Městský autobus na lince číslo jedenáct jezdí ve všední den od rána do večera, každou hodinu. Ve Fridrichově na konečné u stadionu všichni lyžaři vystoupí, obují běžky a hurá do stopy vedoucí na Královnin vrch.
Jak tak jedu, někdo mě předjíždí a zdraví. Urostlý chlap v modré kombinéze, má oranžové brýle, na hlavě modrého kulicha, bodejť by nepředjížděl, s fišerkami za deset tisíc se bruslí lehce, pod skluznicemi to syčí; když je běžecká stopa upravená, na ní centimetr nového prašanu, na sněhu jiskření z dopoledního slunce - běžky jako by jely samy.
A podívejme se, neznámý není žádný závodník, ve stoupání jsem ho dohnal, oddychuje stejně jako já, řekl bych, že funí víc než já, žádný mladík, bude tak v mých letech plus mínus pět roků. Lyže mu prokluzují zpátky, máš mázu špatnou, hochu, to se divím, promazat lyže na takový fajn sníh snad ani nejde. Na rozcestí, kde se říká U dubu, jsem se zastavil a vidím, že modřec je za mnou asi padesát metrů. Počkám a zeptám se, odkud mě zná.
"Vás neznám," řekl muž v modrém, "ale ty rubínky, co na nich stojíte, ty mně byly povědomé hned, jak jsem vás zahlídnul v autobuse. Dovolíte?" Přikleknul ke špičce mé levé lyže. "To se ví - jsou moje."
"Jak - moje," divím se, "koupil jsem je v bazaru."
"Jukněte na obě špičky zespodu. Co uvidíte? Nožem vyškrabané jméno Tom."
Nevěřícně zapíchnu hůlky do sněhu, vypínám vázání, postavím obě lyže - opravdu: TOM a TOM. Že jsem si toho dřív nevšiml...
"Vloni na podzim," říká Tom,"jsem tyhle lyže zahodil do kontejneru v naší ulici."
"Do kontejneru na hrubý a neskladný odpad? O tom něco vím... Technické služby města postaví na vaši objednávku kontejner před barák a druhý den ho s vaším odpadem odvezou. Pěkně drahá záležitost."
"V tomhle případu to bylo jinak," pokračoval Tom, "pojďte, pojedem dál po červené, stavíme se někde na grog a já vám to dopovídám."

Na Šaldovce v zadní místnosti, blízko krbu, je stolek pro dva. Objednali jsme si rum a horký čaj. Vyrobili jsme si poctivý grog a Tom se rozpovídal o tom, jak leta letoucí bydlí sám v mládeneckém bytě jedna plus jedna v Luční ulici. Luční ulice je v místech, kde se říká Na škvárovně. Před revolucí tam bydlívali nádeníci, kteří pracovali v nedaleké sklárně. Dnes je sklárna opuštěná, z někdejší administrativní budovy je ubytovna pro "sociálně slabé občany". Zato bývalá dělnická kolonka je k nepoznání. Přízemní domky se zmodernizovaly na rodinné domy. Zmizely všelijaké kůlny a přístřešky. Na zahrádkách místo cvrlikotu sýkorek a kosů můžete poslouchat travní sekačky.
Kontejner stál na konci Luční ulice po celý říjen, dokonce snad i první týden v listopadu. Pravděpodobně na něj městské služby zapomněly. Byl to největší typ, vejde se do něj celá kredenc. Při nočním pouličním osvětlení vypadal z dálky jako tank střední velikosti bez kanonu. Obyvatelům zmodernizovaných obydlí zbylo habaděj starých krámů. Když se k tomu přičetla veteš, nalezená při půdních vestavbách - v kontejneru se nahromadily poklady!

Nechal jsem Tomáše vyprávět, jak i on chtěl rekonstruovat své skromné bydlení. Superkontejner vzdálený necelých sto metrů se mu náramně hodil - po nocích tam navozil kachlíky z rozbouraných kachlových kamen, hromadu rozbitých obkládaček, které odsekal ze zdí v koupelně a na záchodě, přihodil do kontejneru staré garnýže, omotané zažloutlými záclonami. V dalších večerech přidal prochozený špinavý buklák, svinutý do těžké role, a ještě dva oprýskané kastroly a dvoulitrový děrovatý hrnec. Zbavil se i čtyř rozvrzaných židlí, které si kdysi vypůjčil z podnikové kantýny, když před mnoha lety začínal svůj samostatný život svobodného mládence.
