Matčina připomínka leteckých náletů už neměla žádnou váhu. Vždyť válka skončila před víc jak rokem, každý den ráno jezdím vlakem do školy a odpoledne z Plzně zase zpátky, nikdo se nebojí, průvodčí proštipuje jízdenky a vyvolává názvy stanic - kdepak asi jsou ti kotláři, co nalétávali na vlaky a prostříleli palubním kulometem každé lokomotivě kotel... V borském parku američtí vojáci už netrénují baseball, nerozdávají klukům chewing gumy a děvčatům nylonky...
Nakonec jsem, jak říkávají politici, dosáhl kompromisu: Tak jo - svolila máti - ale: žádné zahřívání, žádný lihový kahan, žádná svíčka, rozumíš? A ne abys bral z kredence skleničky a lžičky! Kuchyňskou sůl - jenom drobet! Kyselina? Ocet - pár kapek stačí... Kostku cukru si roztluč támhle ve hmoždíři a máš sacharózu...
Jak vidíte, máti trochu chemii ovládala. To víte, učitelka na obecné škole musela v té době rozumět mnoha věcem.
Proč jsem se začal zajímat o chemii? Ne, nelákaly mě ani exploze ani pyrotechnické efekty. V Plzni a okolí jsme si jich za náletů užili!... Tím začátkem - když se nad tím dneska zamyslím - byla Helenka Selingerová, dcera drogisty.
Drogerie byly ve městě dvě: Balvínovi měli prodejnu s drogistickým zbožím v Kostelní ulici, a Selingerova drogerie byla na Leninově náměstí. U Selingerů maminka nakupovala nejraději. To náměstí se mělo jmenovat po generálu Pattonovi, ale v šestačtyřicátém vyhráli komunisti volby i tady u nás, v našem městečku.
Když v onom zářijovém pozdním odpoledni matka chtěla zaplatit nákup, pan Selinger - majitel a obchodní příručí v jedné osobě - otevřel poniklovanou pokladnu, zatočil kličkou, až to cinklo, vrátil zákaznici drobné a řekl: Na moment, paní učitelko, já zavolám ženu, my máme k vám takovou prosbu...
Paní Selingerová, drobná žena s ustaraným obličejem a s vlasy vyčesanými do bachratého drdolu, nás pozvala dál. Šli jsme chodbou až dozadu, do rozlehlé kuchyně. Uprostřed kuchyně stál veliký stůl s neumytými talíři - asi od oběda. V rohu u kamen, ze kterých dýchalo příjemné teplo, stála vysoká postel a v ní leželo dítě. Spalo na zádech, přikryté jen do půli těla, v noční košilce s vyšitými kytičkami.
Naší Helence bylo v létě šest - pravila paní Selingerová. Stáhla s dcerušky pokrývku. - Místo aby šla do první třídy, tak musí tady takhle ležet. Musí ležet s roztaženýma nožičkama v takovýmhle hrozným sádrovým lůžku... Doktorka povídala, že má něco špatně s kyčlema a že se to snad do půl roku spraví. Chtěli jsme vás poprosit, paní učitelko, jestli byste Helenku nějak to... Jestli byste ji mohla učit. Aby ten rok neztratila, aby mohla jít - jestli se vyléčí - napřesrok do druhý třídy. Že byste k nám některý večery docházela a učila ji aspoň číst a psát. Muž na takovou péči není a já bych...
Paní Selingerová vzlykla. Máti ji vzala za ruku.
- My vám to rádi zaplatíme, paní učitelko, - dodala paní Selingerová.
- Paní Bětuško, - řekla moje matka, - jste Alžběta, že ano? Já bych vám ráda pomohla, samozřejmě. Ale kdy? Já jsem taky na všechno sama, však víte, manžel se mi nevrátil z koncentráku, na třináctiletém klukovi všecko hoří, ve škole mám plno práce. Představte si, chtějí, abych ke svým školním povinnostem si přibrala ještě městskou knihovnu! A taky mi povídali, že budu prý zvolena do národního výboru!
