Neviditelný pes

POVÍDKA: KMČ – a bez brejlí

12.3.2021

Sál restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, se v sobotu večer stal dějištěm plesu baráčníků. Ručně psané plakáty oznamovaly, že hudbu bude osobně řídit kapelník p. Hubáček. To byla velmi důležitá informace; obecenstvo z ní totiž bralo na vědomí, že na repertoáru nebudou žádné vylomeniny, se kterými by si starší páry neuměly na parketu poradit.

Orchestr stařičkého pana Hubáčka byl složen na principu KMČ (Kdo Má Čas). Na tom není nic neobvyklého; obdobně bývají složena také velká a daleko významnější tělesa, dokonce i v hlavním městě. Kromě dvou věrných se tedy tentokrát v orchestru objevili dva učitelé z hudební školy a dva členové Amatérského symfonického orchestru.

Kapela se ozvala přesně v osm hodin břesknou Chodounskou polkou, byť do sálu - kromě dvou pořadatelů - zatím prázdného. Smlouva totiž říkala, že se bude hrát od 20 do 02 hodin, a pan kapelník na přesné dodržování smlouvy dbal. A pak už se, až po dojení, jak by se řeklo na vesnické tancovačce, pak už se sál v Las Vegas postupně zaplňoval plesajícími a hudba střídala valčíky, polky a tanga, semtam i nějaký foxtrot, který bubeník pan Fajfrdlík pojímal trochu spíš jako svižnější pochod, neboť býval bubeníkem na vojně, ale hlavně se tance střídaly s přestávkami jenom minimálními, neboť moc pauzírovat je ještě větší neřest, než hrát falešně; takovou muziku víc nehrající než hrající ať ani příště už nezvou! A ještě o jedné možné vadě na kráse se musíme zmínit, o tempu. Kapelník Hubáček věděl, že třeba v Kostomlatech chtějí polku kapánek rychleji, kdežto na druhém konci jeho hudebního teritoria, v Hrobcích, mají rádi polku pomalejší. Těmto místním náklonostem dokázal vyhovět, neboť mu bylo známo, že hrát trochu falešně by ani zdaleka nevadilo tolik, jako hrát polku moc pomalu nebo naopak rychleji, než jsou v místě zvyklí.

Večer zvolna plynul a pajdavý výčepní Toníček přinášel každou hodinu k nohám kapelníka Hubáčka osm napěněných půllitrů, neboť jedno pivo na hodinu pro každého hudebníka bylo rovněž ve smlouvě. Takto se ples dopracoval až k půl dvanácté, což byla chvíle pro jeden z geniálních tahů pana kapelníka. „Václave, dáme tanga,“ oznámil sklenáři a harmonikáři panu Hrubému, jednomu ze svých věrných, který zemřel v nevyvratitelném přesvědčení, že Mendelssohn a Bartholdy bylo slavné klarinetové duo, jak mu kdosi nakukal, ten pan Hrubý, co na stodvacetibasovou pianovku dokázal levou rukou zahrát i celé basfigury, což se hned tak nevidí. „Ať si to ty mladý řeknou, jdou ven a bude vod nich pokoj,“ bylo jádro taktického rozhodnutí kapelníka, který se šel mezitím projít do výčepu, aby se nechal pohostit skleničkou od některého z hudbymilovných, popíjejících tam pantátů.

Pan Hrouda tedy coby sólista povstal a doprovázen zahradnickým mistrem a kontrabasistou panem Černým a bubeníkem panem Fajfrdlíkem spustil svou naprosto neodolatelně tesknou směs tang. Nečakaj ma už nikdy, Skôr než odídeš, Akáty bílé, Cikánko ty krásná, Šeříky až bílé, atakdále, atakdále, až po La Palomu a Oči černé, proč pláčete. Mladí, kteří jinak neustále otravovali žádostmi o jakousi modernu, si to tvářičky na tvářičky opravdu řekli, šli ven a byl od nich pokoj.

Nastala chvíle pro kapelníkův tah ještě geniálnější. „Pánové,“ oslovil svůj ansámbl, „dáme na tři bez brejlí.“ Těmi na tři byly míněny valčíky, jelikož valčík se, jak známo, odehrává v tříčtvrtečním taktu, kdežto bez brejlí znamenalo, že trumpetista a bývalý poštovní doručovatel, tedy listonoš pan Dostoupil, podle úřední terminologie ještě z dob Rakouska „poštovní podúředník“, složí své silné brýle do kapsičky u saka, neboť se bude hrát zpaměti čili ze zdi, v pohodlné stupnici F dur. A pak tedy propukla monumentální série zpěvavých valčíkových hitů: Stará rozsviť lucernu, V tej naší aleji, Už mě koně vyvádějí, Co sedláci, co děláte, Na Šumavě je dolina, Červená sukýnka, Mě už nemá nikdo rád, Hřbitove, hřbitove, až se uprostřed některého z dalších valčíkových skvostů přešlo plynule na dvě, tedy do rytmu polky, a v něm úžasná směs pokračovala: Když jsem já šel od Pepičky, Červená růžičko, Proč ta sova tolik houkala, Za Košířema, Šup sem, šup tam, Nemelem, nemelem, Proč ten jetelíček, Íde Marína od Hodonína, atakdále, až po Tancuj, tancuj, vykrúcaj, což zahrála kapela třikrát, pokaždé rychleji a rychleji, aby přesně o půlnoci přešla ze zběsilého tempa do přímo fanfárového provedení Živió, živió.

Z tatínků se lil pot proudem, maminky byly na omdlení a všichni dohromady byli vděčni orchestru, že toho na chvilku nechá. Ano, vážení přátelé, kapelník Hubáček byl hudební génius; laskavě si všimněte, že půlnoční pauza za těchto okolností vůbec nikomu nevadila, naopak, byla vítána! Koncertující umělci se tudíž mohli v klidu odebrat do kuchyně za výčepem, kde na ně jako vždycky čekaly smažené řízky s bramborovým salátem, které ostatně byly – stejně jako půlhodinová přestávka – také ve smlouvě.

Po večeři se orchestr ukázněně vrátil ke hře z not („Jako když jsme přišli“, zdůrazňoval vždy znovu a znovu pan kapelník), i když v této části plesu byl také připraven vyhovět individuálním přáním. Už troubějí pro pana hajného, Ó řebíčku zahradnický pro paní Matouškovou z květinářství, Kde je mládek pro pana Fořta z pivovaru, Stavěli tesaři pro pana stavitele Stacha a podobně, přičemž dobrovolný honorář za vyřízení takové objednávky býval osm malých vodek. Někdo tvrdil, že pajdavý Toníček servírovával osm malých prcků studniční vody a pak se s kapelníkem vypořádávali, ale nikdo tuhle pomluvu dodnes neověřoval z nezávislých zdrojů.

Ples vyvrcholil ve dvě hodiny po půlnoci nezapomenutelným Valčíkem na rozloučenou ve správně pomalém rytmu waltzu, odmetávaném košťátky na malém bubínku pana Fajfrdlíka. A pak už se za plesem baráčníků zavřela opona. Jako možná i za světem, o kterém jsme tu vyprávěli.



zpět na článek