Staré běžky? Vázání nedokázal odmontovat, za dlouhé roky byly všechny šrouby zkorodované, tak hodil běžky do kontejneru jak byly. Ne, nelitoval toho, na nostalgii si sportovci nepotrpí. Koupil si nové, tyhle, co na nich jede dnes. Jsou mnohem lepší, lehčí, dovolují svižnější běh, mají speciální skluznici, běžkař má na nich lahodný pocit dokonalého splývání. V dopředném rytmu klouzavého pohybu si Tomáš připadá jako při souložení - řekl to stručněji a drsnějším výrazivem, ale to přirovnání sedělo.
Optal jsem se, zda u kontejneru nenarazil na vybírače kontejnerů - ti bývají u sesbíraného odpadu velmi pohotoví a neodbytní...
Tomáš mi skočil do řeči: Aby ne! Kolem kontejneru na chodníku to taky podle toho vypadalo! Parta výrostků z něj vytahovala všechno, co bylo dřevěné; na místě lámali obrazové rámy, rozřezali kuchyňský stůl a šuplíky rozštípali sekerkou. Když se Tom zeptal, proč to ničí, smáli se mu - my nemáme peníze na plyn, ani na uhlí ne, ani nemáme dálkový topení! My musíme topit dřívím! Když si chce bílá huba umejt prdel, otočí kohoutkem a teče teplá voda! My musíme chodit pro vodu s kýblem na dvůr k pumpě!
Neudržel se, zakřičel, kdo je u vás bílá huba, parchanti? Umejte si řitě, ať nedostanete žloutenku! Letěly za ním nadávky, kusy cihel, kamení. Byli na Toma tři, tak raději šel pryč.

V poledne bylo v Šaldovce plno. Lyžaři, kteří dorazili později, stáli před chatou ve frontě. K našemu stolu přišel číšník s netrpělivým "dáte si eště něco?" Venku jsme obuli běžky a Tomáš se rozhodl, že pojede dál, až na přehradu.
"Na mně je toho dnes až až," odmítl jsem jeho návrh, "sejdem se dole u autobusu."
Tomáš se zasmál. "U autobusu? V kolik?"
Dohodli jsme se na čtvrtou hodinu. Tomáš odfrčel. Otočil jsem lyže do stopy na zpáteční cestu.

Kontejner v Lužní ulici znám. Je to jeden z patnácti velikých kontejnerů, které jsou ve městě rozmisťovány podle harmonogramu - jednou na jaře, jednou na podzim. Jejich polohy a termíny vystavení oznamovala radnice v městských novinách i na internetu. Stačilo, abych rozložil plán města, umístění kontejnerů zakroužkoval a připsal ke každému kroužku správné datum. Podle takového přehledu jsem obcházel jednotlivá stanoviště. Musel jsem být pěkně čilý, kontejnery se naplnily během jednoho, dvou dnů. Třetí den je odvezli. Jestliže jsem přišel včas, mohl jsem najít lecos. Bývaly to předměty užitečné, nebo aspoň zajímavé, mnohdy měly skoro starožitnou hodnotu. Smutná pravda je, že ceny starožitností v poslední době stoupají a lidé si to začínají uvědomovat. Zlaté časy slavných železných nedělí jsou pryč. Dnes nenajdete mezi vyhozenými věcmi stojan na deštníky z ohýbané bukové kulatiny, jaký stával v každé lepší kavárně vedle dveří. Dnes už se nedá vyhrabat čtverhranný kousek plechu, pokrytý vlhkou nazelenalou patinou, abyste doma zjistili - jako se to stalo mně - že držíte v ruce popelník z tepané mosazi, který byl v módě ve třicátých letech dvacátého století; patřily k němu kuřácké doplňky: tabatěrka, špička na cigaretu, nožík na doutníky, zapalovač v postříbřeném provedení - po stisknutí se odklopilo víčko a zapalovací kamínek z Mischmetallu vykřesal jiskru pro tenký benzinový plamínek. Dnes najdete v kontejnerech rozbité dlaždice, kusy linolea, prošlapaného jak život staré hospodyně, která po něm chodila, místo sáněk najdete proražené dětské boby, místo květinového stolečku kusy vodovodních trubek, zanesených vodním kamenem. Leží tam rozflákaný a vykuchaný televizor Tesla Color, vedle něj promáčknutý vulkánfíbrový kufr, promáčklý je z obou stran a nejde otevřít, vypáčíte ho: vyvalí se plno mokrých hadrů! - Trička, slipy, roztrhané jegrovky, dámské svetry z chlupaté angory, vojenská blůza vzor 69, děravá dlouhá šála, montérky pocákané maltou - hadry, hadry všude - hadrů je tam nejvíc.