Paní Selingerová přikryla spící Helenku až k bradičce. Utřela si uslzené oči cípem zástěry. Pan Selinger, který u dveří vyslechl konec rozhovoru, si odkašlal a řekl:
- Já bych měl takový nápad... Co kdyby tadyhle mladý pán si vzal naší Helenku na starost. My víme, že se dobře učí, bude asi po vás, paní učitelko...
Máti s překvapením se ohlédla na pana Selingera, potom koukla na Helenku v posteli, na paní Selingerovou - nakonec se podívala na mne a začala se smát. Na mém vysvědčení z minulého školního roku byly dvě štýry: z jazyka ruského a z rýsování, a ani ty ostatní známky nebyly moc výborné.
Tak se v té kuchyni za Selingerovic krámem ujednalo, že každou středu a každou sobotu odpoledne, až přijedu vlakem ze školy, půjdu z nádraží rovnou k Selingerům, ohlásím se v krámu a budu učit Helenku číst, psát a počítat. Potom dostanu večeři, kterou mi paní Selingerová mezitím ohřeje, a asi tak jednou za měsíc moje matka Helenku přezkouší.
Helenku jsem tedy začal učit číst, samozřejmě podle Poupat. Počty? Počitadlo jsem přinesl svoje, ještě jsem ho měl doma schované. Bylo krásné: s barevnými kuličkami, kuličky byly navlečené po deseti na šesti drátech v leštěném dřevěném rámu... Počítání bylo pro Helenku hračka. Se psaním byla potíž do té doby, než Helenčin tatínek zhotovil dřevěný pultík, na kterém mohla v posteli pohodlně psát i kreslit; kreslení pastelkami Helenku bavilo nejvíc.
Stal jsem se jejím kamarádem a jakoby starším bratrem. Kdepak učitel, to tedy ne... Nemám na to vlohy... Nasmáli jsme se u toho našeho vyučování, až někdy paní Selingerová přišla za námi do kuchyně a napomenula Helenku, že ten řehot je slyšet až v krámu. Při počtech nás bavilo něco namalovat - třeba deset domečků, devět zajíců a osm prasátek. Když potom za pár týdnů malá Selingerová během přezkušování poučovala paní učitelku, že domeček se maluje jako čtverec, zajíček jsou vlastně dva kruhy a základem kresby prasátka je obdélník, byla sice pochválena, ale mně to bylo vytknuto: Na geometrii má dost času, mínila moje matka.
Před vánočními prázdninami jsme uměli číst i psát všechna velká i malá písmena. Matka mi poradila, abych zkusil dát Helence pod stromeček nějakou vhodnou knížku. Vybral jsem Punťova dobrodužství, protože tam na obrázcích hovořili Puňťa a jeho kamarádka Kiki lidskou řečí, zapsanou nad jejich psími hlavami hůlkovým písmem. Nevěděl jsem, jestli moje žačka ještě věří, že dárky nosí Ježíšek. Paní Selingerová mi řekla, že určitě ano. Pan Selinger poznamenal, že bychom si neměli být tak jisti, protože Helenka už není žádné malé dítě. Je to chytrá holka, dodal, ta se v životě neztratí. Knížku jsem vlastnoručně zabalil do růžového papíru, převázal bílou stužkou a předal paní Selingerové pro štědrovečerní nadílku.
Po Novém roce nastalo ve škole velké opakování, zkoušení, psaní kompozic, taky jsme dostávali spoustu všelijakých domácích úkolů z matematiky. A do toho nová slovíčka z ruštiny, z latiny se naučit skloňovat podle vzoru fémina, časovat podle vzoru laudáre... Šel jsem do krámu k Selingerům se omluvit, že příští týden za Helenkou nemůžu, že mám tolik učení, až mám v hlavě bzučení. Začal jsem vysvětlovat paní Selingerové, že pololetní vysvědčení je pro mne důležité, že nechci dostat žádnou čtyřku... Teprve za chvilku jsem si povšiml, jak na mne Helenčina maminka hledí uplakanýma očima. Řekla mi, že Helča dostala včera vysokou horečku a ráno ji odvezli do plzeňské nemocnice. Doktorka si myslí, že to bude zápal plic.
