nemá. Když má konečně krásnou kytaru... Vždyť to nedává žádný smysl!

Konečně do toho bolestínského mudrování zasáhla realita jako deux ex machina. Praskla mi struna. Vysoké E. Však už bylo nejvýš načase se věnovat praktickým problémům.

Vzpomněl jsem si na malou dílničku, kolem které jsem občas jezdil. Byla víceméně v sousedství a nejvíc se mi líbilo, že majitelem i provozovatelem byl Mr. Neil Douglas, mistr loutnař, jak cedule nad rohovým krámkem všem hrdě hlásala.

Mistr loutnař byl rozložitý, snad pětašedesátník, který asi moc obědů a večeří nevynechal, a řekl bych, že si ani potom neodepřel pivko nebo dvě. S věncem šedých vlasů kolem lysiny a s malými zlatými brejličkami na špičce nosu vypadal dobrotivě, trochu jako svatý Petr. Požadovanou strunu mi poměrně levně prodal a hned se nabídl, že ji také na místě vymění. To, prosím, zahrnuto v ceně. Přikývl jsem. Netušil jsem, že tenhle příběh s prostou a nezáludnou zápletkou najednou nabere takový spád.

Určité napětí jsem vycítil, už když se mistr loutnař začal vyptávat, jakpak dlouho jsem tam tu prasklou E-strunu měl. „Čítám tak deset let,“ odpověděl jsem po pravdě. Viditelně ztuhl. Tu další otázku už spíš zasípěl: „A co ty ostatní? Hádám, že stejně dlouho...?“ Přitakal jsem.

Rozhostilo se dlouhé ticho. Napjaté, že by na něj člověk mohl brnkat. Kdyby měl tu odvahu. Nakonec mistr loutnař, s viditelným úsilím se ovládnout, ze sebe vypravil: „To vám, pane, nikdo neřekl, že na takovýhle kytaře se struny musí měnit každého půl roku? Tak já vám povím co. Já vám je tedy všechny vyměním, hned teď, za režijní cenu strun, práci si nebudu počítat. A vy už to nikdy víckrát neuděláte.“

Dodnes vlastně nevím, proč jsem tenkrát řekl, co jsem řekl. Snad jsem chtěl opanovat situaci? Provokovat? Nadlehčit už tak dusnou atmosféru? Ale rozhodně to nepomohlo, když jsem jakoby žertovně, trochu ironicky, prohodil: „No, snad by ty struny ještě nějaký ten roček mohly posloužit...“ Než jsem to dořekl, už jsem věděl, že to jsem neměl... Bouře se dostavila okamžitě.

„Co, co jste to povídal?! Že ještě roček?!“ teď už zcela bez zábran burácel brunátný Mr. Neil Douglas, mistr loutnař. „Že se, pane, nestydíte! Vždyť to je zneužívání hudebního nástroje! Vždyť vy si ani takovou kytaru nezasloužíte! Vždyť to je prasárna! Vždyť to je, jako byste se deset let nemyl a nečistil si zuby!“ Mistr loutnař se rozpaloval stále víc a už vůbec neovládal sebe ani situaci, která ho ovládla. Asi jako rozparáděný nákladní vlak – zkuste ho zastavit, aniž byste přišli k úrazu. „Měníte si aspoň někdy spodní prádlo?“ útočil rozkacený mistr. „To je to samý. Deset let! Povídám, zavšivená prasárna. Ale víte co, já vám už tu kytaru nedám! Klidně volejte policii, ale nedám!! Leda že byste slíbil...“

Samozřejmě, že jsem se chtěl zpočátku ohradit. Co nejdůrazněji. Také už nejsem žádný usmrkanec nebo hejpočkej, krávy jsme spolu nepásli, během své dlouhé životní pouti jsem nasbíral něco akademických titulů a daně jsem vždy řádně platil... Takové a podobně blbinky mi táhly hlavou, ale než jsem něco řekl, tentokrát mě naštěstí něco zarazilo.

Ten člověk má Pravdu. Takovou tu s velkým „P“, na kterou narazíme jen jednou za čas, i když jí třeba hned nerozumíme. Byl jsem si jistý, že mě pan mistr loutnař právě učí důležitou lekci, které zatím tak docela nerozumím a kterou bych zatím nedokázal slovně vyjádřit. Snad něco ve smyslu, že tenhle člověk skutečně žije, v co věří. Anebo to znamenalo něco jiného, ale stejně důležitého.

Co k tomu dodat? Odsouhlasil jsem výměnu všech strun a trval jsem na tom, že zaplatím plnou cenu. Omluvil jsem se. A slíbil, že se polepším, že se o tu kytaru už budu starat lépe. Druhý den, když se nové struny usadily a, podle pana mistra, „holka si trochu odpočinula“, jsem si mohl kytaru vzít zase domů.

A měla zase hlas jako zvon, a tak to byla zase radost si zabrnkat, i když prsty jsou stále pokroucené a bolí. Nebo bych spíš měl říci „přestože“. A dosud nějak čerpám a tyju z té lekce, co jsem od mistra loutnaře dostal, ač jí stále tak docela nerozumím. Spíš vůbec ne. Ale nějak se s tím snáze žije. A to zase nějak stačí.