Musíte mít předvídavost voyeura a trpělivost kněze, než v kontejnerech objevíte pěknou věc. Posledně jsem našel zajímavou lakovanou, trochu odřenou dřevěnou skříňku. Víko se dvěma zrezivělými háčky ve tvaru kohoutí hlavy dobře těsnilo. Uvnitř byla uložena jakási podivuhodná souprava; překrásná jemná váha, ale nikoliv na nějaká závažíčka, nýbrž nerovnoramenná závěsná váha s posuvným plechovým jezdcem, nastavitelným na stupnici vyryté do vahadélka.
V druhé přihrádce ležel plátěný pytlík s olověnými broky a do zářezů na dně byly vsunuty nástroje připomínající vybavení ranhojiče - lžičky, tenká dlátka, ostré šídlo s rukovětí, tenkostěnné mosazné pouzdro a v něm ukrytý píst...
Na co to všechno je?
Soused - nimrod - mi vysvětlil, že jsem našel zařízení na ruční domácí plnění patron do brokovnice. Každý myslivec to umí a na takových vážkách odváží do každé patrony přesnou dávku suchého střelného prachu. Střelný prach a červené papírové patrony v tom kontejneru taky budou - smál se soused - holt vyhodili vercajk po pradědečkovi a věděli starou belu, co vyhazujou.

Tomášovy rubinky vytáhli z kontejneru dva kluci - pár minut před mým příchodem. Seděli na chodníku. Ten větší, asi patnáctiletý, s řídkým vousiskem na bradě a s očima skrytýma za modrými skly slunečních brýlí, si přihýbal z láhve: loknul si dvakrát, třikrát, rozkašlal se a podal poloprázdnou flašku mladšímu. Vyčkávali, zda zamířím ke kontejneru nebo půjdu jen tak okolo, a když jsem byl od nich na pět kroků, menší kluk se na mne zazubil a pozdravil.
"Ahoj," povídám, "co tu děláte, mládeži?"
"Dříví na podpal," řekl kluk,"a našli sme týto lýže."
Shýbl jsem se pro svázané běžky. Zkusil jsem odklopit čelist vázání, šlo to docela dobře. Na patkách odloupnutý lak, na špičkách taky, ale prasklé nebyly.
"Pán inžinýr - kupte je, jsou jako nový! A levný!"
Zkušené hlasy mazaných obchodníčků!
"Proč myslíš, že jsem inženýr?"
Mladík s flaškou od vodky si znovu loknul červenohnědé kapaliny. "My říkáme inžinýr každýmu, kerýmu je nad padesát."
Dal mi svolení, abych běžky rozvázal a prohlédl si skluznici.
"Koupíte?"
Ne, nekoupím, vždyť je nepotřebuju, pomyslel jsem si. Ale chvíli vás budu napínat, byznysmeni.
"Musím si to rozmyslet. Poškozené moc nejsou, vázání funguje, skluznice je dost poškrábaná. A levá lyže se mi zdá křivá." Držel jsem lyži za špičku a prohlížel jsem skluznici po délce. Kluci - překvapeni odbornickým přístupem - ztichli. Mladší neskrýval zklamání.
"Musím uznat, že běžky jsou v dobrém stavu, " podotkl jsem, "ty snadno prodáte. Odneste je do bazaru."
"Řeknou nám, že sme je čajzli," namítl ten menší.
"Do bazaru ne, nemáme občanku," přiznal starší kluk.