Když jsem na konci ledna ukázal matce své pololetní vysvědčení, pochválila mě. K Selingerům už nechoď - dodala - Helenka umřela.
Polekal jsem se. Co se jí stalo? - Asi ten zápal plic nebyl jen tak, usoudila matka, asi se k tomu něco přidalo. Čert ví. Selingerovi mají s těmi svými dětmi smůlu.
Divil jsem se. - S dětmi? Helenka nebyla jedináček?
Jak se to vezme, řekla máti. Měli ještě syna, Evžena, já si ho pamatuju, velký, hezký, modrooký blonďák... Když nám Němci zabrali Sudety, vrátil se domů, svléknul vojenský kabát, nějaký čas pomáhal svému tátovi v krámě, najednou se sebral a s několika chlapy, se kterými se znal z vojny, odešel, prý přes hranice do Polska. Paní Selingerová mi ukázala pohlednici z Ostravy, poslanou od Evžena, kde píše něco jako: maminko, neměj strach, daří se mi dobře... Od té doby ho nikdo nespatřil, žádné jiné zprávy se jeho rodiče nedočkali. Kdoví, kde během války chudák skončil. Když se potom za rok Selingerům narodila holčička, tak pan Selinger chtěl, aby se jmenovala Evženie. Paní Selingerové se takové jméno vůbec nelíbilo - děvčátko bylo pokřtěné na její přání jako Helena. Pro paní Selingerovou to bylo nejkrásnější miminko na světě.
Když Helenku pohřbili, bylo mi třináct a půl. V oné době jsem už věděl hodně o smrti, že smrt může člověka náhle zaskočit. Někoho rozdrtily trosky domu po zásahu letecké bomby. Někoho popravili Němci za schvalování atentátu na Heydricha. Lidé od vedle náhle zmizeli a sousedé nevěděli kam: Vyletěli komínem, říkávali a zavřeli honem dveře. Ale Helenka? - To bylo něco jiného. Když jsem si na ni v noci vzpomněl, nemohl jsem usnout a někdy... Někdy jsem i plakal... Potichu, aby to matka neslyšela. Proč ty tajné slzy? Poprvé v životě jsem si uvědomil, že smrt je nespravedlivá a že jsem toho bezmocný svědek...
Napadlo mi, že si dojdu k Selingerům pro své počitadlo.
Všechno učení po Helče jsme dali na půdu, řekl mi pan Selinger. Sešity, tužky, barvičky... Do takového velkého, černého kufru... Na půdě je trochu nepořádek a je tam šero, tumáš, vem si baterku... Dávej pozor, ať se nepraštíš do hlavy o trámy... Ukázal mi schody, abych si na půdu vylezl sám. Neměl pro mne čas, musel obsluhovat v krámě. - Paní Selingerová? Ta tu teď není, odpověděl Helenčin tatínek. Odešla před hodinou, asi na hřbitov.
Na půdě bylo ticho. Ke šňůrám přikolíčkované prádlo viselo zmrzlé, bez pohybu, jako kusy nějakých strašidelných zrůd. Při rozhrnování chrastilo. Vzadu, až za rozvěšeným prádlem, u zdi, pod okénkem zarostlým pavučinami, stál nízký stolek a na něm černá truhlice. Byla celá ze dřeva, místy - hlavně na klenutém dřevěném víku - byl nátěr hodně oprýskaný. Na boční stěně bylo něco napsáno bílými, úhlednými písmenky. Poklekl jsem a četl jsem: des. E. SELINGER. Zámek víka byl zrezivělý a odemčený. Zvedl jsem víko a posvítil jsem dovnitř.