"Nemáš občanku - a piješ rum. A dáváš chlastat mladšímu bráchovi. To se nesmí, vždyť je to dítě."
"To není rum, to je kola."
"Nekecej," řekl jsem přátelsky, "ukaž, já si čuchnu."
Podali mi láhev. "Napite se, pán inžinýr," pobízel mě malý, "je to dobrý. "
Nastala trapná chvilka. Z jedné flašky jsem pil naposledy na vojně. Tam se nad tím moc nepřemýšlelo, citlivkové otřeli hrdlo flašky dlaní. Když lokáte rovnou z láhve, obrácené dnem šikmo vzhůru, vypouštíte z úst vzduchové bubliny do zbývajícího nápoje. Nějakou slinu do toho pitiva přidáte, tomu se nelze vyhnout. Flaška koluje z ruky do ruky. Kdyby si besedníci podávali plivátko, vyšlo by to skoro na stejno.
Kluk s fousiskem na bradě, ten, co neměl občanský průkaz, pochopil moje zaváhání.
"Štěpko - mazej domů pro tři skleničky! Slyšíš? Tři! Řekni mámě - na frťánky! Dělej - my tady s pánem počkáme."
Štěpánovi se nechtělo. "Mně se nechce, Klemo. Dojdi si sám."
Klement vzal chlapce levou rukou kolem krku a něco mu pošeptal do ucha. Ten se dal do smíchu, přikývl, vzal od něj nedopitou láhev - a odběhl.
Z protějšího chodníku nás pozorovala starší paní. Oba - jako bychom se domluvili - jsme se začali šťourat v rozbitých cihlách. Z kontejneru stoupalo mračno žlutavého prachu. Paní odešla.
"Heleď, Klemente," povídám a dívám se přitom do kontejneru, "tos nemusel, s těmi štamprlemi..."
"Koupíte ty lyže?" přerušil mě Klema. "Dejte dvě kila a sou vaše."
Ustoupil jsem. "Tak dobře. Za stovku je beru."
Rozjasnil tvář. "Helejte, Štěpka! A nese tašku!"
Sedli si zase na obrubník. "Sednite si k nám, pán inžinýr," zvali mě, "tadyhle si vemte štamprdlu a nalite si."
Pet - láhev byla vrchovatá. Coca-Cola voněla po tuzemském rumu. Lihovary a drožďárny Plzeň - Božkov. Přiťukli jsme si. Na zdraví, podle Štěpky. Dodal jsem svůj tip: Na všecky sportovce!
Optal jsem se: "Klemo, kde jsi přišel, prosím tě, k tomuhle jménu? Víš, kdo byl Klement Gottwald?"
"Jo, vim."
Malý Štěpán mu skočil do řeči: "To byl komunista - povídal náš dědko. Měl rád lidi a lidi zase jeho. Dědko s nim jednou mluvil."
"Préza to byl," opravil malého Klement. "Sídlel v Praze, na hradě Hračanu, v Praze."
"Byls někdy v Praze?"
"Mockrát."
Štěpka se dal do smíchu: "Cigání - nevěřte mu. V Praze dělá náš Rojko. Dělá zedníka, má živnosťák na zedníka."
Dovídám se, že Rojko je nejstarší ze tří bratrů Mikovců, Klema taky půjde na zedničinu. Štěpa zatím neví. Sáhl jsem do kapsy pro peněženku. Klema stovku přeložil nadvakrát, zastrčil do zadní kapsy kalhot a řekl: Děkoš.
Nalili mi znovu panáka, sobě taky. Pozdvihli jsme sklínečky, abychom potvrdili náš počestný obchod, a Štěpán znovu: Na zdraví.
Svázal jsem lyže k sobě a dal si je přes rameno. Na rohu Luční ulice jsem se otočil. Stáli u kontejneru - a zamávali mi!


Jedou dobře. Jsem osamělý starší turista, který jezdí na běžkách koupených za sto korun. Hůlky, které jsem si dokoupil ve výprodeji, byly pětkrát dražší. O botách a oblečení nemluvě.
Předjíždím dvě starší dámy. Čumějí, jak mi to jede. Inu, muži nestárnou, víte? Jak dlouho jsem nejel na lyžích? Deset let? Dvanáct? V devadesátem, když Simona odešla, jsem nestál za nic - ráno do podniku, makat do večera, zpátky domů, spát a zase znovu, dokolečka.
Jednou večer jsem načapal chlapa u otevřené popelnice před naším činžákem.
"Ne, pane zlatej, nedělám to z hladu," vysvětloval muž v šedozeleném hubertusu, "chleba, taky rohlíky, housky, ztvrdlý knedlíky - bezva krmení pro domácí zvířectvo. Koukněte, co lidi vyhazujou - " rozevřel železničářskou brašnu, plnou chlebových skrojků, nedojeděných krajíců a podezřelých přelámaných koláčků. "Takhle to napíchnu a vytáhnu," ukazoval mi hůl, která měla na konci přidrátovaný dlouhý hřebík. Zeptal jsem se, jestli někdy našel v popelnicích něco zajímavějšího než pečivo.
Zavtipkoval: "Třeba uškrcenýho novorozence? To tak akorát v televizi." Rozebral hůl na tři díly a zastrčil je do kabátu. "Uděláno ze starýho rybářskýho prutu - taky ho někdo zahodil. Představte si - i s navijákem a namotanou saturnou! Na konci trojháček na štiky!"
Od toho setkání mám zase radost ze života. Baví mě to hledání a nalézání a stejnou radost mám, když se mi podaří objevené opravit: slepil jsem kameninový džbán rozbitý na čtyři kusy, zaletoval díru v plechovém kropáči, vyčistil jsem starou mříž od letitých sazí a škraloupů rzi. I drobné nálezy potěší sběratele - mastnota ze zapomenuté dřevěné kvedlačky se vyvaří v roztoku sody, dřevo natřu bezbarvým lakem a zavěsím na balkoně, aby sýkory měly kde sedat...
Může se stát, že jednou objevím něco cenného, naprosto zachovalého, celistvého, stačí to jen uvidět, vyzdvihnout, otřít prach a přinést domů. Takový nález je ovšem vzácný.

Jsem v dobré stopě. Dva kilometry po rovině, potom táhlý sjezd se dvěma zatáčkami. Budu tam včas. Začínají mě bolet nohy. Musím myslet na něco příjemnějšího.

Před týdnem byla škaredá neděle, ale odpoledne déšť přešel na pouhé krápání, tak jsem se vypravil na lov. Předjarní nedělní podvečer je ideální čas. Velké zbytečnosti hospodyňky vyklízely z domu celý víkend. Na druhé straně hledači - z podstaty věci starší lidé - jsou v téže době ještě leniví, ukolébaní teplem a útulností obývacího pokoje v modravém přísvitu televizní obrazovky. Po dlouhé zimě jsem měl zase svou příležitost...
Podle plánu města a harmonogramu rozmístění byl nejbližší z kontejnerů vzdálen dvacet minut chůze; musel jsem po Lužické třídě až ke kostelu a potom se jde doleva, ulice se nazývá Saská. Beru si obvyklou výstroj - batoh, baterku, rukavice, dětskou motyčku, kterou jsem kdysi taky našel v noci na dětském pískovišti. Ještě klubko motouzu, skládací deštník a svinuté polytenové sáčky na drobné nálezy, do kapsy zavírací nůž, taky doklady, kvůli zvědavým policajtům, nějaké peníze, legitku na městský autobus, zpátky s ním možná pojedu. A pepřový sprej, člověk při téhle sběračské zábavě nikdy neví, na koho narazí.
Dorazil jsem do Saské a nemohl jsem kontejner najít. Obvykle ho postaví hned za kostelem. Snad byl plný, tak ho odvezli... Ne, přece v neděli pro odpad nepojedou...
Kontejner se objevil o pár desítek kroků dál, až u garáží. Nový typ, do kterého neprší! Posvítil jsem na plechový kryt. Na každé čelní straně byl zajištěn železným kolíkem. Kolíky byly dokonce na řetízku! První člověk, který by chtěl do kontejneru něco vhodit nebo se aspoň podívat dovnitř, musí napřed vytáhnout kolíky a odklopit víko.
Tak jsem to udělal - a z útrob kontejneru mi poděkoval lidský hlas!
"Díky za vysvobození," pravil ženský hlas, "čekám tady na vás asi hodinu."