Ano, byly tu... Hned navrchu... Sešity, do kterých napsala Helenka svoje první řádky. Jásala pokaždé, když zvládla další nové písmeno. Byla ráda pochválena a dožadovala se dalších. Brzy je uměla krasopisně spojovat do slabik a potom i do celých slov. Na šestiletou capartku působilo slovo napsané vlastní rukou jako kouzlo. Napsala "máma" a hned vedle toho přikreslila několika tahy postavičku v dlouhé sukni; v takové sukni totiž paní Selingerová chodila celý den. Hledal jsem v truhlici dál... Pod sešity byly desky z tvrdé, modré lepenky. Rozvázal jsem kličky červených tkanic, kterými byly desky svázány. Vysypalo se hodně papírů: obrázky, omalovánky, veselé čmáranice...Tím se Helenka bavila, když seděla, s nohama do široka roztaženýma, v posteli u kuchyňských kamen. Dlouhé, předlouhé hodiny a hodiny - ráno, dopoledne, odpoledne, v podvečer...
Svítil jsem si na ty malůvky, prohlížel jeden list po druhém. Některé papíry byly pomalované po obou stranách. Domy, domky, domečky... Helenčin oblíbený námět. Domy byly všude... Z komínů se valil černý, pastelkový kouř. Rumělkové střechy byly obklopeny zelenými korunami stromů. Na hřebenech střech seděli tu a tam hnědí a oranžoví ptáci, někteří vzlétali k modrému nebi a s rozevřenými křídly plachtili v neviditelném větru mezi oblaky. Na vše svítilo - pokaždé z levého horního rohu - veliké, žluté, usmívající se slunce, zřídlo zlatých paprsků. Na jednom výkrese stály vedle domu dvě lidské postavy. Byly tak velké jako ten dům. Aby nikdo nepochyboval, kdo to je, připsala kreslířka u pána, oblečeného do širokých nohavic, velké T, a postavu, přistrojenou do trojúhelníkové sukně, označila velkým hůlkovým M.
Pod výkresy jsem našel dva náčrtníky. V prvním byly obrázky zvířat, překreslované z nějakých dětských časopisů přes uhlový papír. Překreslila i Punťu s Kiki - dárek byl tedy včas doručen. V druhém náčrtníku - hned na první straně - nakreslila mne. Ta hlava jsem byl já, určitě já, protože malířka přimalovala k hlavě velké, odstálé uši jako dva kornouty.
Na dalších stránkách náčrtníku byly nesrozumitelné nápisy a klikyháky. Pár listů zbývalo čistých, bez jediné čárky...
Ten obrázek s mojí hlavou si vezmu - řekl jsem si v duchu a vytrhnul jsem list z náčrtníku. Na dně truhlice ležely nějaké knihy. Bylo jich tam víc; bytelné, vázané knihy v potrhaných obalech. Posvítil jsem si na ně. Vytáhl jsem jednu. Na obalu z tmavomodrého balicího papíru byl nalepený štítek: E. SELINGER - V. A. tam bylo napsáno úhlednými písmeny. Otevřel jsem knihu na titulní straně: Chemie pro pátý ročník reálky. Tiskem a nákladem Matice školské 1934. Ve světle baterky jsem v učebnici zalistoval. Chvilku jsem zíral na fotografii podivného zařízení, sestaveného ze tří skleněných koulí, z té prostřední byla vyvedena kamsi vpravo dlouhá skleněná trubička. Kippův přístroj pro laboratorní přípravu plynů stálo pod obrázkem. Na jiné stránce portrét muže s plnovousem : Dmitrij Ivanovič Mendělejev. Na jiné stránce nadpis: Základní laboratorní práce. Obrázky, kresby, vysvětlivky... Zkumavky pro rozličný účel. Sada kádinek. Byreta. Různé typy pipet. Korkovrt. Laboratorní váhy. Bunsenův kahan, Erlenmayerova baňka, Liebigův chladič...
List vytržený z Helenčina náčrtníku jsem přeložil napolovic a zašoupl za obal učebnice. Dřevěné víko dutě klaplo. Řeknu panu Selingerovi: Počitadlo jsem nenašel. Mohl bych si půjčit tuhle knížku?