"Ale fuj tajfl! To jste mě vystrašila," odplivl jsem si do kontejneru. Posvítil jsem dovnitř. Žena v teplákové soupravě, na hlavě má červenou baseballovou čepičku, sedí na hromadě lepenkových krabic.
"Jsou tu zajímavé věci. Vlezla jsem dovnitř a nějaký vtipálek - možná byli dva - mě tady zavřel a zevnitř jsem nedokázala víkem pohnout."
"To se vám nedivím," poznamenal jsem, "podejte mi ruku, já vás vytáhnu."
"Počkejte, prosím vás," povídá ta ženská, "já bych potřebovala, abyste sem vlezl za mnou."
Přišlo mi to k smíchu. "Myslíte, že jsem přesně váš typ?"
"Něco jsem tu našla. Chtěla bych si to vzít domů."
"Co vám brání," poučuji jako zkušený kolega kolegyni začátečnici,"mám doma z takových věcí pěknou sbírku. Nebo si myslíte..."
"Je to pro mě moc těžký kus, pomůžete mi?"
Seskočil jsem dolů. "Na vaše nebezpečí. Jestli vás tu se mnou načapá pan manžel..."
"Ne, to nám nehrozí, aspoň ne dnes." Podala mi ruku, strašně ledovou. "Já jsem Marie. Děkuju."
"Já Quido. Jste pěkně prostydlá, z toho bude pořádná rýma. Kde máte ten poklad?"
"Našla jsem stojan - od šlapacího šicího stroje. Udělala bych si z něho stolek. Viděla jsem takový hezký stolek v jednom časopise. Pomůžete mi s tím?"
Vytáhli jsme stojan a položili na chodník. Na město mezitím padl večerní stín. Pouliční lampa nad námi se právě rozsvítila. Stojan byl bezvadný odlitek v secesním stylu, šlapadlo, na kterém kdysi spočívaly nohy sličné švadlenky, bylo neporušené.
"Tohle je parádní šedá litina," pochválil jsem úlovek, "a nikde nevidím nic ulomeného. Jak ho dostanete domů? Máte tady auto? Pomůžu vám s naložením."
"Díky za ochotu, pane Quido, bydlím odtud pár kroků. Tamhle v tom rožáku. Na dopravu jsem vybavená, půjčila jsem si kárku."
Pane Quido! Řekla: Pane Quido! Kdypak mě takto někdo oslovil? Nepamatuju... U zdi garáže měla schovaný dvoukolák. Naložili jsme stojan. Pneumatiky se dost rozcáply. Vzal jsem na záda batoh a tlačil jsem vozík před sebou. Marie šla vedle mne Po očku jsem si ji prohlížel. Po čertech pěkná ženská, i v těch teplácích. Na konci Saské jsme se zastavili.
"Saská jedna," poznamenala, "tady bydlím."
"Bude se muset odrezit a natřít."
Řekla, že nátěr provede bílou barvou a že mi moc děkuje za vysvobození. Zeptal jsem se, ve kterém poschodí bydlí. Až ve čtvrtém, v podkroví.
"Máte doma nějakého pomocníčka, se kterým byste ten stojan vynesli nahoru?"
"Nevím, možná," připustila, "to se uvidí."
Dívala se přitom na mne zpříma, legrační červenou čapku měla posunutou do týla. Oči jí zářily v odlesku pouličních světel.
Přidržel jsem domovní dveře, aby mohla s vozíkem projet do chodby, a řekli jsme si na shledanou.
Když jsem přicházel domů, uvědomil jsem si, že jdu s prázdnou.

Ukázněně čekám s ostatními lyžaři na autobus. Svázané běžky a hůlky jsem vsunul do obalu. Najednou se za mnou ozve klakson. Modrý saab a za volantem v modré kombinéze Tomáš! Ukazuje, abych nastoupil.
"Pěkný fáro," pochválil jsem řidičovi vůz, který byl očividně nový a hodně drahý. Rubinky jsme šoupli na zadní sedadlo.
"Koupil jsem ho vloni před vánočními svátky," vysvětloval Tom, "jezdí rychle, ale bezpečně."