Na radničních hodinách odbíjelo šest. Pan Selinger stál na chodníku před vchodem do drogerie. Zrovna chtěl stahovat roletu. Vzal učebnici, přečetl si štítek, zalistoval v ní a vrátil mi ji se slovy: Ta je po Evženkovi... Můžeš si ji nechat. Třeba se ti bude k něčemu hodit.
Učebnice chemie pro kvintu reálky! Přečetl jsem ji za neděli. Tohle tedy byla opravdová věda! Při čtení mi sršely v hlavě nápady. Ne, nebudu tenisový šampión jako Drobný. Nebudu spisovatelem jako Jaroslav Foglar. Nebudu ani Rikitan ani stopař Cassidy... Ani advokát po tátovi, jak chce maminka... Budu chemik! Udělám důležitý objev! Budu slavný vynálezce! Tu knihu mi nesmí nikdo vzít. Pořídím jí čistý obal. Obrázek od Helenky schovám do krabice mezi své ostatní talismany.
Své plány do budoucnosti jsem spřádal až do svítání...
Čím začít? Zahřívat nic nesmím, zapálit nic nesmím... Máma se bojí, že bych mohl přijít o zrak. Znovu jsem listoval v učebnici jak v čarodějnické knize. Destilace... Ne, to nejde. Tavení v platinovém kelímku... Bohužel. Hleďme: sodné soli zabarvují nesvítivý plamen na žluto, draselné soli dokonce na červeno... Škoda, svítiplyn doma nemáme... Á, tady by něco bylo: rozpustnost různých solí ve vodě, nasycený roztok, krystalizace volná, krystalizace očkovaná, odpařování...
Pan Selinger se podivil: pentahydrát síranu měďnatého? Ten nevedeme. Namítl jsem, že se jedná o nejběžnější anorganickou sloučeninu mědi, krystalizující z vodného roztoku, krystaly se tvoří dle krystalografické soustavy trojklonné, zvané také triklinické.
Pan Selinger se na mne díval, jako kdybych byl nějaký cizí kluk.
Dodal jsem, že krystaly jsou azurově modré a používají se například k impregnaci dřeva proti hnilobě.
Pan Selinger se dal do smíchu. - Tak jsi to měl říct hned, že chceš modrou skalici. A co s tou modrou skalicí budeš dělat?
Vysvětloval jsem, že potřebuji jen trošku, že dělám pokusy, aby vznikaly krystaly co největší.
Počkej minutku... Pohlídej mi to tady, kdyby někdo přišel do krámu, řekl pan Selinger.
Za chvíli položil na pult tři malé prachovnice. - Tak tady máš materiál pro svoje hokusy pokusy. Jsou tři skalice, víš? Modrá, zelená, bílá - tak tři lahvičky. Dej na to pozor, ne abys něco z toho ochutnával nebo tak...
Ujistil jsem pana Selingera, že zásady bezpečné práce v chemických laboratořích mám prostudované. V té učebnici byly o tom celé tři stránky. A zeptal jsem se, co jsem dlužen.
To nic, řekl pan Selinger. To já jsem tvým dlužníkem. Pozdravuj paní učitelku.
Pokusy se dařily, ale ten největší a nejkrásnější krystal vznikl až v létě, o prázdninách. Dal jsem krystalizační misku, naplněnou roztokem, na horký okenní parapet a zapomněl jsem ji tam přes noc. Ráno jsem se probudil, s leknutím jsem běžel k oknu - co když v noci pršelo? Celý experiment by se zkazil... Ne - oddechl jsem si - nepršelo... Obloha byla v blankytu, nikde ani mráček. V misce ležel nádherný, hranatý, modrý krystal, odrážející sluneční paprsky jako nějaký drahokam.
Červencové slunce pražilo. Matka vyšla a starostlivě vzhlížela k nebi. - Mělo by zapršet, a pořádně. Takové sucho jsem ještě nezažila...
Počítal jsem zpaměti: Píšeme rok devatenáct set čtyřicet sedm. Maminka je ročník devatenáct set čtyři... To máme... to máme - čtyřicet tři let!
© Petr Kersch, Děčín, listopad 2008