Jeli jsme s kopce asi tři kilometry. Na úzké silnici, sevřené mezi vysokými sněhovými bariérami, uvízla řada osobních aut, docela vpředu nějaký náklaďák a taky autobus. Zahlédli jsme dopravní policistku s praporkem v ruce. Před námi řidič zatáhl ruční brzdu, žena, sedící vedle něj, mu podala zapálenou cigaretu. Dole v údolí se rozsvěcela podvečerní světla města. Tomáš začal nadávat: Policie neschopná, silnice neposypaná, řidiči hovada, vláda zkorumpovaná a ženský jsou svině.
"Proč ta špatná nálada?" namítal jsem, "špatně si nestojíte - nové auto, nové lyže, nová kombinéza, zmodernizovaný byt, vypadáte dobře - teda na svůj věk - - ledaže by v tom byla nějaká žena, jak říkají Francouzi."
Kolona se nehýbala, motor předl.
"To souhlasí," přiznal Tomáš," kvůli holce jsem vzal tohodle sábíka na lízink. Přála si něco pohodlnýho... Koupil jsem Veronice nové sjezdové lyže, zaplatil jsem jí zájezd do Alp. Vzal jsem si půjčku. Za novou kuchyň a koupelnu jsem taky dlužný. Koupil jsem na půjčku pro domácnost kdeco. Myčku nádobí. Automatickou pračku. Perfektní - má dvacet programů. Nový elektrický sporák s troubou, grilem a odsáváním. Starý sporák - dobrý, plynový - jsem vyhodil taky do kontejneru. Říkal jsem si - začneš nový krásný život... Pak vyhodili mě - z práce. Reorganizace - to se tak dělá, že jo, nemůžou vám dát písemně, že jste na jejich vkus v nevhodném věku. Odstupné padlo na splátky. Jsem nezaměstnaný, zadlužený, starý šofér. Jak to dopadlo, vidíte."
Optal jsem se, jestli Veronika je manželka. Dozvěděl jsem se, že není manželka. "Je to mrcha nevděčná," dodal Tomáš. "Chodili jsme spolu rok. Bydlela u rodičů. Hádala se s nimi, nenáviděla svýho fotra. Utíkala často z domu ke mně - poplakat si, postěžovat si, zašoustat si - utišil jsem ji, nechala se odvízt zase zpátky."
Když jí nabídl, aby se k němu přistěhovala nadobro, ohrnula rty, že do takového zanedbaného mládeneckého chlívku ne. Vypůjčil si ty prachy a poslal svou milou na lyžovačku do Alp. Vzal si dva týdny dovolené - dva týdny zázraků - dal kvartýr do pucu, nové domácnostní stroje dopravil domů, nainstaloval, vyzkoušel, pořídil nové záclonky... Přišel k autobusu Veruně naproti - místo ní vystoupila odbarvená fiflena, nalíčená maškara, v nových přiléhavých džínsech deset čísel pod nahým pupkem, fungl novou bílou bundičku akorát do pasu. A hnedky hlásila: lyže nemám, nechala jsem je tam, nedal jsi mi dost peněz, víš. Tomáš se zeptal, proč ty odbarvené vlasy - a dostal rychlou odpověď: To se teďka nosí, tomu nerozumíš.
U autobusu se rozlučkovala nejmíň se třemi chlapy. Mohli se přetrhnout, aby mohli Verunu líbnout a poplácat, povykovali, všichni byli stříknutí - nashle, lásko, páčko, zavolej, písňu ti, čus...
Kolona vozidel před námi se pohnula. Konečně! Tomáš za volantem zpozorněl, projížděli jsme kolem převráceného pežota. Uvnitř nebyl nikdo, vedle auta diskutovali policisti s nějakým civilem.
"Odvezu vás před barák," nabídl mi Tom, "stejně dnes nemám co dělat. A začíná chumelit." Stěrače se míhaly a rozmazávaly velké mokré vločky po skle. Přijížděli jsme do města.
"Kam to bude?" ptal se Tom, "mluvil jste o tom, že bydlíte někde až za řekou, na druhé straně."
Poděkoval jsem. "Ne, není to zapotřebí. Jeďte ještě kousek rovně a u kostela Nanebevzetí Panny Marie, na rohu Lužické a Saské - tam bych dnes rád vystoupil."


© Petr Kersch, Děčín, duben 2006